Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!”

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie” získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.”

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance pro baletní umělce v Ústí nad Labem

Rozmyslet se můžete do půlky března

Šéfka baletu Severočeského divadla vypisuje konkurz na doplnění členů souboru baletu.

Vaše žádosti (profesní životopis a fotografie) zasílejte na adresu: audition.sdul@gmail.com, nejpozději do 15. 3. 2020.

Termín konkurzu: 28. 3. 2020 v 10 hod. (registrace od 9 hod.), Severočeské divadlo s. r. o., Lidické náměstí 10, Ústí nad Labem. Účast pouze pro pozvané. Uchazeči si mohou připravit vlastní ukázku (klasickou, neoklasickou nebo moderní variaci).

Repertoár: Labutí jezero, Louskáček, Giselle, Sněhová královna, Polovecké tance, Peer Gynt/Carmen, Café Aussig, Zkrocení zlé ženy, Marná opatrnost, Romeo a Julie, Frida.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA

Jak jinak si připomenout výraznou choreografickou, taneční i pedagogickou osobnost, než tancem? A také milou vzpomínkou na jeho pedagogickou práci.

Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.

Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.

V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.

Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.

Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.

Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.

Gustav Voborník při práci

Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.

V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.

Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.

Gustav Voborník

Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.

Foto: archiv plzeňského divadla

Jana Tomanová Eriksson

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Francouzská akademie vzdává nejvyšší poctu českému umělci za posledních 180 let!

Kdo se stal nositelem pocty nedozírného významu? Není jím architekt, filmař, grafik, hudebník, malíř nebo sochař, nýbrž Jiří Kylián, choreograf světového renomé. Díky mimořádnému významu jeho díla navíc navrhla Akademie i novou kategorii – choreografie.

Académie francaise je slovutnou institucí, k níž neodmyslitelně patří Académie des beaux-arts, tedy Akademie krásných umění, založená roku 1816. Stát se členem této Akademie znamená prakticky „nesmrtelnost“.  Přijetí cizince za člena, tzn. membre associé étranger, je ojedinělou událostí, týká se jen pár zahraničních osobností múzických a výtvarných umění. Jednou z nich byl v roce 1835 hudebník českého původu, Antonín Rejcha. Tento pražský rodák byl ředitelem Pařížské konzervatoře, učitelem takových veličin, jako Hector Berlioz, Franz Liszt, César Franck nebo Charles Gounod.

Čerstvý laureát vzácného ocenění Jiří Kylián

Píše se 25. duben 2018 a Akademie krásných umění volí za svého člena druhého Čecha v historii. Následuje schválení návrhu na členství Jiřího Kyliána francouzským ministrem pro Evropu a zahraniční vztahy. 25. května 2018 je oficiálně vydáno komuniké stvrzující tuto výjimečnou poctu. Obrovská gratulace!

Jak píší o životní cestě Jiřího Kyliána v zahraničí?

Cesta k tanci Jiřího Kyliána vedla od akrobacie přes baletní přípravku Národního divadla na Taneční konzervatoř Praha. Stipendium na Královské baletní škole v Londýně znamenalo klíčové setkání s choreografem Johnem Crankem, který mu nabídl angažmá v Stuttgart Ballettu. V roce 1975 přijal nabídku na umělecké spoluvedení NDT (Nederlands Dans Theater) v Haagu. V roce 1978, po nebývalém úspěchu baletu Sinfonietta byl jmenován uměleckým ředitelem NDT v plném rozsahu. Žalmová symfonie, jeho druhý počin této éry, už jednoznačně vynesl souboru mezinárodní věhlas. Po období příklonu k abstraktnímu stylu v 80. letech jeho tvorbu zásadně ovlivnilo setkání s domorodci v Austrálii. Jiří Kylián odešel z pozice uměleckého ředitele NDT v roce 1999, ale zůstal ještě rezidenčním choreografem skupiny. Od 70. let minulého století vytvořil stovku baletů, z nichž tři čtvrtiny byly právě pro NDT. Je držitelem celé řady ocenění, včetně Ceny Nižinského udělené v Monte Carlu, nebo francouzského řádu Čestné legie.“

Jiří Kylián

Dodejme, že pražská Akademie múzických umění mu udělila titul Doktor honoris causa. V jednom z jeho vrcholných děl, Arcimboldo, které vytvořil pro 35. výročí NDT, spojil všechny fáze taneční kariéry od 17 do 70 let. Měli ho možnost vidět i naši diváci. Jeho velkou inspirací byla také Zora Šemberová, první světová interpretka Julie v Prokofjevově baletu.

Doposud mělo členství Akademie krásných umění sedm kategorií: Architektura, Film a fotografie, Grafika, Hudba, Malířství, Sochařství, a Kategorie nezávislých členů. 25. dubna, kdy jsem byl zvolen členem Akademie, se choreografie stala její novou kategorií.

Mám z toho radost a snad mají také radost ostatní příslušníci našeho cechu,“ vysvětluje Jiří Kylián a dodává: „Bude vás určitě zajímat, že jediní moji předchůdci z naší profese, kteří se stali členy této instituce, byli Marcel Marceau a Maurice Béjart. Ti byli přijati do kategorie nezávislých členů, protože kategorie Choreografie nebyla ještě založena. Oba tyto tvůrce jsem nesmírně obdivoval. Oni nám otevřeli dveře k magii, inovaci, kráse a fantazii. Byli největšími hrdiny mého mládí. Dodnes si uvědomuji, jak důležité pro mne bylo vidět jejich představení, a později se s nimi dokonce i setkat.“  

Ředitelka organizace i festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová

Festival TANEC PRAHA se rád přidává k nekonečné řadě gratulantů!,  říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu, a doplňuje: Je pro nás o to větší poctou, že právě Jiří Kylián s přesahovým dílem ,East Shadow´ zahájí jubilejní 30. ročník festivalu 1.–3. června v divadle PONEC.

Mimořádnou příležitost seznámit se hlouběji s jeho životním dílem pak přinese retrospektivní multimediální výstava „Celebrating Kylián!“, kterou v úzké spolupráci s Baletem Národního divadla a Kyliánovým nadačním fondem otevřeme příští týden! Veřejnost má možnost ji navštívit od 5. do 10. června a od 11. do 25. 10. 2018 v budově B Národního divadla na náměstí Václava Havla.  

Foto: Eva Smolíková a TANEC PRAHA

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN