»Graces«

Neexistující hranice mezi tancem, divadlem a scénickým uměním. ❍ Jedna z hlavních událostí Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA. ❍ Premiérově v divadle Oskara Nedbala v Táboře. ❍

Graces“, uvedené v sobotu 5. 6. 2021 v Táboře, je představení choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, ve kterém italští umělci – tanečníci, zpochybňují krásu. Takovou krásu, která je vnímána větší částí dnešní konvenční společností. Za každou cenu a za každých okolností nás okolí nutí být atraktivními, senzačními a dokonalými. Silvie Gribaudiová a tři klasičtí tanečníci Andrea Rampazzo, Siro Guglielmi a Matteo Marchesi nám však nabízejí i jinou variantu krásy a také způsob, jak ji vnímat.

Choreografka si, nikoli náhodou, zvolila k tématu taneční divadelní hry sousoší Tří Grácií, od představitele italského klasicismu Antonia Canovy. Tři dcery boha Dia, Eufrosyné, Aglaia a Thálie, které tak, jako tři mužské postavy (tanečníci Rampazzo, Guglielmi a Marchesi) představují vyrovnanost, ve které je obsažen půvab, radost a prosperita. Při postupném nástupu čtyř účinkujících na jeviště se spouští tiché prolínání pohledů mezi tanečníky, performerkou a publikem.

Vzniká oboustranné napětí a zvědavost. Směrem z hlediště očekávání, co bude následovat, z pódia vyvěrá zvědavost, jaký bude ohlas obecenstva. Tato linie vzájemné odezvy prostupuje celou padesátiminutovou délkou představení. Scénické řešení umožňuje vidět tanečníky, společně s Gribaudiovou, na minimalisticky prázdné a bílé scéně, v černých krátkých kalhotách a ponožkách.

Ani jeden z účinkujících nepředstavuje určitou postavu z Charitek, všichni čtyři mají v sobě znaky všech tří bohyní. Začíná se rozvíjet stovka jednoduchých pohybů klasického baletu tří mužů, kteří svým tancem umožňují, aby žena, která je s nimi na jevišti, mohla experimentovat se svým tělem a zprostředkovávat mezi jimi a diváky  jakýsi pomyslný most plný humoru a porozumění.

Vidíme choreograficky propracovanou, až hmatatelnou ironii, namířenou na smýšlení o kráse a vytvořenou pomocí rysů klasického tance, tří dokonale vypracovaných těl mužských umělců a těla „obyčejné“ ženy. Vše, co se nám odvíjí před očima, je brilantně provázáno s diváky.

Gribaudiová neumělou angličtinou komentuje scénické akce kladením otázek divákům, kteří tleskají, přizvukují, smějí se anebo projevují mimořádnou vnímavost. Silvia Gribaudiová obdarovává sebeironií, sarkasmem a krása se tak stává nejen dostupnou, ale i zábavnou a běžnou.

V závěru představení si snad každý divák, prostřednictvím současného tance, uvědomuje, že krása není jen „božská“, ale je dosažitelná pro všechny. Že není jen pro přírodou krásou „obdařené“, ale i pro ty, kteří se odváží překonat hranice a bariéry lidské nedokonalosti.

Propojení jednotlivých protagonistů je jedním z významných rysů představení

Zeptali jsme se:

Silvie Gribaudiové,

autorky i hlavní protagonistky „Graces“

TANEČNÍ MAGAZÍN: S jakými reakcemi a odezvami diváků se po uvedení „Graces“ setkáváte?

Silvie Gribaudiová: „Při pochopení divadelního představení je to především pocit štěstí, radosti a v neposlední řadě uvědomění si šance začít žít život jinak a znovu.“

TM: Připravujete také workshopy. Jaké je jejich zaměření?

Silvie Gribaudiová: „Jsou to profesionální workshopy, určené odborníkům v divadelním oboru, zaměřené na estetiku a krásu.“

TM: Jaké máte plány do budoucna? Budete pokračovat v práci se stejným nebo podobným tématem?

Silvie Gribaudiová: „Ano. V říjnu 2021 chystám debut pod názvem ,Mon Jour!´. Výchozím podnětem je touha žít každý den a jak se vrátit do života. Pět cirkusových umělců a prostředí mezi cirkusem a tancem: v představení bychom chtěli radostně oslavit dny, chceme se smát sami sobě.“

TM: A v dalších letech?

Silvie Gribaudiová: „Pouze já sama pak budu vystupovat v projektu italského networku tanečních organizací. Projekt vyzývá různé umělce k práci na sólovém zpracování ,Swans Never Die, La morte del cigno – Smrt labutě´. Jedná se o kreaci experimentování a objevování mezi historií a pamětí. No a na rok 2023 chystám ,balet klasik´, ale zatím nemám podrobnosti a ani název a tak nemohu prozradit víc.“

Foto: Fabio Saul a Matteo Maffesanti

Hana Ferrara

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Za LADISLAVEM ŠTAIDLEM

Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel

V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.

Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.

Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.

Ladislav Štaidl a jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.

Ladislav Štaidl se v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A  velmi často  si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba“) .

Ladislav Štaidl se, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?

Ladislav Štaidl napsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra  Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.

Ladislav Štaidl byl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)

Ladislav Štaidl patří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TM, antikvariát a repro-foto TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Lásky bratří ČAPKŮ na výstavě

Výstava „Loupežníkova Lásky hra osudná“ v Památníku Karla Čapka ve Strži u Dobříše přiblíží vztah bratří Čapků k ženám a lásce

Loupežníkova Lásky hra osudná“ – to je název nové výstavy v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše. Ta zde začne v úterý 2. června. Potrvá až do 12. září. Výstava vypovídající mimo jiné o soukromí bratří Čapků a jejich vztahu k ženám a lásce tak připomene návštěvníkům hned dvě důležitá čapkovská výročí. Právě v tomto roce uplyne už 110 let od premiéry jednoaktovky „Lásky hra osudná“, první spolupráce Karla a Josefa Čapka na poli dramatu. A své kulatiny slaví i hra „Loupežník“, první samostatné dramatické dílo Karla Čapka. Jím před 100 lety dobyl pražské Národní divadlo.

Josef a Karel Čapkové

Na výstavě, jejíž autorkou je Tereza Petřek Todorová, nebudou chybět scénické návrhy, plakáty, autentické kostýmy a předměty ze slavných nastudování „Loupežníka“, ale také citáty a úryvky z milostné korespondence obou bratrů. Výstava je putovní, takže si ji budou následně moci zapůjčit i další muzea, divadla, galerie, veřejné knihovny, školy a další instituce.

Láska Karla Čapka Věra Hrůzová při tenisu ve slovenské Sliači

Rok 2020 je bohatý hned na několik kulatých čapkovských výročí,“ uvádí ředitel Památníku Zdeněk Vacek. „Výstavou vzdáváme hold dvěma pozoruhodným dílům, věnujícím se z různých pohledů lásce a mládí. A dotýkáme se, samozřejmě, také tvůrčích počátků jejich autorů,“ vysvětluje. „Proč se vlastně bratři Čapkové rozhodli psát pro divadlo? Jaký byl vztah Karla a Josefa Čapka k ženám a lásce v době, kdy díla psali? A co hry prozrazují o nich samotných? Na tyto a další otázky zkusíme výstavou odpovědět,“ říká spisovatel a publicista, který vede Památník od ledna tohoto roku.

Spisovatel a publicista Zdeněk Vacek, ředitel Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše

Výstava představí například archivní fotografie, ohlasy na nejzajímavější inscenace obou děl před domácím i zahraničním publikem. A připomene také jejich zpracování ve světě hudby a filmu. Atraktivní součástí výstavy jsou originální scénické návrhy Josefa Čapka či citáty a úryvky z dopisů obou bratrů – včetně Karlovy autorské básně. Ta vznikla pod dojmem tehdy začínající herečky a později i spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinplugové. Právě v ní našel ideální představitelku Mimi ze hry „Loupežník“. A později i svou životní družku. Více o této výrazné osobnosti se návštěvníci dozvědí ve stálé expozici Památníku Karla Čapka. Tam jsou k vidění také Olžiny originální osobní předměty jako šminky nebo divadelní kostýmy. Výstavu dále doplní promítání klíčových scén z filmu „Loupežník“ z roku 1931 od režiséra a „pátečníka“ Josefa Kodíčka.

Návrh scény dramatu Loupežník“ od Josefa Čapka

Výsměch měšťákům, nostalgie první lásky

Ve hře „Lásky hra osudná“, napsané roku 1910, se promítá osobní situace obou bratrů. Konkrétně poté, co se coby svobodní, láskou ještě nespoutaní dandyové rozhodli společně dobýt Prahu. Tu chtěli zaujmout, ohromit a šokovat svou světáckostí. „Jejich duchaplná hříčka, vycházející z commedie dell´arte, zdůrazňuje šviháctví, originalitu, hravost a sarkasmus, s nímž oba autoři ironizovali měšťácký svět i sami sebe. Textu si ale zprvu příliš nevážili, vydali ho pouze v literárním časopise Lumír. A dokonce zvažovali, že ho spálí. Teprve později ho vzali na milost, takže se dostal až na divadelní jeviště,“ líčí Zdeněk Vacek. „V Loupežníkovi, na němž bratři původně pracovali společně, a nakonec jej o osm let později dokončil Karel Čapek, se oproti tomu promítají hořkosladké pocity nostalgie. Jsou spojené s prvním milostným okouzlením a neuchopitelností mládí. A také autorova sympatie k ,Loupežníkovi´, mladíkovi, který ukradne srdce profesorské dcerce Mimi. Ale rovněž tak pozdější Čapkovo pochopení pro jejího stárnoucího otce, který musí zpět dobýt svůj dům i náklonnost vlastní ženy,“ uvádí Vacek. „Pokud jde o lásku a ženy, chceme nechat promluvit hlavně samotné bratry, prostřednictvím citátů. Vždyť oba se ženili až po dlouholetých známostech. Josef se ke svatbě odhodlal po devíti a – matkou ještě bedlivěji střežený – Karel dokonce až po patnácti letech vztahu,“ poznamenává ředitel Památníku.

Automobilisté Karel a Olga a Cesta do hlubin robotovy duše

Podle ředitele Památníku je výstava první ze série plánovaných akcí. Přiblíží osobnost Karla Čapka a Olgy Scheinplugové z trochu jiného úhlu, než jak byla veřejnost dosud zvyklá. „V areálu Památníku využijeme návštěvníkům dosud nepřístupné autentické garáže a od 4. července tohoto roku zde otevřeme novou expozici ,Automobilisté Karel a Olga´, věnovanou 85. letům od jejich první společné dovolené a předsvatební cesty uskutečněné do Alp vozem Škodou Popular. A od 26. září chystáme v Památníku ještě výstavu Cesta do hlubin robotovy duše připomínající 100 let od vzniku hry R.U.R., Čapkova vizionářského ztvárnění tématu umělého života,“ uzavírá Zdeněk Vacek.

Opět bratři Čapkové, tentokrát v hotelu v Paříži

Víte, že…

doživotní užívání domu u rybníka Strž, v němž od roku 1963 sídlí Památník Karla Čapka, věnoval coby svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra? Novomanželé jej proměnili na letní sídlo a zvali sem svoje přátele i známé. Velkorysost rodiny Palivcovy pomáhá budově dodnes. Současný spolumajitel Emil Palivec pronajímá dům i se zahradou za symbolické 2 koruny ročně Středočeskému kraji, zřizovateli Památníku.

Olga Scheinpflugová nebyla první láskou Karla Čapka? Ten se poprvé zamiloval jako čtrnáctiletý. Mařenka se však ukázala „jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech ,flákané´ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec,“ zapsal si zklamaný mladík. Ani vzplanutí patnáctiletého Karla k Anně Nepeřené, idolu hradeckých gymnazistů, nevedlo k cíli. „Holubička Anjelka“ na jeho pečlivě formulované dopisy neodpovídala.

Šminky Olgy Scheinpflugové s dopisem od Karla

známost Karla s temperamentní, o dvanáct let mladší Olgou začala v roce 1920? A Čapkova rodina z ní nebyla vůbec nadšena. Karel proto své styky s mladou herečkou tajil a hovory o ní odmítal. Před Olgou zas nemluvil o ničem, co se týkalo jeho rodiny. Do vily Karla a Josefa tak vkročila Olga Scheinpflugová až v den svatby. Po 26. srpnu 1935 se také navždy uzavřely dveře do té doby propojující obě části bratrského dvojdomu.

k zásadním ženám v životě Karla Čapka patřila i přecitlivělá matka Božena? „Věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že ,Iček´, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich“, napsala Olga Scheinpflugová v roce 1947 o svém souboji s Karlovou matkou.

Jarmila Pospíšilová, později Čapková

Karlův starší bratr Josef Čapek poznal Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny, s ambicemi umělkyně, v roce 1910 jako devatenáctiletou? V době svatby jí bylo osmadvacet a jemu dvaatřicet. Soudě podle Jarmiliných deníkových zápisů, trpělo jejich manželství Josefovým nedostatkem vřelosti a citu. Když však Jarmila Čapková po válce zjistila, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájila vlastní zoufalé pátrání. Celá léta odmítala uvěřit, že Josef opravdu zemřel.

www.capek-karel-pamatnik.cz

»Loupežníkova lásky hra osudná«

Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše,

Stará Huť 120.

Otevřeno: úterý – neděle 9 -12, 12.30 -17 hod.

Vstupné plné: 40 Kč, zlevněné 20,- Kč (žáci, studenti, senioři nad 65 let), rodinné 100 Kč, děti do 6 let zdarma.

Foto: Ondřej Kroutil a archiv Památníku Karla Čapka

Magdaléna Bičíková a Jana Bryndová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN