Daniela Voráčková – Taneční magazín

Zvěřinec

Studio Hrdinů a spolek Mezery uvedou novou divadelní hru Miroslava Bambuška

V koprodukci Studia Hrdinů a spolku Mezery vzniká nové představení režiséra a scénáristy Miroslava Bambuška Zvěřinec. Představení, které se uvedlo v zimě roku 2022 v podobě work-in-progress v divadle X10, bude od února na repertoáru pražského Studia Hrdinů. Premiéra se koná 10. února 2023.

Zvěřinec, tak si říkala skupina lidí, která se sdružovala okolo duchovního Josefa Zvěřiny a čerpala sílu z jeho kázání. Stejný název zvolil pro své představení režisér a autor textu Miroslav Bambušek, pro svou novou premiéru ve Studiu Hrdinů. Uzavírá se jí volná trilogie věnovaná významným osobnostem období komunistické totality, po básníku Pavlu Zajíčkovi, filosofovi Janu Patočkovi, přichází duchovní Josef Zvěřina. Proč si Bambušek vybral právě osobnost Josefa Zvěřiny a jeho osud se pro něj stal natolik inspirativní? “Nejprve přišla práce na scénickém dokumentu Duchovní a totalita, ale Zvěřina není “jen” kněz, jako kunsthistorik má přesah k umění. Svou teologii dovede transponovat do světa, který je netknutý náboženskými institucemi. Do světa umění. Já vnímám umění jako službu, proto Zvěřinu přivádíme jako světlonoše, jako světlý obraz v době, kdy nám některá média zanášejí duši temnými obrazy,” říká k volbě Miroslav Bambušek. Jeho příběh ale nevyprávíme jako exkurz do minulosti, naopak naším cílem je zasadit ho do současnosti, jako silnou mravní inspiraci pro současné problémy.

Bambuškův text buduje totalitu méně zjevnou té komunistické, přesto principy zůstávají stejné. Hlavní postavou hry je Rút (Gabriela Pyšná), mladá dívka žijící na okraji společnosti, mladá dívka opuštěná svou matkou, mladá dívka vykořeněná a zmítající se v psychických problémech a v závislosti na drogách. Rút je v tomto smyslu symbolem té země, ve které žije. Rút i země strádá, chřadne a zmítá se v nesmyslnosti, ve strachu.

Inscenace Zvěřinec má být příběhem o útlaku, kterého se nemáme děsit, ale vnímat ho jako dar, jako příležitost osvědčit se, i když třeba za cenu nejvyšších obětí.

autor: Josef Zvěřina, Miroslav Bambušek

režie: Miroslav Bambušek

dramaturgie: Jan Horák

scéna a kostýmy: Jana Preková

hudba: Vladimír Franz, Tomáš Vtípil

světelný design: Pavel Havrda

filmy: Bohdan Holomíček, Jan Daňhel, Jakub Halousek, Jaroslav Svoboda, Pavel Havrda, Aleš Šulc

hrají: Gabriela Pyšná, Daniela Voráčková, Ondřej David, Jakub Gottwald, Mark Kristián Hochman, Petr Krušelnický, Miloslav Mejzlík

premiéra: 10. 2. – vyprodáno

reprízy: 13. 2., 27. 3., 24. a 25.4.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

Sádlo

Jak si hledat cestu k vlastnímu tělu, které nenaplňuje standardy a očekávání společnosti?

Ridina Ahmedová v Paláci Akropolis uvede performance o

body shamingu

Jak si hledat cestu k vlastnímu tělu, které nenaplňuje standardy a očekávání společnosti? Tak zní jedna z otázek vztahujících se k představení SÁDLO. V pondělí 1. listopadu poprvé samostatně uvede zpěvačka a performerka Ridina Ahmedová představení v Paláci Akropolis. Sólo performance za pomocí audio nahrávek nechá nahlédnout do příběhů a životních cest několik žen, které se setkaly s tématem body shamingu. Po představení následuje debata.

Představení pro jednu ženu a její tělo. Performance SÁDLO vznikla pod křídly umělkyně Ridiny Ahmedové v režijní spolupráci s tanečnicí a performerkou Alenou Dittrichovou.

Ke genezi představení Ridina říká: “Inscenace je o tom, co slyší a čím žije žena, která není mainstreamově hezká. Společnost je nějak nastavená a žít v neustálé palbě názorů a komentářů, že nejste dost dobrá, vyžaduje odolnost. Představení je o hledání vnitřní síly a vědomí vlastní hodnoty navzdory tlaku, který cítíme z okolí.”

Dílo bylo ve zkrácené verzi uvedeno spolu s dalšími dvěma představeními v Paláci Akropolis v červnu v rámci projektu Emergency Dances III. od souboru Tantehorse. První listopadový večer lze tuto sólovou performance vidět poprvé samostatně v Paláci Akropolis.

Velmi intimní a osobní performance vytvořila autorka na základě svých osobních zkušenosti a otevírá tak cestu ostatním ženám, které mají zkušenost s tím, že vztah k jejich tělu určovalo množství nevyžádaných názorů a komentářů z okolí. Projekt se mimo jiné snaží poukázat na to, že žijeme ve společnosti, která se chová agresivně ke komukoliv, kdo nesplňuje jeho pohled dokonalosti.

Performance Sádlo předchází a zároveň navazuje na úspěšný podcast Sádlo, který na začátku roku odstartoval na Radiu Wave, vzbudil vlnu ohlasů a reakcí a k dnešnímu dni má přes

230 000 stažení a čísla stále rostou.

Autorská podcastová série se podobně jako performance věnuje tématu společenského tlaku na ženský vzhled a cestám k přijetí vlastního těla. V performance vystupuje sama autorka, inscenace je však doplněna o hlasové záznamy zkušeností řady dalších žen. Kombinace performance a příběhů vyprávěných ze záznamu vyvolává vlnu silných emocí, hlasy několika žen se v nahrávkách svěřují, čemu byly od dětství vystavovány, a to často i ze strany svých nejbližších. Na projekt navázal vznik platformy Moje tělo je moje, jejíž cílem je co nejzřetelněji šířit informaci, že každé tělo si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá.

RIDINA AHMEDOVÁ – SÁDLO

pondělí 1.11. / 19:30 / Palác Akropolis / Vstupenky

neděle 7.11. / 19:30 / Palác Akropolis / Vstupenky

Fb událost: https://fb.me/e/YYs7lgUy

Více info na www.ridina.cz nebo www.palacakropolis.cz

Koncepce, hudba, účinkuje: Ridina Ahmedová

Spolupráce na koncepci, režijní a pohybová spolupráce: Alena Dittrichová

Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová, Alice Koubová, Daniela Voráčková

Scénografie: Jan Tomšů, Vendula Tomšů

Light design: Jiří Šmirk

Zvuková spolupráce: Jaroslav Pokorný, Petr Tichý

Představení vzniklo za podpory Hlavního města Prahy a Státního fondu kultury ve spolupráci s Hlasohled z.s a v rámci Emergency dances, koprodukci Tantehorse a Paláce Akropolis.

Poděkování: Český rozhlas Wave, kavárna Zasekávák, sdružení Roztoč

Kateřina Sochací

pro Taneční magazín

PONEC to rozjel do 19. sezóny!

A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.

„Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.

Problém se semafory

Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?

Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!

Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.

Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.

A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.

Anglické nápisy (nejen) na střeše

Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!

Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…

Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.

Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???

Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek

Nabitý program

Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.

Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most

V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.

Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.

Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.

Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.

PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!

Foto: DIVADLO PONEC a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA u Vltavy v Přístavu 18600

Inspirativní i pro diváky z motorových lodí. █ Kam se poděla moderátorka? █ Mrtvé území ožilo. █ Vystupoval i Menšík! █

Sobota přesně v polovivě června TANEČNÍ MAGAZÍN nasměrovala do pražského Karlína. Konkrétně na jeho Rohanské nábřeží. Do jednoho ne tolik všemi Pražany, natož turisty, známého místa – do PŘÍSTAVU 18600. Již třicátý první ročník prestižního festivalu TANEC PRAHA zde totiž pokračoval nabitým odpolednem, podvečerem i večerní diskotékou.

Po několika návštěvách festivalových představení mimo metropoli, v minulých ročnících, jsme se programově zaměřili na tento, nepříliš známý, kout Prahy. TANEČNÍ MAGAZÍN zajímalo i sepětí vystupujících s přírodou a se zdejším, níže popsaným, prostředím.

Divačky ctí přístav, mají námořnická trička

Samotné karlínské pobřežní území je rozporuplné. Obzvláště jeho součást, nazývaná Přístav 18600. I v názvu. Nikdy tu žádné přístaviště nebylo. Jméno získal podle přívozu, který sem jezdí od Holešovické tržnice, se zastávkou na ostrohu ostrova Štvanice. Kontroverze je i mezi moderní zástavbou kolem Pobřežní ulice. Tu zvýrazňují ještě kulinářské podniky jako vinárna „Na břehu řeky Rhôny“, vyhlášené lahůdky „U Paukerta“ či vybraný „Pohostinec Karlín“. V Přístavu 18600 vás uvítají dřevěné a plechové stánky. Napít se zde můžete z plastových kelímků. Čepují zde „místní“ pivo zvané Křižík. Vyráběno je však v minipivovaru Muflon. V Praze 4, Kunraticích. Od moderní zástavby sem můžete projít „měsíční krajinou“ zdevastované půdy, drátů čouhajících ze země a napůl zabagrovaných skruží a armatur. Za tím je však moderní cyklostezka. A pod ní již Přístav 18600. Zkrátka, jak z mého popisu snad patrné, ideální místo pro performanci.

Divadlo RUDERÁL shání nové vystupující soubory, jak se můžete dočíst v TANEČNÍM MAGAZÍNU jinde. My jsme si jeho prostory prohlédli v rámci festivalu TANEC PRAHA

Druhá červnová sobota byla po celém území Čech a Moravy plná dešťových srážek. V Praze ne. Bylo zde však téměř nesnesitelné dusno. Ani to však neodradilo na tři desítky účinkujících, ani jejich technické štáby. A také nikoli diváky…

I když… Zeptal jsem se pořadatelky, kde se v rozlehlém areálu nachází místo další performance. Řekla mi: „Támhle, jak se přemísťuje ten dav diváků.“ Neviděl jsem jej. Až pak mi došlo, že má jít o ten maličký hlouček návštěvníků…

Kde hledat příčinu menší návštěvy?

V samotném areálu „přístaviště“ bylo lidmi nabito. Hned několik soukromých párty s grilovačkou. Projíždějící cykloturisté i dost pěších odvážlivců, kteří úspěšně překonali výše popsanou „měsíční krajinu“. Zdejší program TANCE PRAHA byl však až moc volný. Postrádal místní značení. Šipky a popisky. Až s výjimkou divadla RUDERÁL (viz snímek výše). Musím pochválit tradiční výpravný program celého festivalu. Na křídovém papíru. Za odpovídající cenu 250,- Kč. Kdo si jej tady koupí k pivu a mastnému buřtu či taktéž špinící vegetariánské mozzarelle? Nechtělo to pouze naxeroxovat skládačku s aktuálními informacemi? Ale klíčový problém byl v absenci práce moderátorky. Hlavní jeviště zelo prázdnotou. Myslel jsem, že uvedená Daniela Voráčková bude v terénu seznamovat diváky s účinkujícími. Nebylo tomu tak. Chudáci interpreti. Myslím si, že to zavánělo trochu neúctou k jejich připraveným vystoupením! Všichni tu tak byli, jaksi jako za minulého režimu, anonymně. Proto bych prosil propříště – nechejte pracovat moderátorku! Anebo alespoň podrobně natiskněte místní informace.

Jednotlivá vystoupení byla originální, zajímavá a svým způsobem inspirativní. Místy zaujala i zdálky diváky z projíždějících turistických motorových lodí. Ne vše a všem vždy vyšlo…

Že by vyhlíželi absentující moderátorku?

Myslím, že základní myšlenka spojení vystupujících s přírodou se osvědčila. A ty drobné nedostatky? Alespoň je co zlepšovat pro 32. ročník festivalu TANEC PRAHA. Aby neusnul na vavřínech.

TANEC PRAHA v Přístavě 18600

aneb VEN ku.TANCI / Vhodné pro rodiny

ÚČINKUJÍCÍ:

MODERÁTORKA:

Daniela Voráčková

VYSTUPUJÍCÍ:

Míša Suša & Renata Raková – „O sluneční víle“

Jan Bárta – Pohybové hry pro všechny věkové kategorie

Markéta Jandová

Viktor Černický – variace tématu „PLI“

Cécile da Costa – nedokončené „Roselyne“

Sabina Bočková, Johana Pocková – nedokončené práce „Jáma lvová“

Marek Menšík – fragmenty „SOMA“

Studenti Duncan Center – „Beduíni“

DJ Jarda Petřík

Místní beduíni v podání studentů Duncan centra

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN