Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo má nového stálého hosta, je jím oceňovaný soubor JEDL

Silná lednová čtveřice

Nového stálého hosta ověnčeného mnoha divadelními cenami přivítá od ledna 2022 pražské Švandovo divadlo. Program jeho studiové scény tak v příštím roce obohatí pět inscenací souboru JEDL, profilujícího se už víc než 10 let jako autorské, alternativní a nezávislé divadlo. Tvorba umělců JEDLu vychází ze spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře. Ti se propojují i s dalšími tvůrci a performery z oblasti divadla, tance, hudby i výtvarného umění. Ke Švandům tak JEDL přenese celý svůj repertoár; do konce sezóny plánuje na Smíchově uvést také dvě premiéry.

„JEDL vnímám blízce – jak lidsky, hodnotově, tak svobodnou imaginací, spojenou s hledáním živého v tématu,“ říká Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Ten JEDLu připisuje i „jistou nepokojnou dráždivost v hledání řádu“, což je podle něj princip progresívnímu uvažování Švandova divadla velice blízký. „Určující je také režijní osobnost Jana Nebeského – mít jej v domě prý přináší štěstí,“ dodává Františák s tím, že příchod JEDLu vnímá jako něco současného a přirozeného.

To potvrzuje za JEDL i Lucie Trmíková. „Jakkoliv naše soubory zůstávají na sobě nezávislé, kamenná a experimentální scéna si nejsou konkurencí. Mohou se navzájem obohacovat jak nahlížením na fungování procesů, tak v samotné tvůrčí a umělecké činnosti. Chceme být součástí místa, které poskytne širokou škálu pohledů na důležitá celospolečenská témata,“ uvádí Trmíková.

Silná lednová čtveřice

Už 10. ledna 2022 tak Studio Švandova divadla uvede Soukromé rozhovory, bergmanovskou variaci o manželství a ztrátě víry, s Lucií Trmíkovou, Martinem Pechlátem a Zdeňkem Maryškou alternujícím s Martinem Dohnalem. Za roli Anny získala Trmíková v roce 2019 Cenu Thálie v oboru činohra a Cenu Divadelních novin v kategorii Herecký výkon sezóny.

Následuje Manželská historie (19. ledna), komorní příběh geniálního autora, jeho manželky a její přítelkyně, v podání Lucie Trmíkové, Davida Prachaře a Anny Fialové. Diváci se mohou těšit i na Médeiu, jeden z nejkrutějších příběhů lásky, zrady a pomsty: stejně jako předchozí tituly ho režíruje Jan Nebeský a exceluje v něm mimo jiné  (nominace na Cenu Thálie v kategorii Alternativní a loutkové divadlo). Na programu je Médeia 26. ledna.

Poslední lednový den, 31. ledna, uvede JEDL ještě inscenaci Zahradníček / Vše mé je tvé. Ta vypráví mimořádný příběh bolestného i láskyplného manželství básníka Jana Zahradníčka a jeho ženy Marie. Suverénní režii Jana Nebeského (Cena Divadelní kritiky za inscenaci roku a nominace na Cenu Divadelních novin) doprovázejí opět výborné herecké výkony – Saši Rašilova v roli pronásledovaného básníka (nominace na Cenu divadelní kritiky za mužský herecký výkon roku) a Lucie Trmíkové v roli jeho ženy Marie (vítězky Ceny divadelní kritiky v kategorii ženský herecký výkon roku).

Opera Ibsen v bývalém klášteře i hra o Růženě Vackové

Novinkou vzešlou ze spolupráce Švandova divadla a souboru JEDL bude Opera Ibsen, jejíž uvedení je plánováno na jaře 2022 ve velkorysém prostoru bývalého kláštera Gabriel Loci v Holečkově ulici na Smíchově. Titul bude vyústěním dlouhodobé práce režiséra Jana Nebeského na Ibsenových hrách a půjde o zdaleka největší produkci JEDLu se zahraničními umělci.

Druhou chystanou premiérou roku 2022 bude inscenace o Růženě Vackové, ženě s fascinujícím vzděláním a intelektuálním rozhledem, jež byla vězněna nacisty a pro svůj statečný mravní postoj strávila pak i 16 let v komunistickém žaláři.

www.svandovodivadlo.cz

www.jedl.squarespace.com

Víte, že…?

Ke stávajícím rezidentům Studia Švandova divadla patří i vynikající loutkoví matadoři Buchty a loutky a od roku 2021 i soubor Ductus Deferens složený ze studentů DAMU?

Současná tvorba umělců JEDLu vychází z dlouhodobé spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře, která byla započata v Činoherním klubu už v roce 1991. Samotná činnost spolku byla zahájena před deseti lety, v roce 2011. Dramaturgie se opírá o dva základní pilíře: transcendence – ve smyslu překračování – a experiment – ve smyslu propojování. Tvorbu charakterizuje původnost a vysoká profesionální náročnost.

Foto: Zuzana Lazarová

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami III. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Zdeněk Godla

 

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„Zřejmě práci u seriálu MOST, který mě prakticky proslavil.“

Myslíte, že při StarDance dojde k něčemu podobnému?

„No, doufám, že ne. Je to sice příjemné, ale pak jdu takhle s manželkou nakoupit a vlastně jen pózuji a nenakupuji!“

Bylo nutné Vás k tanci přemlouvat?

„Zpočátku jsem si nebyl jistý, ale po pár trénincích už toho nelituji. Trochu vím, o čem to je a nepřipadám si tak špatně jako na začátku.“

Jaké máte koníčky?

„Stavebnictví, zahradnictví, dříve jsem tam i pracoval, dělal jsem okrasné zahrady, altánky s rybníčky atd.“

a Tereza Prucková

Co je pro  Vás největším strašákem ve StarDance? Porota?

„Vůbec ne.  Je to pro mě časová organizace, Skloubit hlídání dětí s manželovou prací a Zdeňkovou prací a najít prostor, abychom vše secvičili s dobrým pocitem.“

Co je pro Vás nejhezčí vzpomínka na StarDance, kterými jste prošla?

„Těch bylo strašně moc! První řada představovala takové velké poprvé, nikdo nevěděl, co od toho očekávat. Podruhé jsme se s Martinem Procházkou dostali až do finále a pak mě zase těšilo, že některé choreografie se mi povedly.“

A jak se Vám tedy tvoří choreografie teď pro Zdeňka?

„Zdeněk mě překvapil, má to zkrátka v krvi, je v něm něco živelného! Od začátku jsme věděli, že chceme vytvořit slušné a hezké vystoupení, nejen zábavná čísla, což možná lidé očekávají. Přála jsem si, aby se Zdeněk cítil přirozeně a hudba mu sedla. “

Simona Babčáková

Co Vy a porota?

„Je to show a porota tam musí být. Něco mi řeknou a já se budu snažit na to nějak vtipně reagovat. Ale já nemám ambici umět dokonalý tanec! Chci si ho jenom užít.“

Co je pro Vás StarDance?

„Terapie. Uvědomila jsem si, že když to nevezmu teď, tak už nikdy. Cítím, že mé tělo už není ochotno snášet dřinu a dril.  Užívám si ale, když mě partner při tanci vede, ví, co dělá, a já se mu mohu odevzdat. To je pro mě hluboce léčivé. Naučím se tance, posílím tělo a ještě je to terapeutické.“

Pro Vás je velmi důležitý humor. Jak to jde s Martinem?

„Funguje to, jsem velice spokojená. Martin pochází z Hodonína a žije na Ostravsku, ten něco vydrží.“

Jste skvělá komička. Využijete svůj talent i v tanci?

„Takhle: Abych to zvládla, využiji cokoliv!“

Co vnímáte jako svůj největší úspěch?

„To, že mohu točit, moderovat, improvizovat, hrát v Dejvickém divadle. Žiji svůj sen.  Splnila jsem si všechny dětské sny a teď si pomalu plním i ty dospělé.“

 

a  Martin  Prágr

A co Vy a porota?

„Porota bohužel na generálce není. Takže z ní a jejího upjatého pohledu jsem byl nejvíce nervózní. A paradoxně víc, než ze samotného přímého přenosu, na který se dívá více než milion diváků.“

Jak hodnotíte Simonu jako tanečnici?

„Je velice šikovná, ale její komický talent bych necpal úplně všude za každou cenu. Takhle ji lidé znají, to ano, ale ona má daleko více silných emočních stránek.“

Čemu byste se věnoval, kdybyste nebyl tanečníkem?

Byl bych buď sportovec, nebo by mě bavilo pořádat nějaké akce.“

Co považujete za své největší štěstí  v životě?

„No, moji rodiče mě dokázali v kariéře vždy posunout dopředu. Takže moje největší štěstí je moje mamka!“

Jan Cina

Čím byste byl, kdybyste nebyl herec?

„Předpokládám, že by to bylo vždy něco kolem umění, manuálně zručný nejsem, technické věci mě nebaví a ani moc nezajímají.“

A co porota a Vy?

„Jsem zvědavý. Stejně jako na živé hlasování publika. Je to zajímavé, nad něčím se dlouho trápíte ve zkušebně a někdo je nucen Vás za minutu a půl ohodnotit….“

Co tréninky?

„Bolí mě zádové svaly, kolena…, ale věřím, že se tancem posílí. Je to skvělý sport.“

a Adriana Mašková

Kolik času týdně protančíte?

„Nevím přesně, ale dost. Teď máme s Honzou čtyřhodinové tréninky asi třikrát týdně.“

Co považujete za svůj největší úspěch?

„Asi to, že se nám podařilo titul mistrů republiky obhájit několik let po sobě a díky tanci se můžu účastnit takových projektů, jako je právě StarDance!“

Obáváte se přímých přenosů?

„To už asi tolik nevnímám, ale větší strach mám z rozhovorů s moderátory. V tom tedy takovou praxi nemám.“

Půjde Honzovi spíše latina nebo standard?

„Latina je přeci jen živější, tudíž si myslím, že mu asi bude bližší. Ale věřím, že si najde to své i ve standardu!“

Tereza Černochová

Co považujete za svůj největší úspěch?

„Jsem v kapele, kterou jsem od začátku zbožňovala, a nikdy jsem si nemyslela, že se mi povede být její součástí.“

Kolik času protančíte?

„Snaha je pětkrát v týdnu po čtyřech hodinách. Ale jde o ideál, který je narušený tím, že hodně hraji. Navíc musím fungovat jako máma, tak mi občas dochází síly.“

Kromě hudby milujete také přírodu, jízdu na koni. Dá se tato disciplína nějak srovnat s tancem?

„U obojího jde o to, že něco s něčím ladíte. Je jedno, jestli jde o lidský mozek nebo zvířecí. Takže po této stránce to určitě souvislost má. Ve chvíli, kdy si na koně sedáte, přizpůsobujete se momentálnímu rozpoložení toho zvířete. Nedá se s ním sice vést dialog jako s člověkem, ale zase ho vedete svým tělem. V obojím případě vytváříte něco krásného.“

Na své první sólové desce nemáte hit, který by hrála rádia, protože nemáte v hudbě ráda kompromisy. Jak je to s kompromisy v tanci?

„V tanci je to velký kompromis. Člověk si představuje, že bude tančit na složitou hudbu, kterou miluje, ale to nejde. Nicméně já toho o tanci tolik nevím, to ví spíše Dominik.“

a Dominik Vodička

Co je Váš největší úspěch?

StarDance a Thálie. A také mě potěšilo umístění ve Forbesu do žebříčku 30 pod 30.“

Vy jste byl ve StarDance  jednou a rovnou jste zvítězil. Jak jste vnímal porotu?

„Zpočátku jako velmi krutou. Ale pak jsem pochopil, že to tak musí být. Jde o vývoj každého člověka, i VIP se musí posouvat a posouvat v přímých přenosech. Nicméně, špatné věci porotci řekli a tohle nikdo pochopitelně nechce slyšet.“

Jaká je Tereza tanečnice?

„Tereza si výborně pamatuje sestavy a choreografie A má to v těle.  Věděl jsem, že na koncertech nejsou nehybní, ale že ta schopnost se zobrazí v latině, to jsem netušil!

Co je pro ni lepší, standard nebo latina?

„Zatím bych to neškatulkoval, uvidíme po prvním přenosu.“

Tisková konference

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

 

 »Graces«

Neexistující hranice mezi tancem, divadlem a scénickým uměním. ❍ Jedna z hlavních událostí Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA. ❍ Premiérově v divadle Oskara Nedbala v Táboře. ❍

Graces“, uvedené v sobotu 5. 6. 2021 v Táboře, je představení choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, ve kterém italští umělci – tanečníci, zpochybňují krásu. Takovou krásu, která je vnímána větší částí dnešní konvenční společností. Za každou cenu a za každých okolností nás okolí nutí být atraktivními, senzačními a dokonalými. Silvie Gribaudiová a tři klasičtí tanečníci Andrea Rampazzo, Siro Guglielmi a Matteo Marchesi nám však nabízejí i jinou variantu krásy a také způsob, jak ji vnímat.

Choreografka si, nikoli náhodou, zvolila k tématu taneční divadelní hry sousoší Tří Grácií, od představitele italského klasicismu Antonia Canovy. Tři dcery boha Dia, Eufrosyné, Aglaia a Thálie, které tak, jako tři mužské postavy (tanečníci Rampazzo, Guglielmi a Marchesi) představují vyrovnanost, ve které je obsažen půvab, radost a prosperita. Při postupném nástupu čtyř účinkujících na jeviště se spouští tiché prolínání pohledů mezi tanečníky, performerkou a publikem.

Vzniká oboustranné napětí a zvědavost. Směrem z hlediště očekávání, co bude následovat, z pódia vyvěrá zvědavost, jaký bude ohlas obecenstva. Tato linie vzájemné odezvy prostupuje celou padesátiminutovou délkou představení. Scénické řešení umožňuje vidět tanečníky, společně s Gribaudiovou, na minimalisticky prázdné a bílé scéně, v černých krátkých kalhotách a ponožkách.

Ani jeden z účinkujících nepředstavuje určitou postavu z Charitek, všichni čtyři mají v sobě znaky všech tří bohyní. Začíná se rozvíjet stovka jednoduchých pohybů klasického baletu tří mužů, kteří svým tancem umožňují, aby žena, která je s nimi na jevišti, mohla experimentovat se svým tělem a zprostředkovávat mezi jimi a diváky  jakýsi pomyslný most plný humoru a porozumění.

Vidíme choreograficky propracovanou, až hmatatelnou ironii, namířenou na smýšlení o kráse a vytvořenou pomocí rysů klasického tance, tří dokonale vypracovaných těl mužských umělců a těla „obyčejné“ ženy. Vše, co se nám odvíjí před očima, je brilantně provázáno s diváky.

Gribaudiová neumělou angličtinou komentuje scénické akce kladením otázek divákům, kteří tleskají, přizvukují, smějí se anebo projevují mimořádnou vnímavost. Silvia Gribaudiová obdarovává sebeironií, sarkasmem a krása se tak stává nejen dostupnou, ale i zábavnou a běžnou.

V závěru představení si snad každý divák, prostřednictvím současného tance, uvědomuje, že krása není jen „božská“, ale je dosažitelná pro všechny. Že není jen pro přírodou krásou „obdařené“, ale i pro ty, kteří se odváží překonat hranice a bariéry lidské nedokonalosti.

Propojení jednotlivých protagonistů je jedním z významných rysů představení

Zeptali jsme se:

Silvie Gribaudiové,

autorky i hlavní protagonistky „Graces“

TANEČNÍ MAGAZÍN: S jakými reakcemi a odezvami diváků se po uvedení „Graces“ setkáváte?

Silvie Gribaudiová: „Při pochopení divadelního představení je to především pocit štěstí, radosti a v neposlední řadě uvědomění si šance začít žít život jinak a znovu.“

TM: Připravujete také workshopy. Jaké je jejich zaměření?

Silvie Gribaudiová: „Jsou to profesionální workshopy, určené odborníkům v divadelním oboru, zaměřené na estetiku a krásu.“

TM: Jaké máte plány do budoucna? Budete pokračovat v práci se stejným nebo podobným tématem?

Silvie Gribaudiová: „Ano. V říjnu 2021 chystám debut pod názvem ,Mon Jour!´. Výchozím podnětem je touha žít každý den a jak se vrátit do života. Pět cirkusových umělců a prostředí mezi cirkusem a tancem: v představení bychom chtěli radostně oslavit dny, chceme se smát sami sobě.“

TM: A v dalších letech?

Silvie Gribaudiová: „Pouze já sama pak budu vystupovat v projektu italského networku tanečních organizací. Projekt vyzývá různé umělce k práci na sólovém zpracování ,Swans Never Die, La morte del cigno – Smrt labutě´. Jedná se o kreaci experimentování a objevování mezi historií a pamětí. No a na rok 2023 chystám ,balet klasik´, ale zatím nemám podrobnosti a ani název a tak nemohu prozradit víc.“

Foto: Fabio Saul a Matteo Maffesanti

Hana Ferrara

pro TANEČNÍ MAGAZÍN