Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!”

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie” získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.”

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ANDĚLSKÝ PRŮVOD v Praze

Tento adventní průvod naváže na premiérový první zimní festival pouličního divadla „Za dveřmi“. A nebude v Praze 5 U Anděla!

Pražané o adventní kulturní program – i přes zrušení tradičního rozsvícení stromu či vánočních trhů – nepřijdou. Koronavirus je nezastaví! O adventních nedělích projdou metropolí andělské loutky v nadživotní velikosti. Prahu rozzáří ostrůvky živého umění a v Pražské tržnici vyroste divadelní galerie. To vše v rámci první zimní edice festivalu pouličního divadla „Za dveřmi“, jehož hlavní program se uskuteční od 7. do 13. prosince.

„Za dveřmi“ na pražském Staroměstském náměstí

Sedmimetrová loutka anděla (v doprovodu artistů) projde centrem Prahy 29. listopadu mezi 17.00 a 18.30 hodinou. Symbol Vánoc, ale také naděje, bezpečí a ochrany se pozdraví s Pražany na Staroměstském náměstí a jeho okolí. „Máme radost, že se nám podařilo najít bezpečnou formu zahájení adventu. Naprostá většina předvánočních kulturních akcí musela být zrušena, nápad zjevujících se andělů v ulicích města se nám proto moc líbil,“ říká radní pro kulturu Hana Třeštíková.

Radní Prahy pro kulturu Hana Třeštíková

I následující dny budou moct lidé potkat divadlo v ulicích. „Temným večerům a trudomyslnosti budeme čelit světlem a nadějí. Adventní čas v hlavním městě vám zpestříme několika speciálními performance a instalacemi, které se budou odehrávat na různých místech metropole,“ zve na první zimní festival pouličního divadla jeho producent Jakub Vedral.

Producent Jakub Vedral

Součástí festivalu budou ostrůvky živého umění, které se ve spolupráci se spolkem „Krutý Krtek“ objeví na odlišných místech od 7. do 11. prosince. Na křižovatkách, zastávkách městské dopravy i náměstích přinesou radost kolemjdoucím hudebníci, divadelníci a artisté. Potkat budou moct například žonglérské duo „Bratři v tricku na běžkách“.

V prostorách Pražské tržnice vyroste od 10. do 13. prosince divadelní galerie. Návštěvníci si budou moct projít oživlou divadelní instalaci plnou osvětlených obřích loutek, akrobatických strojů, kyvadel a konstrukcí, které projely svět a reprezentovaly Českou republiku například na EXPO v Šanghaji, Miláně nebo na zahájení formule 1 v Bahrajnu.

Divadelní galerie

Zimní festival pouličního divadla se koná v Praze vůbec poprvé. Zatímco letní „Za dveřmi“ má už dvanáctiletou tradici, v zimních měsících se ještě nekonal.

Dramaturgyně festivalu „Za dveřmi“ Michaela Holbíková

Pořádat festival pouličního divadla v měsíci, kdy mrzne, je pro nás výzva. Obzvlášť v tomto období ale chceme lidem přinést radost, vykouzlit jim na chvíli úsměv na tváři. Když nemohou lidé za kulturou, přijde kultura za nimi,“ říká dramaturgyně Michaela Holbíková.

Více informací s postupně doplňovaným programem najdete na stránkách: www.zadvermi.cz.

Dominika Antonie Pfister

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Křest v tanečním studiu Antonie

Monografie nedávno zesnulé filmové a divadelní kostymérky i herečky Heleny Anýžové byla pokřtěna v pražském tanečním studiu Antonie

Nebývá tomu pravidlem, aby se křest knížky odehrával v renomovaném tanečním studiu. Nicméně monografie filmové a divadelní kostýmérky i herečky Heleny Anýžové se takové pocty dočkala. Konkrétně v pražském tanečním studiu Antonie, kousek od vltavského nábřeží, v Plaské ulici na Smíchově jen přes řeku na dohled od Národního divadla.

Proč právě v tanečním studiu? Světoznámá tanečnice a performerka, vedoucí studia, jež nese její křestní jméno, Antonie Svobodová je totiž dcerou té, jejíž monografie byla právě v tanečním studiu pokřtěna – nedávno zesnulé výtvarné tvůrkyně a herečky Anýžové.

Autorkou knihy o výtvarnici stovek divadelních výprav, autorce kostýmů slavných filmů – Jirešova Žertu, Kalamity Věry Chytilové anebo Vtáčkovia, siroty a blázni režiséra Juraje Jakubiska je divadelní historička Marie Zdeňková. Helena Anýžová (1936 – 2015) však i vystupovala jako herečka ve slavných filmech české nové vlny šedesátých let jako Mučedníci lásky, Spalovač mrtvol, Valérie a týden divů a později i v uznávaném Šílení.

Velmi precizní a důkladná kniha v českém i anglickém jazyce sleduje tvůrčí dráhu výtvarnice i herečky. Představuje ty přelomové divadelní inscenace, na nichž Anýžová zanechala podstatnou výtvarnou stopu. Stěžejními materiály knížky jsou stránky s bohatou obrazovou dokumentací (kostýmy i scénické návrhy). Kniha úspěšně navazuje na jiné monografie Divadelního ústavu, které představily scénické a kostýmní výtvarníky – Františ ka Tröstera, Josefa Svobodu, Jana Sládka či Jaroslava Malinu.

Vyvrcholením křtu byla scénická improvizace Antonie Svobodové s mladou zpěvačkou a performerkou Nami. Ta svouživočišnou dravostí, improvizací, ale zároveň i ukázněnou precizností strhla zaplněný sál. I ty, kteří mají daleko blíže k výtvarnému umění než k tanci.

Sama hlavní vystupující Antonie Svobodová je žačkou legendární Evy Blažíčkové. Má pr axi i v prestižním The Livig Theater, spolupracovala rovněž s uznávaným Peterem Schumannem z Blead & Puppet či takovými taneční osobnostmí, jakými jsou Phillip Genty či Carlo Altomare.

Ve studiu Antonie můžete vidět řadu představení. Dospělým jsou určeny inscenace a improvizace: Tanec smrti, Ze tmy a ticha, Ta hra, Nevěsta nebo A co Ofélie? Dětem jsou naopak věnovány tituly Hračky a Země  opeřeného hada.

Hlavním smyslem studia Antonie jsou však taneční kurzy. Sólové i skupinové, pro dospělé i pro děti. Jejich společným jmenovatelem je volnost a zejména improvizace. 

Sama Antonie Svobodová vysvětluje: „Mé hodiny rozvíjejí pohybové schopnosti prostřednictvím cvičení. Ta zvětšují pohybové rozpětí a zpevňují držení těla. Jinak nejsem příznivkyní tanečního drilu. Žádné pohybové a krokové variace! Učím lidi naslouchat vnějším a vnitřním impulzům a umění na ně patřičně reagovat.“

 1.HelenaAnyzova

 Helena Anýžová

 2.KnihaAnyzova.jpg

Titul monografie Heleny Anýžové

 3.antonieSVOBODOVA4.AntonieSVOBODOVA

 Antonie Svobodová, tanečnice, performerka a vedoucí studia Antonie

 

Foto: Archiv studia Antonie a Divadelního ústavu

Michal Stein

Taneční magazín