S (po)citem i fragmentálně

KÁMEN podle Jáchyma Topola i s Jáchymem Topolem. █ Na scéně také tanečník! █ Tak trochu pábitelsky. █ Na jeviště a zase zpět. █ Na pódiu i syn režiséra. █ Hoden slavného jména. █ Sympatická, symptomatická tečka. █

TANEČNÍ MAGAZÍN již po několik let předem informuje o veškerých divadelních i nedivadelních (kupříkladu originálních architektonických přednáškách) pražského progresívního divadla KÁMEN. Teprve v lednu 2020 jsem však, „s recenzním perem“ (či spíš notebookem?), navštívil i jeho vlastní představení. Jde o titul „S citem“, podle – či spíše na motivy – cenami ověnčeného románu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“.

Navštívený večer na domovské scéně divadla KÁMEN (u konce pražského sídliště Invalidovna) byl toho dne ke konci ledna tak trochu výlučný. V tom, že představení probíhalo pod bedlivým okem samotného Jáchyma Topola v hledišti. A když už byl přítomen autor, tak po skončení divadla nemohlo než nenásledovat jeho autorské čtení z románu.

Díla Jáchyma Topola již většinou bývají složitěji uchopitelná (i někdy pochopitelná) pro běžnějšího čtenáře… Natož pro divadelní soubor. Režisér Petr Odo Macháček se však této výzvy nebál. Naopak. Snažil se přistupovat k literární předloze bez zbytečného respektu. A určitě bez přehnané adorace autora. Jde po atmosféře. Nikoli však pouze té místní, posázavské. Hledá (a nalézá) v díle vnitřní souvislosti. Nejde věrně, větně adaptačně, po kapitolách díla. Akcentuje Topolovo myšlení. Snaží se zdůraznit a zvýraznit jeho umělecký jazyk. Kombinovanými inscenačními postupy a styly obhajuje svůj výklad románu. Výsledná inscenace tak nabývá zcela nových, autorských rozměrů. Zároveň Macháček svým přístupem tak trochu „vyzývá na umělecký souboj“ Jáchyma Topola a toto jeho konkrétní dílo. Což i veřejně (na pódiu, a někdy v hledišti) deklaruje.

Představení se tím pádem stává i v jistém smyslu slova nejen tradičním divadelním dialogem s divákem… Divákovi však v některých momentech možná připadne otázka, zda v tomto případě nechybí nad režisérem citlivá ruka dramaturga? Je ovšem tak trochu ve hvězdách, zda by například silná dramaturgická osobnost dala další podněty i inspiraci pro výsledný tvar? Anebo by jej spíše ještě více rozdrobila do dalších a menších detailů, fragmentů?

Režisér Macháček však zároveň v „Citlivém člověku“ nenalézá pouhé konflikty v hyperbole k současné době i společnosti. V divadelní formě se mu podařilo zachovat a zachytit ryzí člověčenství i zdánlivě epizodních postaviček. Tak trochu v „hrabalovsky-pábitelském“ duchu.

A ty epizodnější i větší role divákům představilo sexteto hereckých interpretů. Opět se zde potvrdilo ono již notně zprofanované přísloví, že není malých rolí.

K větším hereckým partům patřil ten Lenky Chadimové. Byla přesvědčivá a suverénní. Pouze její občasné, dále než v první řadě neslyšitelné, sípání spíše připomínalo vrcholné stádium respirační nemoci. Neměla zrovna angínu? K dalším větším rolím patří postavy Vladimira Benderskiho. Pohybem v sobě nezapře aktivního tanečníka. Na rozdíl od Chadimové byla jeho artikulace přímo vzorová. Důležitým pojítkem jednotlivých fragmentů představení je role Olgy Ježkové. Přistoupila k ní nesmírně citlivě, aby zbytečně nečněla nad ostatními. Lucie Zachovalová zachovává, tak jak si to představení žádá, určitý nadhled. Martin Poláček je herecky přesvědčivý a konstruktivní. Konec konců, jedná se o vystudovaného architekta. Na scéně se zjevuje i syn samotného režiséra – Vít Macháček. Nikterak nezklamal, pokud by mu to spíše subtilní herecký part vůbec umožnil? Všichni herci beze zbytku respektují hyperbolickou, poněkud quasi nadnesenou, polohu celého představení.

Trochu polemickou zůstává otázka nástupů (i odchodů) části hereckého ansámblu z hlediště a do hlediště. Pokud měl být tímto úvodní vstup Lenky Zachovalové šokující, tak zřejmě pro část diváků nikoli. Dost výstředně se totiž v publiku vyjímala kostýmem. (I když já osobně jsem jí to zpočátku na chvíli „zbaštil“. Domníval jsem se, že si možná odskočila z nedalekého fitnessu?) A u Martina Poláčka pak již totéž zavání stereotypem. Anebo manýrou? Obzvláště, když toto používá v obou částech představení. Před přestávkou i po ní. Prostě, opakovaný vtip přestává být fórem.

Lucie Zachovalová a Vladimir Benderski

Celkově se dá režijní přístup a uchopení celého Topolova „materiálu“ Petrem Odem Macháčkem hodnotit kladně. Dokázal interprety rolí dostat, kam si předem přál. A rovněž tak diváky. Myslím, že určitě neudělal ostudu svému slavnému jmenovci, legendárnímu režisérovi a herci Miroslavu Macháčkovi.

Ze svého strategického místa v hledišti jsem mohl dobře sledovat autora knížky „Citlivý člověk“. Jáchym Topol se před přestávkou spíše „rozehříval“. Druhá, dynamičtější část představení jej však získala daleko více. Reagoval již spontánněji. Na jeho autorské čtení jsem se záměrně nezdržel. Nechtěl jsem si jím nechat ovlivnit čerstvé prožitky z představení.

Jáchym Topol čte svůj román

Když jsem jel domů tramvají číslo 8, tak ve stanici Vítkova přistoupil do vozu člověk – s plným půllitrem piva!!! Myslím, že tím – s citem a fragmentálně – udělal tu nejlepší tečku za inscenací divadla KÁMEN.

(Psáno ze třetí reprízy představení ve čtvrtek 23. ledna 2020.)

»S citem«

Námět: Jáchym Topol, román „Citlivý člověk“

Struktura a scénář: Petr Odo Macháček

Hrají a jednají: Lucie Zachovalová, Lenka Chadimová, Olga Ježková, Světlana, Vladimir Benderski, Martin Poláček a Vít Macháček

Propagace a marketing: Blanka Křemenová

Produkce: Divadlo Kámen

Nejbližší reprízy představení 6. 3. 2020, 1. 4. 2020 / VSTUPENKY

Foto: Kristýna Suchá

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN