V nové divadelní sezóně naváže Divadlo Kámen na dramaturgickou linku děl inspirovaných literárními předlohami (zmiňme například hry „OK plus F“ nebo „Přesně 42 zubů“), dalšími divadelními setkáními u posázavské lovestory „S citem“.

Od 23. září budeme pokračovat v uvádění této hry, která je vystavěna nad půdorysem úspěšného a zároveň poněkud kontroverzně přijímaného nejnovějšího románu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“. Ten byl už nyní, tři roky od vydání, přeložen do několika jazyků. Od listopadové premiéry se ukazuje, že toto divadlo zasazené do příprav velkolepé svatby v „růžovém posázavském borďásku“ pomáhá, mimo jiné, mnohým lidem najít cestu k románu. I objevit další pohledy na něj. Hra totiž není jen divadelní adaptací, ale svébytným výtvorem, který je románem inspirován. Nejen vychází z jeho atmosféry, ale žije vlastním svobodným životem. Tím vede s románem dialog – někdy souladný, v jiných okamžicích nesouhlasný, až hádavý.

O neortodoxním přístupu Divadla Kámen k inspiraci literárním dílem píše renomovaný kritik a recenzent profesor Jan Císař v této recenzi: https://www.divadlokamen.cz/recenze_s_citem_j_cisar_1 .

Těšíme se na další, podzimní reprízy. Některých představení se účastní i sám Jáchym Topol. Ten doplňuje divadelní část svým autorským čtením. První čtení je plánováno hned na 23 .9. „Je pro mě radost sledovat, jak ve hře ,S citem´ – a potom při autorském čtení – román a divadlo vzájemně interagují. Ještě nikdy jsem neměl možnost pracovat s textem, jehož čtenáři tvoří podstatnou část publika. Hrát si s takovou veličinou je vzrušující a reakce diváků a jejich následné komentáře nesmírně zajímavé,“ říká režisér Petr Odo Macháček. „Mám tady daleko menší trému, protože jsem doplňkem divadelního představení, za které nese odpovědnost Odo Macháček a jeho ensemble. I díky tomu mě čtení tady vyloženě baví,“ říká spisovatel Jáchym Topol. Tvůrci inscenace si román „Citlivý člověk“ oblíbili natolik, že na listopad připravují další hru, kterou inspiruje. Název bude „Poříčská madona“. „Bude úplně jiná než ,S citem´. Po všech stránkách. Obě hry bude spojovat jen překrásné bahnité, žabincovité Posázaví a hlavní postava uhrančivé posázavské najády Světlany,“ slibuje režisér Macháček.

Více na: https://www.divadlokamen.cz/s_citem

Foto: Kristýna Suchá

Blanka Křemenová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEČNÍ MAGAZÍN již po několik let předem informuje o veškerých divadelních i nedivadelních (kupříkladu originálních architektonických přednáškách) pražského progresívního divadla KÁMEN. Teprve v lednu 2020 jsem však, „s recenzním perem“ (či spíš notebookem?), navštívil i jeho vlastní představení. Jde o titul „S citem“, podle – či spíše na motivy – cenami ověnčeného románu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“.

Navštívený večer na domovské scéně divadla KÁMEN (u konce pražského sídliště Invalidovna) byl toho dne ke konci ledna tak trochu výlučný. V tom, že představení probíhalo pod bedlivým okem samotného Jáchyma Topola v hledišti. A když už byl přítomen autor, tak po skončení divadla nemohlo než nenásledovat jeho autorské čtení z románu.

Díla Jáchyma Topola již většinou bývají složitěji uchopitelná (i někdy pochopitelná) pro běžnějšího čtenáře… Natož pro divadelní soubor. Režisér Petr Odo Macháček se však této výzvy nebál. Naopak. Snažil se přistupovat k literární předloze bez zbytečného respektu. A určitě bez přehnané adorace autora. Jde po atmosféře. Nikoli však pouze té místní, posázavské. Hledá (a nalézá) v díle vnitřní souvislosti. Nejde věrně, větně adaptačně, po kapitolách díla. Akcentuje Topolovo myšlení. Snaží se zdůraznit a zvýraznit jeho umělecký jazyk. Kombinovanými inscenačními postupy a styly obhajuje svůj výklad románu. Výsledná inscenace tak nabývá zcela nových, autorských rozměrů. Zároveň Macháček svým přístupem tak trochu „vyzývá na umělecký souboj“ Jáchyma Topola a toto jeho konkrétní dílo. Což i veřejně (na pódiu, a někdy v hledišti) deklaruje.

Představení se tím pádem stává i v jistém smyslu slova nejen tradičním divadelním dialogem s divákem… Divákovi však v některých momentech možná připadne otázka, zda v tomto případě nechybí nad režisérem citlivá ruka dramaturga? Je ovšem tak trochu ve hvězdách, zda by například silná dramaturgická osobnost dala další podněty i inspiraci pro výsledný tvar? Anebo by jej spíše ještě více rozdrobila do dalších a menších detailů, fragmentů?

Režisér Macháček však zároveň v „Citlivém člověku“ nenalézá pouhé konflikty v hyperbole k současné době i společnosti. V divadelní formě se mu podařilo zachovat a zachytit ryzí člověčenství i zdánlivě epizodních postaviček. Tak trochu v „hrabalovsky-pábitelském“ duchu.

A ty epizodnější i větší role divákům představilo sexteto hereckých interpretů. Opět se zde potvrdilo ono již notně zprofanované přísloví, že není malých rolí.

K větším hereckým partům patřil ten Lenky Chadimové. Byla přesvědčivá a suverénní. Pouze její občasné, dále než v první řadě neslyšitelné, sípání spíše připomínalo vrcholné stádium respirační nemoci. Neměla zrovna angínu? K dalším větším rolím patří postavy Vladimira Benderskiho. Pohybem v sobě nezapře aktivního tanečníka. Na rozdíl od Chadimové byla jeho artikulace přímo vzorová. Důležitým pojítkem jednotlivých fragmentů představení je role Olgy Ježkové. Přistoupila k ní nesmírně citlivě, aby zbytečně nečněla nad ostatními. Lucie Zachovalová zachovává, tak jak si to představení žádá, určitý nadhled. Martin Poláček je herecky přesvědčivý a konstruktivní. Konec konců, jedná se o vystudovaného architekta. Na scéně se zjevuje i syn samotného režiséra – Vít Macháček. Nikterak nezklamal, pokud by mu to spíše subtilní herecký part vůbec umožnil? Všichni herci beze zbytku respektují hyperbolickou, poněkud quasi nadnesenou, polohu celého představení.

Trochu polemickou zůstává otázka nástupů (i odchodů) části hereckého ansámblu z hlediště a do hlediště. Pokud měl být tímto úvodní vstup Lenky Zachovalové šokující, tak zřejmě pro část diváků nikoli. Dost výstředně se totiž v publiku vyjímala kostýmem. (I když já osobně jsem jí to zpočátku na chvíli „zbaštil“. Domníval jsem se, že si možná odskočila z nedalekého fitnessu?) A u Martina Poláčka pak již totéž zavání stereotypem. Anebo manýrou? Obzvláště, když toto používá v obou částech představení. Před přestávkou i po ní. Prostě, opakovaný vtip přestává být fórem.

Celkově se dá režijní přístup a uchopení celého Topolova „materiálu“ Petrem Odem Macháčkem hodnotit kladně. Dokázal interprety rolí dostat, kam si předem přál. A rovněž tak diváky. Myslím, že určitě neudělal ostudu svému slavnému jmenovci, legendárnímu režisérovi a herci Miroslavu Macháčkovi.

Ze svého strategického místa v hledišti jsem mohl dobře sledovat autora knížky „Citlivý člověk“. Jáchym Topol se před přestávkou spíše „rozehříval“. Druhá, dynamičtější část představení jej však získala daleko více. Reagoval již spontánněji. Na jeho autorské čtení jsem se záměrně nezdržel. Nechtěl jsem si jím nechat ovlivnit čerstvé prožitky z představení.

Když jsem jel domů tramvají číslo 8, tak ve stanici Vítkova přistoupil do vozu člověk – s plným půllitrem piva!!! Myslím, že tím – s citem a fragmentálně – udělal tu nejlepší tečku za inscenací divadla KÁMEN.

(Psáno ze třetí reprízy představení ve čtvrtek 23. ledna 2020.)

»S citem«

Námět: Jáchym Topol, román „Citlivý člověk“

Struktura a scénář: Petr Odo Macháček

Hrají a jednají: Lucie Zachovalová, Lenka Chadimová, Olga Ježková, Světlana, Vladimir Benderski, Martin Poláček a Vít Macháček

Propagace a marketing: Blanka Křemenová

Produkce: Divadlo Kámen

Nejbližší reprízy představení 6. 3. 2020, 1. 4. 2020 / VSTUPENKY

Foto: Kristýna Suchá

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Štítek: Vladimir Benderski

Zůstane v divadle KÁMEN na kameni kámen?

S (po)citem i fragmentálně

A ty epizodnější i větší role divákům představilo sexteto hereckých interpretů. Opět se zde potvrdilo ono již notně zprofanované přísloví, že není malých rolí.

Když jsem jel domů tramvají číslo 8, tak ve stanici Vítkova přistoupil do vozu člověk – s plným půllitrem piva!!! Myslím, že tím – s citem a fragmentálně – udělal tu nejlepší tečku za inscenací divadla KÁMEN.

»S citem«