Za LADISLAVEM ŠTAIDLEM

Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel

V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.

Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.

Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.

Ladislav Štaidl a jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.

Ladislav Štaidl se v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A  velmi často  si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba”) .

Ladislav Štaidl se, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?

Ladislav Štaidl napsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra  Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.

Ladislav Štaidl byl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)

Ladislav Štaidl patří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TM, antikvariát a repro-foto TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

PONEC to rozjel do 19. sezóny!

A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.

Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.

Problém se semafory

Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?

Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!

Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.

Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.

A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.

Anglické nápisy (nejen) na střeše

Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!

Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…

Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.

Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???

Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek

Nabitý program

Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.

Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most

V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.

Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.

Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.

Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.

PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!

Foto: DIVADLO PONEC a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nabitý premiérový SEJF v Teplicích

Prezident Jakub Kraus i Jan Žižka a mnozí další se objevili poslední víkend v září v lázních Teplicích! Nový festival zde probíhal dokonce i v kostele!

28. a 29. září 2018 se v Teplicích konal první ročník studentského uměleckého festivalu SEJF. Festival se odehrával v sedmi lokacích, napříč centrem lázeňského města. Představil více než padesát programových bodů. Diváci mohli o posledním zářijovém víkendu navštívit čtyři divadelní hry od tří studentských uskupení, poslechnout si sedmnáct hudebních formací a shlédnout čtyři bloky studentských filmů a osm celovečerních snímků. Součástí festivalu byla i sekce volného umění, která představila několik soutěžních i nesoutěžních výstav a vystoupení.

Ústředním místem festivalu se stal odsvěcený kostel Bartholomeus, kde byl festival slavnostně zahájen a zakončen. Prostor zároveň hostil divadelní představení studentských spolků napříč republikou. Zastoupeni zde byli studenti z pražské DAMU i brněnské JAMU. Na terase před kostelem se navíc v sobotu konal SEJF Market, tedy přehlídka regionálních prodejců.

Mekkou volného umění se na víkend stala budova Telecomu na teplickém náměstí Svobody. Studentským organizátorům se tak podařilo veřejnosti otevřít desítky let uzavřené prostory a přetvořit je v duchu moderního umění. Odehrála se zde mimo jiné dvě audioperformativní vystoupení od zahraničních umělců Barryho Wana či dvojice Poliny Khatsenka s Jana Krombholze a také tuzemských tvůrců. Návštěvníci mohli obdivovat fotografie Petra Hricka, olejomalby Jana Žižky, space-artové grafické kresby Josefa Bartoně a mnoho dalších. Ve třetím patře se pak promítaly bloky studentských filmů. V Telecomu také proběhla módní přehlídka značky s teplickými kořeny – Hololatex.

Zahradní dům nabídl hudební vystoupení kapel z celé republiky. Diváci si mohli poslechnout místní matadory, mezi kterými nechyběly kapely jako Furyant, Public Fusion nebo Urban Turban, ale i olomoucké PneumothoraX. Teplice svou návštěvou poctil i místní rodák Vojtěch Urbánek a představil návštěvníkům střípky z právě připravovaného alba.

Ze Zahradního domu si návštěvníci festivalu mohli odskočit do nedalekého Café Schönau. V pátek zde pokřtil svou novou desku DJ Oftopik, v sobotu pak uvedl svou novou básnickou sbírku a album písničkář Cermaque, který ve svém rodném městě spojil síly s přáteli Davidem „Dejvem“ Vinklerem, Lukášem „Zulou“ Rejchrtem a Lukášem „Srpikem“ Srpem, pohybujícími se kolem nově vznikajícího rapového uskupení.

Festival pokračoval i v nočních hodinách. V industriálním prostoru a vnitrobloku za klubem Candy se ve večerních hodinách představily další studentské kapely a noc pak návštěvníci protančili pod taktovkou lokálních i pražských DJs. V pátek se o přízeň diváků utkali básníci Slam poetry – Anatol Svahilec a Dr. Filipitch – a představili Teplicím český vrchol improvizované poezie. Na ně navázala electro-rapová kutnohorská formace Ptakz a o den později ostravská ambientní senzace Šamanovo zboží.

Dále byly promítány filmy v Kině Květen, instalovány výstavy v Regionálním muzeu Teplice. V lázeňském domě Beethoven se divákům představili úspěšní absolventi Gymnázia Teplice a v podchodu v ulici U Keramiky představili za podpory MolotowTM své sprejerské umění zástupci teplické graffiti scény.

V sobotu večer pak proběhlo slavnostní zakončení festivalu v kostele Bartholomeus. „Na zakončení každého festivalu přichází chvíle, kdy se oznámí datum dalšího ročníku. Musím vás zklamat, to se nestane. SEJF bude určitě pokračovat, možná i jako festival. Víme ale, že Teplice si zaslouží kulturu a život. Neříkám, že zrovna my toho dosáhneme, ale vynaložíme veškeré síly, abychom tento cíl naplnili. Proto zakládáme kulturní platformu SEJF, která bude pravidelně pořádat kulturní akce menšího rozsahu,“ napověděl prezident festivalu Jakub Kraus, jakým směrem by se SEJF měl ubírat v budoucnu.

Během ceremoniálu byli vyhlášeni vítězové soutěžních sekcí – betonovou cenu za volné umění od značky GURĒ si odnesl student teplického gymnázia Václav Švestka, skleněná cena za film z dílny Vure Dynamics poputuje do Olomouce za Ditou Stuchlíkovou, režisérkou filmu “Egosánek” a studentkou uměleckých oborů na UPOL.Dřevěná cena od Bohewo směřuje do rukou souboru studentů čtvrtého ročníku magisterského studia pražské DAMU, kteří na SEJFu odehráli dvě inscenace dramat Václava Havla.

Prezident Kraus také poděkoval partnerům festivalu, mezi kterými figuruje statutární město Teplice, Ústecký kraj, společnost Marius Pedersen, Zahradnictví Dvořák a syn, sklářský nadnárodní koncern AGC, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, stavební firma JTH, Severočeské vodovody a kanalizace, společnost Dignitary Service a turistické centrum Visit Teplice.

Foto: SEJF

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na “Biennale de Val-de-Marne” s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN