Rozhovor s fyzioterapeutem PAVLEM KOSTĚM

„Lockdown může být někomu i prospěšný”

Pavel Kosť vystudoval fyzioterapii na Slovensku, kde se narodil. V roce 2005 se vydal do Čech a začal pracovat v rehabilitačním ústavu RÚ Kladruby, kde se soustředil na problematiku těžkých pohybových hendikepů. Od roku 2011 provozuje soukromou praxi RehaKost. Své získané znalosti předává jak dalším kolegům, tak také na přednáškách studentům Lékařské fakulty UK. Jeho žena Jana je vozíčkářka, členka SKV Praha a mistryně světa v orientačním závodě vozíčkářů. Žijí v Praze a mají jedenáctiletá dvojčata Patricii a Matyáše.

Jak důležitý je pohyb pro život?

„Pohybová aktivita je součástí bytí člověka. Je nepostrádatelná pro vývoj dítěte i správné funkce orgánů. Pohyb má velký vliv na činnost kardiovaskulárního systému a plic, ovlivňuje metabolismus a regeneraci. A co je nejdůležitější – jeho účinek na pohybový aparát je jednoduše nepostradatelný. Mimo to úžasným způsobem ovlivňuje psychiku, snižuje stres a vznik civilizačních nemocí a blahodárně působí na hormonální systém.”

Jak důležitý je pohyb pro osoby s hendikepem?

“Pohyb je vnímán často relativně. To, co pro někoho znamená olympijským výkon, někdo za pohyb ani nepovažuje. O to větší komplikace je u člověka s pohybovým hendikepem. Gravitace, tíha samotného těla i (ne)kontrolované změny polohy těla u běžných aktivit aktivizuje fyziologické procesy. Pasivita pohybového systému z jakéhokoliv důvodu s sebou nese nespočetné množství negativních důsledků. Asi tím nejdůležitějším je změna držení těla. Dochází k přetížení kloubů a svalů, trofickým i strukturálním změnám, útlaku vnitřních orgánů s následným zhoršením funkce srdce, plic, peristaltiky střev, a dalších orgánů.”

Jaké následky může mít dlouhodobá nucená přestávka v pohybu v rámci domácí izolace kvůli koronaviru?

„Pro mě osobně skoro výlučně pozitivní. Proč? Protože mám konečně čas pro sebe, své blízké, možnost se zastavit nebo minimálně zpomalit. Je to doba vhodná na rekapitulaci posledních let, způsobu našeho žití i bytí. Možná taky na určitou změnu. Ale na to se asi neptáš, viď?

Takže má odpověď zní, že dlouhodobý lockdown s sebou přináší spíš neblahé důsledky. Ještě větší fyzická pasivita způsobená opatřením týkajících se Covid-19 devastuje pohybový aparát. Pro mnoho lidí je pohyb při cestě do práce – ať už je to jízda na vozíku (nebo přesuny do/z auta), nebo chůze – jedinou pohybovou aktivitou. A nyní jsme uvězněni v domácím prostředí, mnozí z nás vyměnili práci za home office.  Fyzická neaktivita/pasivita v kombinaci s nevhodným prostředím je jednoduše cesta do pekel.  A také nouzové řešení pracovního prostředí je špatné! Nemůžeme dlouhodobě užívat kuchyňskou židli, gauč nebo polohovací postel. Je to příjemné rozptýlení, ale dlouhodobá zátěž v nesprávných polohách vám určitě způsobí v lepším případě jenom bolesti pohybového aparátu.”

Jak se přimět k pohybu doma?

„To je otázka, na kterou neznám odpověď. Dlouhodobě bojuji s motivací svých klientů. Po x-přednáškách na téma prevence nemocí pohybového aparátu jsem došel k závěru, že teorie pana Železného: „Dobrá zpráva = špatná zpráva,“ je naprosto nejefektivnější. To v praxi znamená, že se nesnažím vysvětlovat, proč musíš! To vědí úplně všichni. Co ale mnozí netuší, co se stane, když to dělat nebudou. A pokud ještě užijete nějakou zajímavou kazuistikou, která nekončí jak 98% filmů americké produkce, úspěch je skoro na světě.”

Jak se konkrétně hýbat doma?

„Způsobu pohybových aktivit a cvičení je nespočetné množství. Asi nejdůležitější je samotné vnímání pohybu. Já osobně nedoporučuji zvýšenou pohybovou aktivitu. Buď ke sportu máte vztah, nebo nemáte. Tečka! A pokud nemáte ani po 50 letech žádný vztah, s největší pravděpodobností se to asi nezmění. A co s tím? Udělejte si cvičení z běžných aktivit, které děláme dnes a denně. Např. hned u čištění zubů se postavte na jednu nohu a zkuste to ustát 1min. V případě, že sedíte na vozíku, snažte se u sezení o napřímené držení páteře (v případě absence trupových svalů se přitáhněte rukou). Kartáček si ukládejte do nejvyšší police – intenzivní protažení vás okamžitě probere z ranního bdění. Odpadkový koš si uložte klidně na balkón. Že je to nesmysl? Právě naopak! Kolikrát denně hodíte něco do koše? Určitě nebude rychlejší nebo efektivnější než v kuchyni. Ale pozitiva přirozeného pohybu v domácím prostředí jsou k nezaplacení! U práce si dejte pití do flašky (klidně 2,5l PET) na zem, pracovní dokumenty nechte v ložnici. Po 2hod kompenzujte sezení – pověste se na hrazdu na pár sekund, položte se na břicho do postele, nebo vsedě natáhněte ruce ke stropu a udělejte intenzivní záklon páteře. 1-2 krát týdně si udělejte „výlet“ do potravin a připravte rodině skvělou snídaní. Příprava jídla je taky skvělou pohybovou aktivitou, hlavně když u toho strávíte 2hod. U žen má samozřejmě podstatně větší význam než u mužů. Spojte příjemné s užitečným a pohyb se stane součástí vašeho fungování. Změníte pohled na pohyb jako na nezbytnou nutnost.

S manželkou jsme přemýšleli, jakým způsobem namotivovat děti. Optimálním řešením byla pro nás hrací konzole s pohybovým senzorem. Spojili jsme pohyb, zábavu i sociální kontakt, protože často skáčeme před konzolou úplně všichni. A není nic lepšího, než vítězný úsměv dítěte nad poraženým (a porážkou zdrceným) rodičem! Žádný strach, hry můžete klidně hrát i v sedě.”

Myslíte, že někomu může domácí karanténa i prospět?

„Určitě! Mojí manželce! Nechci se rouhat, ale jsem za karanténu rád. Nikdy jsem si rodinu neužil tak, jak právě na počátku roku 2020. A jsem hrozně rád za manželku, protože se úplně zastavila. Fialka je regulérní workoholik. Její způsob života, ve spojitosti se stresem a enormní únavou, ji ve 31 letech posadil na invalidní vozík (spinální příhoda je obdoba mozkové příhody – krvácení do míchy v oblasti střední hrudní páteře způsobilo bohužel ireverzibilní změny). Ona je jasným důkazem, že enormní stres může přinášet fatální následky.

Ale není možné paušalizovat (ne)výhody aktuální situace, protože karanténa má různé dopady na domácnosti/společnosti. Jsou lidi, kteří v období karantény pracovali v průměru 12hod denně, a na druhé straně skončilo nespočet lidi ze dne na den bez práce a finančních prostředků. Doba je zvláštní a je důležité ji vnímat jako více či méně trvalou. Negativním postojem ke změnám si určitě nepomůžeme, právě naopak!”

Může být někdy pohyb škodlivý?

„Tady platí zlaté pravidlo – všeho moc škodí! A tak je to i s pohybem. Nikdy se nesrovnávejte – hele, on zvedá 160kg bench, já bych měl taky. Nesmysl! Poslouchejte vlastní tělo, vnímejte změny, které souvisí s určitou změnou, cvičením, zátěží. Moje rady jsou jenom doporučením, rozhodně ne modlou! Už jsem v praxi viděl tolik absurdit, že jsem totálně pokorný. Jakákoliv fyzická aktivita (pohyb, sport, chůze, cvičení, práce, cokoliv) vám nesmí způsobovat dlouhodobě bolesti nebo potíže. Krátkodobá svalová únava nebo bolest k fyzické aktivitě prostě patří. Na druhé straně, příliš opatrnosti, strachu vás nikdy neposune. Hledání zlaté střední cesty je někdy celkem oříšek. Hlavně si pohyb užívejte, bavte se, udělejte si ze sportu společenskou událost. Nesnažte se udělat světový rekord! Druhý den po cvičení je vhodné fungovat bez asistence a taky zvedání z postele vám nesmí zabrat více než 10min.

Důležitější než samotné cvičení je ideální postavení těla!!! To znamená, že i z ležení na gauči můžete být příjemné cvičení. O závislosti správného držení těla a funkce bránice (hlavní nádechový a posturální sval) se dá napsat samostatná kapitola. Ideální držení těla užívá optimálním způsobem svalovou aktivitu i postavení kloubů. Když se díváme na tělo jako na kus hmoty, má i naše tělo určitou životnost. Tak se k tělu chovejte tak, ať vám to dalších x-let vydrží bez potíží.”

Pavel Kosť

Někteří lidé jsou v současné koronavirové krizi pod velkým tlakem a obřím fyzickém i psychickém vytížení. Jsou z pohledu fyzioterapeuta patrné nějaké obtíže, které by se dalo označit za příznačné?

„Odpočívat musí hlava i tělo. Už dávno neplatí teorie, že například CMP se vyskytuje u lidí od 65 let. Kombinace různých faktorů – stres, nedostatek času, nestandardní priority, únava, fyzická pasivita, naše tělo degradují. Buďte alespoň jednou týdně egoisti. Nechte rodinu doma napospas partnerovi. Skočte na kávu, do kina, zasportovat si, nebo si jenom sedněte na lavičku a užívejte tu chvilku se sebou. Dělejte cokoli, co vám udělá radost. Tři hodiny to členové rodiny bez vás určitě zvládnou! Pomáhá tomu off-line režim mobilu.

%3

Náš rozhovor s  tanečnicí KRISTÝNOU COUFALOVOU, populární ze StarDance

„Odpočinek je moje slabá stránka“

V prvním ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, se stali vítězi herec Roman Vojtek s taneční partnerkou Kristýnou Coufalovou, které v té době bylo krásných 21 let. Od té doby vystudovala práva, stala se maminkou a v rodinné taneční škole Coufalovi působí jako lektorka, trenérka a choreografka a na soutěž vzpomíná moc ráda.

Bylo zásluhou radičů, kteří vedli v Olomouci taneční školu Coufalovi, která vznikla v roce 1990, že jste v sedmé třídě ZŠ začala tančit?

„Určitě to byla jejich zásluha. Ale ne asi v tom smyslu, který čekáte. V sedmé třídě se konečně přestali bránit mému tlaku a svolili, že mohu. “

Tancováním přišly tréninky, soutěže, soustředění, taneční prohry i výhry. Jak na ten čas vzpomínáte? Byla jste soutěživý typ?

„Já asi nejsem soutěživý typ. Mě moc bavilo tancování, jako takové a ten kolektiv v daném klubu. Na TK Olymp Olomouc, na StarDance a na DSP Kometa Brno vzpomínám moc ráda!“

V 21 letech jste získala titul „Královna tanečního parketu“, když jste spolu s hercem Romanem Vojtkem vyhráli v prvním ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. A někde jste řekla, že to pro Vás bylo zlomové. V čem?

„Já v době StarDance ,jen´ studovala, už jsem závodně netančila. Uvědomila jsem si, že nechci o tancování vlastně přijít. Škola byla fajn. A rozum říkal: studuj, jenom studuj! Ale srdce mě táhlo zpět na taneční parket. Dva roky jsem odolávala nabídkám od Honzy Tománka, že by tam měl v Brně pro mě partnera. No, a pak jsem mu zavolala, že bych to moc ráda zkusila ještě! A taky jsem vlastně měla pořád pocit, že musím mít navíc ještě nějaké ,normální´ povolání. A po StarDance jsem si říkala, že by bylo moc hezké dělat něco, co mám ze všeho nejraději a kdyby to i zaplatilo hypotéku, bylo by to win-win.“

Co Vám tato soutěž dala a jak na ni vzpomínáte? Sledovala jste další ročníky?

„Bylo mi čerstvých 21 let. Byla jsem jak Alenka v říši divů.  Soutěž mi dala  obrovské množství krásných zážitků, zkušeností a pracovních příležitostí. A i přátelství. Dva roky poté se to naše ,zdravé jádro´ potkávalo při každé příležitosti, narozeniny, svatba či pracovně na různých vystoupeních. Bylo to moc milé a opravdové.

Samozřejmě postupem času se potkáváme míň a míň. Ale pořád o sobě víme, sledujeme se na IG, občas si něco napíšeme. Takže odpověď by byla – vzpomínám moc ráda! Protože to bylo krásné. A další ročníky jsem sledovala a sleduji.“

V letech 2005 – 2012 jste se soustředila na studium na UK v Praze, kde jste studovala právo a právní vědu. Proč jste si zvolila právě tento obor?

„Já jsem  studovala gymnázium Hejčín v Olomouci. A ve čtvrtém ročníku jsem měla jen jednu preferenci – a to, že fakt nechci a nemůžu studovat fyziku. Jinak jsem měla školu ráda, měla jsem super učitele a bylo mi celkem jedno, co se učím. Maturovala jsem z dějepisu a matematiky. Takže k matice jsem měla přihlášku – na ekonomku do Brna. A k dějepisu jsem si dala práva. A když vyšly přijímačky do Prahy, byla by škoda to nezkusit.“

K tanci jste se vrátila a v rodinné taneční škole Coufalovi působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Co Vás na své práci nejvíce baví?

„Baví mě nadchnout pro pohyb děti školkového věku, baví mě zpětná vazba na lekcích s těmito dětmi. Baví mě, jak rychle se učí, jak jsou všemu otevřené a hravé.

Na středoškolácích mě každoročně dojímá rodičovská volenka na prodloužených a závěrečných kolonách, kdy maminky tančí se svými syny, kteří se je snaží vést jako opravdoví muži a maminky se nakonec i nechají vést. No a tatínci, jak najednou nevědí, kde tu svou dceru chytit, nešlápnout ji nejen na nohu, ale i na ty krásné šaty – a jak je to pro všechny z nich ten moment – poprvé v životě, jednou a naposled. Dojetí, nervozita, všechno se to mísí a má to jedinečnou atmosféru.

A kurzy tance pro dospělé – na tom mi přijde krásná celá ta situace – že dva partneři spolu chtějí hodnotně trávit čas. Jsou na stejné úrovni. Partnerka nestíhá záda partnerovi, jak by tomu bylo, kdyby si vyjeli na kolo. Partner není znuděný nahrávkami, jak by byl asi v tenise. Ale v tanci jsou si rovni. Musejí spolu kooperovat. Musí se spolu sladit. A to mě baví! Když se sladí, líbí se jim to, baví je to a mají z toho radost! Pak z toho mám obrovskou radost i já!

Jste maminkou. Vedete své děti také k tanci?

„Berenika má 4 roky, Debora má 2 roky. Moje přání by bylo, aby chodily do atletiky nebo nějaké pohybové přípravky. Aby uměly lyžovat, bruslit, jezdit na kole, kolečkových bruslích, plavat a tak. Nejsem zastáncem specializace u malých dětí. Ale člověk míní, život mění. Berunka se vidí už teď jako baletka. 😀 Takže uvidíme. Budu vděčná, když budou z něčeho nadšené a šťastné tak, jako já byla z tancování v Olympu, StarDance nebo pak v Kometě!“

Co Vám říká slovo odpočinek? Jak ráda relaxujete?

„No. Odpočinek je moje slabá stránka. Moc nevím, jak na něj. Ale když jsem neměla ještě holčičky a byl čas válecí dovolené u vody, četla jsem knížky. Protože jen tak ležet mě nebavilo.

A teď? Od holčiček odpočívám v tanečních. A doma s holčičkami zase odpočívám od tanečních.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou MARIANOU PRACHAŘOVOU

„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl”

Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.

Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?

„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.”

Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?

„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.”

Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?

„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.”

Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?

„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.”

Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?

„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.”

Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.”

Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold” a „Ghost in the Club”. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?

„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.”

Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?

„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.”

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?

„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.”

Mariana Prachařová:

Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.

Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.

Televize:„Na Sovím Hrádku”, „Horákovi”,  „Trapasy”, „Comeback”, „Kriminálka Anděl”, „Ulice” a další.  

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí VERONIKOU LÁLOVOU

„Bavilo mě bojovat o medaile, ale dnes je to už jinak”

Celé dětství protančila a dnes je šťastná, že se její koníček stal prací, o které snila. Její velkou láskou je samba, kterou se učila přímo v Brazílii a na slavném karnevalu v Riu de Janeiro již dvakrát tančila, poprvé ve skupině a letos úplně sama. Kromě toho sympatická Veronika Lálová také dvakrát tančila ve Star Dance a s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. V rodném Hradci Králové vede taneční kurzy pro dospělé a v Praze pro děti.  

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste vyrůstala a již v sedmi letech jste začala tančit latinu a standard. Jaké bylo Vaše dětství plné tanečního drilu a spousty hodin na tanečním parketu?

„Ano, úplně přesně, jak říkáte. Celé dětství jsem protančila, soutěžila a dřela na parketu. Má to své výhody i nevýhody. Jsem šťastná, že díky tomu, že jsem na sobě celý život pracovala, jsem se dostala na místo, o kterém jsem snila. Mnoho dětského hraní s panenkami či flákání se s kamarády po škole jsem ale nezažila. Naštěstí nelituji, jsem spokojená, že se můj koníček stal mou prací, jak jsem si vždy přála.”

Co Vás přivedlo k tanci? Kde byl ten první impuls, který Vám řekl, to bych chtěla dělat?

„K tanci mě v podstatě přivedla babička, která mě vzala na jednu taneční soutěž v Hradci Králové, a bylo jasno. Jako malá jsem chtěla mít ty krásné ozdobené šaty. Tak jsem začala tančit. A tančím dodnes a stále si ty krásné šaty a peří užívám. Ve StarDance jsem byla jako v sedmém nebi, ty krásné róby…”

Později jste se začala věnovat párové a poté sólové salse. A stala jste se několikanásobnou mistryní republiky v párové a sólové salse. Bavilo Vás chodit na soutěže?

“Bavilo mě soutěžit a bojovat o medaile. To je jasné, to by jinak ani nešlo, kdybych neměla soutěživého ducha. Dneska tomu už je jinak, raději vystupuji a soutěžení nechávám mladším generacím.”

Tanec se stal Vaší životní láskou a karnevalová samba, jak jste jednou přiznala je Vaše vášeň, kterou jste se dokonce učila přímo v Riu de Janeiro v Brazílii. Jaká to byla zkušenost a proč právě karnevalová samba si získala Vaše srdce?

„Ano, již několikrát jsem byla v Riu. U nás v ČR není nikdo, od koho bych se mohla sambu učit, takže mi nezbylo nic jiného, než vycestovat až do daleké Brazílie. Je to úžasná zkušenost učit se tady od těch nejlepších. Přímo v Riu, kde se odehrává slavný karneval. A samba. Je rychlá, hravá a hlavně, tančí se v tak krásných kostýmech J

Vy jste si během pobytu v Riu také zatančila na slavném karnevalu. Co Vám to dalo?  

„Ano, již jsem jednou tančila na karnevalu, ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super. Ale nyní, to je úplně jinak. Tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala velmi prestižní místo na karnevalu. Tančím v pozici Musa. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka. Pro Českou televizi točíme dokument o Brazílii, sambě a karnevalu.”

Další Vaší velkou láskou jsou jazyky a po bakalářském studiu na pedagogické fakultě v Liberci, obor španělština a humanitní vědy, jste šla do Prahy na hispanistiku na UK. Proč tento jazyk, čím Vás okouzlil?

„Už od malička jsem chtěla rozumět oblíbeným španělským písničkám, tak jsem se rozhodla jít jazyk studovat. Avšak přišla nabídka StarDance a od té doby jsem na studium tak trochu upozadnila. Chybí mi stále státnice z magisterského studia.”

Dvakrát jste tančila ve StarDance a v osmé řadě jste spolu s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. A v deváté řadě jste tančila s olympionikem Davidem Svobodou a skončili na třetím místě. A někdy jste přiznala, že to byla pro Vás nezapomenutelná zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

„Na StarDance vzpomínám jen v dobrém, byla to obrovská zkušenost, která mě posunula v mém životě dál. Byl to náročný čas, hodně se dřelo, ale mě to baví, takže jsem byla šťastná a moc jsem si to užila. Také jsem měla štěstí na parťáky.”

V Hradci Králové vedete kurzy samby, salsy a latiny. Jste certifikovanou lektorkou zumby, fitness a držitelka mezinárodní třídy v latinsko-amerických a standardních tancích. Jaký je zájem o tyto kurzy?

„Zájem o kurzy je, baví mě učit veřejnost. Chodí ke mně dámy, které si chtějí po práci odpočinout, naučit se nové kroky a pobavit se. Pořádám pro ně různé víkendové akce a fakt si to s nimi užívám. V Praze mám kurzy pro děti, to je zase úplně jiná práce, myslím, že je potřeba, aby se děti hýbaly, ať už jakýmkoliv způsobem.”

Umíte vůbec odpočívat a jak ráda trávíte volný čas?

„I odpočívat umím. Jsou víkendy, kdy mám tolik akcí a vystoupení, že se mi odpočinout nepodaří, ale naštěstí nemám tak pevný harmonogram v mé práci, že si to můžu vynahradit v jiný čas. Mé tělo ale relaxovat musí, to by jinak ani nešlo. Ráda trávím čas s rodinou a kamarády, miluji léto, takže se vždy těším, až vysvitne slunko a hodně času můžu tak trávit venku.”

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN