Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

STAŇTE SE ČLENEM TÝMU SE.S.TA!

Centrum choreografického rozvoje shání možná právě vás?

Hledáme projektového manažera, který bude od 1. června do 30. července 2021 řídit produkci mezinárodního uměleckého komunitního projektu. Jeho vyvrcholení bude v podobě uvedení představení na mezinárodním festivalu současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu „KoresponDance“.

PROJEKT „ZdarUrban“

Projekt realizují partneři:

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA (CZ)

Zámek a klášter Žďár (CZ)

Festspielhaus St. Pölten (AT)

Děti z nízkoprahových klubů se zapojí do tvůrčího procesu, budou spolupracovat s profesionálním zahraničním choreografem a stanou se součástí hudebně-tanečního představení.

Představení bude koncipováno jako dialog mezi street dance a klasickou hudbou. Konkrétně ve vokálním podání, o které se postará smíšený sbor složený ze sboristů z České republiky (dětský sbor Žďáráček) a profesionálních sborových pěvců z Dolního Rakouska pod taktovkou sbormistryně Flory Königsberger (z Festspielhaus St. Pölten). Představení bude uvedeno na festivalu „KoresponDance“.

Do projektu se zapojí také finalisté soutěžního battlu, který se uskuteční v rámci festivalu, uměleckou koordinaci deseti tanečníků budou zajišťovat Kristián Mensa a Farah Deen.

Festival „KoresponDance“

KoresponDance“ je čtyřdenní mezinárodní festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu, probíhající každoročně od roku 2013 na Zámku Žďár nad Sázavou. Festival se dlouhodobě snaží vytvořit ze Žďáru nad Sázavou významné kulturní centrum regionu Vysočina.

KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou

Projektový manažer pro „ZdarUrban“

Náplň práce:

Koordinace a produkce projektu ve spolupráci s ředitelkou festivalu a festivalovým týmem. ʘ Budování vztahů se zapojenou komunitou. ʘ Podpora komunikace v tvůrčím týmu. ʘ Komunikace s partnery (Festspielhaou St. Pölten, Zámek Žďár a dalšími). ʘ Dohled a zodpovědnost nad svěřeným rozpočtem, ekonomická a technická produkce. ʘ Zajištění vhodných propagačních materiálů (foto, video a další média) ʘ Komunikace a příprava podkladů pro PR manažera. ʘ Zodpovědnost za smluvní dokumentaci, organizaci cest, ubytování a honorářů. ʘ Respektování nastavených procesů organizace (smlouvy, fakturace, proces sheety a další). ʘ Zodpovědnost za komunikaci s technickým ředitelem festivalu a řešení technického zajištění v souladu s požadavky uměleckého týmu. ʘ Zajištění, monitoring a výkaz plnění podmínek publicity dle smlouvy s fondem Interreg (EU).

Očekáváme:
Samostatnost, zodpovědnost, flexibilitu. ʘ Vynikající komunikační a organizační schopnosti. ʘ Praxi v koordinování mezinárodních projektů. ʘ Schopnosti pracovat s různými komunitami. ʘ Zkušenost v oblasti produkce scénických umění. ʘ Orientaci v oblasti současného umění, preferováno ve sféře současného tance. ʘ Zkušenosti s administrací projektů, s podporou EU fondů anebo Interreg: řízení projektu. ʘ Základy účetnictví a schopnosti orientace ve správě smluv (autorské právo a další). ʘ Schopnosti a zkušenosti s logistikou a koordinací týmů. ʘ Jazykové schopnosti (angličtina na dobré úrovni v psané i mluvené formě nutná, němčina výhodou). ʘ Znalost Word, Excel, PowerPoint, G Suite. ʘ Řidičský průkaz.

Časová náročnost:

1. 6.–30. 7. 2021

Začátkem června administrativní a další příprava projektu.
Poslední týden v červnu až 19. 7. pobyt ve Žďáru nad Sázavou a komplexní koordinace projektu na místě (17.–19. 7. se koná „KoresponDance“).

Do konce července vyúčtování, vyhodnocení, uzavření projektu.

Nabízíme:
Flexibilní pracovní dobu. ʘ Smysluplnou práci. ʘ Nonkonformní pracovní prostředí. ʘ Možnost podílet se na mezinárodních aktivitách s rozvojovým přínosem v oblasti kultury. ʘ Odměnu odpovídající sektoru a pracovní pozici.

Profesní životopis včetně referenčních kontaktů a motivační dopis zašlete do 31. ledna 2021 na: Marie.Kinsky@se-s-ta.cz.

 

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zůstane v divadle KÁMEN na kameni kámen?

Jaký bude podzim tohoto pražského progresívního divadelního souboru?

V nové divadelní sezóně naváže Divadlo Kámen na dramaturgickou linku děl inspirovaných literárními předlohami (zmiňme například hry „OK plus F“ nebo „Přesně 42 zubů“), dalšími divadelními setkáními u posázavské lovestory „S citem“.

Z inscenace „Přesně 42 zubů“

Od 23. září budeme pokračovat v uvádění této hry, která je vystavěna nad půdorysem úspěšného a zároveň poněkud kontroverzně přijímaného nejnovějšího románu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“. Ten byl už nyní, tři roky od vydání, přeložen do několika jazyků. Od listopadové premiéry se ukazuje, že toto divadlo zasazené do příprav velkolepé svatby v „růžovém posázavském borďásku“ pomáhá, mimo jiné, mnohým lidem najít cestu k románu. I objevit další pohledy na něj. Hra totiž není jen divadelní adaptací, ale svébytným výtvorem, který je románem inspirován. Nejen vychází z jeho atmosféry, ale žije vlastním svobodným životem. Tím vede s románem dialog – někdy souladný, v jiných okamžicích nesouhlasný, až hádavý.

O neortodoxním přístupu Divadla Kámen k inspiraci literárním dílem píše renomovaný kritik a recenzent profesor Jan Císař v této recenzi: https://www.divadlokamen.cz/recenze_s_citem_j_cisar_1 .

Vladimír Benderski ve hře „S citem“

Těšíme se na další, podzimní reprízy. Některých představení se účastní i sám Jáchym Topol. Ten doplňuje divadelní část svým autorským čtením. První čtení je plánováno hned na 23 .9. „Je pro mě radost sledovat, jak ve hře ,S citem´ – a potom při autorském čtení – román a divadlo vzájemně interagují. Ještě nikdy jsem neměl možnost pracovat s textem, jehož čtenáři tvoří podstatnou část publika. Hrát si s takovou veličinou je vzrušující a reakce diváků a jejich následné komentáře nesmírně zajímavé,“ říká režisér Petr Odo Macháček. „Mám tady daleko menší trému, protože jsem doplňkem divadelního představení, za které nese odpovědnost Odo Macháček a jeho ensemble. I díky tomu mě čtení tady vyloženě baví,“ říká spisovatel Jáchym Topol. Tvůrci inscenace si román „Citlivý člověk“ oblíbili natolik, že na listopad připravují další hru, kterou inspiruje. Název bude „Poříčská madona“. „Bude úplně jiná než ,S citem´. Po všech stránkách. Obě hry bude spojovat jen překrásné bahnité, žabincovité Posázaví a hlavní postava uhrančivé posázavské najády Světlany,“ slibuje režisér Macháček.

Více na: https://www.divadlokamen.cz/s_citem

Foto: Kristýna Suchá

Blanka Křemenová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí VERONIKOU LÁLOVOU

„Bavilo mě bojovat o medaile, ale dnes je to už jinak“

Celé dětství protančila a dnes je šťastná, že se její koníček stal prací, o které snila. Její velkou láskou je samba, kterou se učila přímo v Brazílii a na slavném karnevalu v Riu de Janeiro již dvakrát tančila, poprvé ve skupině a letos úplně sama. Kromě toho sympatická Veronika Lálová také dvakrát tančila ve Star Dance a s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. V rodném Hradci Králové vede taneční kurzy pro dospělé a v Praze pro děti.  

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste vyrůstala a již v sedmi letech jste začala tančit latinu a standard. Jaké bylo Vaše dětství plné tanečního drilu a spousty hodin na tanečním parketu?

„Ano, úplně přesně, jak říkáte. Celé dětství jsem protančila, soutěžila a dřela na parketu. Má to své výhody i nevýhody. Jsem šťastná, že díky tomu, že jsem na sobě celý život pracovala, jsem se dostala na místo, o kterém jsem snila. Mnoho dětského hraní s panenkami či flákání se s kamarády po škole jsem ale nezažila. Naštěstí nelituji, jsem spokojená, že se můj koníček stal mou prací, jak jsem si vždy přála.“

Co Vás přivedlo k tanci? Kde byl ten první impuls, který Vám řekl, to bych chtěla dělat?

„K tanci mě v podstatě přivedla babička, která mě vzala na jednu taneční soutěž v Hradci Králové, a bylo jasno. Jako malá jsem chtěla mít ty krásné ozdobené šaty. Tak jsem začala tančit. A tančím dodnes a stále si ty krásné šaty a peří užívám. Ve StarDance jsem byla jako v sedmém nebi, ty krásné róby…“

Později jste se začala věnovat párové a poté sólové salse. A stala jste se několikanásobnou mistryní republiky v párové a sólové salse. Bavilo Vás chodit na soutěže?

„Bavilo mě soutěžit a bojovat o medaile. To je jasné, to by jinak ani nešlo, kdybych neměla soutěživého ducha. Dneska tomu už je jinak, raději vystupuji a soutěžení nechávám mladším generacím.“

Tanec se stal Vaší životní láskou a karnevalová samba, jak jste jednou přiznala je Vaše vášeň, kterou jste se dokonce učila přímo v Riu de Janeiro v Brazílii. Jaká to byla zkušenost a proč právě karnevalová samba si získala Vaše srdce?

„Ano, již několikrát jsem byla v Riu. U nás v ČR není nikdo, od koho bych se mohla sambu učit, takže mi nezbylo nic jiného, než vycestovat až do daleké Brazílie. Je to úžasná zkušenost učit se tady od těch nejlepších. Přímo v Riu, kde se odehrává slavný karneval. A samba. Je rychlá, hravá a hlavně, tančí se v tak krásných kostýmech J

Vy jste si během pobytu v Riu také zatančila na slavném karnevalu. Co Vám to dalo?  

„Ano, již jsem jednou tančila na karnevalu, ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super. Ale nyní, to je úplně jinak. Tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala velmi prestižní místo na karnevalu. Tančím v pozici Musa. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka. Pro Českou televizi točíme dokument o Brazílii, sambě a karnevalu.“

Další Vaší velkou láskou jsou jazyky a po bakalářském studiu na pedagogické fakultě v Liberci, obor španělština a humanitní vědy, jste šla do Prahy na hispanistiku na UK. Proč tento jazyk, čím Vás okouzlil?

„Už od malička jsem chtěla rozumět oblíbeným španělským písničkám, tak jsem se rozhodla jít jazyk studovat. Avšak přišla nabídka StarDance a od té doby jsem na studium tak trochu upozadnila. Chybí mi stále státnice z magisterského studia.“

Dvakrát jste tančila ve StarDance a v osmé řadě jste spolu s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. A v deváté řadě jste tančila s olympionikem Davidem Svobodou a skončili na třetím místě. A někdy jste přiznala, že to byla pro Vás nezapomenutelná zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

„Na StarDance vzpomínám jen v dobrém, byla to obrovská zkušenost, která mě posunula v mém životě dál. Byl to náročný čas, hodně se dřelo, ale mě to baví, takže jsem byla šťastná a moc jsem si to užila. Také jsem měla štěstí na parťáky.“

V Hradci Králové vedete kurzy samby, salsy a latiny. Jste certifikovanou lektorkou zumby, fitness a držitelka mezinárodní třídy v latinsko-amerických a standardních tancích. Jaký je zájem o tyto kurzy?

„Zájem o kurzy je, baví mě učit veřejnost. Chodí ke mně dámy, které si chtějí po práci odpočinout, naučit se nové kroky a pobavit se. Pořádám pro ně různé víkendové akce a fakt si to s nimi užívám. V Praze mám kurzy pro děti, to je zase úplně jiná práce, myslím, že je potřeba, aby se děti hýbaly, ať už jakýmkoliv způsobem.“

Umíte vůbec odpočívat a jak ráda trávíte volný čas?

„I odpočívat umím. Jsou víkendy, kdy mám tolik akcí a vystoupení, že se mi odpočinout nepodaří, ale naštěstí nemám tak pevný harmonogram v mé práci, že si to můžu vynahradit v jiný čas. Mé tělo ale relaxovat musí, to by jinak ani nešlo. Ráda trávím čas s rodinou a kamarády, miluji léto, takže se vždy těším, až vysvitne slunko a hodně času můžu tak trávit venku.“

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN