Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA u Vltavy v Přístavu 18600

Inspirativní i pro diváky z motorových lodí. █ Kam se poděla moderátorka? █ Mrtvé území ožilo. █ Vystupoval i Menšík! █

Sobota přesně v polovivě června TANEČNÍ MAGAZÍN nasměrovala do pražského Karlína. Konkrétně na jeho Rohanské nábřeží. Do jednoho ne tolik všemi Pražany, natož turisty, známého místa – do PŘÍSTAVU 18600. Již třicátý první ročník prestižního festivalu TANEC PRAHA zde totiž pokračoval nabitým odpolednem, podvečerem i večerní diskotékou.

Výsledek jedné z performancí…

Po několika návštěvách festivalových představení mimo metropoli, v minulých ročnících, jsme se programově zaměřili na tento, nepříliš známý, kout Prahy. TANEČNÍ MAGAZÍN zajímalo i sepětí vystupujících s přírodou a se zdejším, níže popsaným, prostředím.

Divačky ctí přístav, mají námořnická trička

Samotné karlínské pobřežní území je rozporuplné. Obzvláště jeho součást, nazývaná Přístav 18600. I v názvu. Nikdy tu žádné přístaviště nebylo. Jméno získal podle přívozu, který sem jezdí od Holešovické tržnice, se zastávkou na ostrohu ostrova Štvanice. Kontroverze je i mezi moderní zástavbou kolem Pobřežní ulice. Tu zvýrazňují ještě kulinářské podniky jako vinárna „Na břehu řeky Rhôny“, vyhlášené lahůdky „U Paukerta“ či vybraný „Pohostinec Karlín“. V Přístavu 18600 vás uvítají dřevěné a plechové stánky. Napít se zde můžete z plastových kelímků. Čepují zde „místní“ pivo zvané Křižík. Vyráběno je však v minipivovaru Muflon. V Praze 4, Kunraticích. Od moderní zástavby sem můžete projít „měsíční krajinou“ zdevastované půdy, drátů čouhajících ze země a napůl zabagrovaných skruží a armatur. Za tím je však moderní cyklostezka. A pod ní již Přístav 18600. Zkrátka, jak z mého popisu snad patrné, ideální místo pro performanci.

Divadlo RUDERÁL shání nové vystupující soubory, jak se můžete dočíst v TANEČNÍM MAGAZÍNU jinde. My jsme si jeho prostory prohlédli v rámci festivalu TANEC PRAHA

Druhá červnová sobota byla po celém území Čech a Moravy plná dešťových srážek. V Praze ne. Bylo zde však téměř nesnesitelné dusno. Ani to však neodradilo na tři desítky účinkujících, ani jejich technické štáby. A také nikoli diváky…

Poněkud tarzanovská scénka

I když… Zeptal jsem se pořadatelky, kde se v rozlehlém areálu nachází místo další performance. Řekla mi: „Támhle, jak se přemísťuje ten dav diváků.“ Neviděl jsem jej. Až pak mi došlo, že má jít o ten maličký hlouček návštěvníků…

Kde hledat příčinu menší návštěvy?

V samotném areálu „přístaviště“ bylo lidmi nabito. Hned několik soukromých párty s grilovačkou. Projíždějící cykloturisté i dost pěších odvážlivců, kteří úspěšně překonali výše popsanou „měsíční krajinu“. Zdejší program TANCE PRAHA byl však až moc volný. Postrádal místní značení. Šipky a popisky. Až s výjimkou divadla RUDERÁL (viz snímek výše). Musím pochválit tradiční výpravný program celého festivalu. Na křídovém papíru. Za odpovídající cenu 250,- Kč. Kdo si jej tady koupí k pivu a mastnému buřtu či taktéž špinící vegetariánské mozzarelle? Nechtělo to pouze naxeroxovat skládačku s aktuálními informacemi? Ale klíčový problém byl v absenci práce moderátorky. Hlavní jeviště zelo prázdnotou. Myslel jsem, že uvedená Daniela Voráčková bude v terénu seznamovat diváky s účinkujícími. Nebylo tomu tak. Chudáci interpreti. Myslím si, že to zavánělo trochu neúctou k jejich připraveným vystoupením! Všichni tu tak byli, jaksi jako za minulého režimu, anonymně. Proto bych prosil propříště – nechejte pracovat moderátorku! Anebo alespoň podrobně natiskněte místní informace.

Jednotlivá vystoupení byla originální, zajímavá a svým způsobem inspirativní. Místy zaujala i zdálky diváky z projíždějících turistických motorových lodí. Ne vše a všem vždy vyšlo…

Že by vyhlíželi absentující moderátorku?

Myslím, že základní myšlenka spojení vystupujících s přírodou se osvědčila. A ty drobné nedostatky? Alespoň je co zlepšovat pro 32. ročník festivalu TANEC PRAHA. Aby neusnul na vavřínech.

TANEC PRAHA v Přístavě 18600

aneb VEN ku.TANCI / Vhodné pro rodiny

ÚČINKUJÍCÍ:

MODERÁTORKA:

Daniela Voráčková

VYSTUPUJÍCÍ:

Míša Suša & Renata Raková – „O sluneční víle“

Jan Bárta – Pohybové hry pro všechny věkové kategorie

Markéta Jandová

Viktor Černický – variace tématu „PLI“

Cécile da Costa – nedokončené „Roselyne“

Sabina Bočková, Johana Pocková – nedokončené práce „Jáma lvová“

Marek Menšík – fragmenty „SOMA”

Studenti Duncan Center – „Beduíni“

DJ Jarda Petřík

Místní beduíni v podání studentů Duncan centra

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale 2019 finišuje do cíle!

Poslední víkend. █ Nenechte si ujít audiovizuální projekt 36Q° v Malé sportovní hale na Výstavišti! █ Experiment s měnícími se hranicemi. █

Největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie na světě, která se v české metropoli koná jen jednou za čtyři roky, má před sebou poslední víkend. Nenechte si ujít jeden z nejvýraznějších projektů, který přetvořil celou Malou sportovní halu na Výstavišti v prostředí, kde umění potkává nejnovější technologie – od hudby přes světelný design až po virtuální realitu či senzorické zážitky. Jako hlavní část projektu „36Q˚“ vznikla v celém prostoru haly interaktivní instalace „Blue Hour“. Ve spolupráci s mnoha dalšími osobnostmi z nejrůznějších oborů ji připravil audiovizuální umělec Romain Tardy. V uměleckém týmu byla například výtvarnice Tereza Stehlíková či světelná designérka Pavla Beranová. Akreditace i kompletní program Pražského Quadriennale jsou k dispozici na www.pq.cz, jednodenní vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Projekt „36Q˚“ („tři sta šedesátka“) představuje scénografii jako prostředí, kde technologie a umění splývají, aby vytvořily jedinečný zážitek. Kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník proměnili celou Malou sportovní halu v interaktivní smyslové prostředí, kde dostávají prostor obory jako světelný design, video projekce, zvukový design a kompozice nebo virtuální realita, taktilní design a kreativní kódování. Projekt je založený na intenzivní týmové spolupráci a propojuje zkušené umělce se začínajícími designéry za účelem kolektivní tvorby. Kurátorský a umělecký tým se zaměřil na experimentování s měnícími se hranicemi mezi „nehmotným“ či „virtuálním“ a „skutečným“ světem. Centrem „36Q°“ je imerzivní instalace „Blue Hour“ vznikající pod vedením audiovizuálního umělce Romaina Tardyho. Toho si mohou návštěvníci pamatovat například z loňského Signal festivalu, kde svou instalací oživil kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Blue Hour (modrá hodina) je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se šeří a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, měl vypovídat o dnešní době, která se nachází na rozhraní předdigitální a podigitální éry a na počátku internetové provázanosti,“ vysvětluje umělecký lídr projektu Romain Tardy.

Na instalaci „Blue Hour“ se podílel tvůrčí tým složený z šesti pracovních skupin. Jejich vedoucími byli: Pavla Beranová (světelný design), Robert Kaplowitz (zvukový design), Tereza Stehlíková (senzorická prostředí), Shannon Harvey (systémová integrace), John Richards (experimentální zvuk) a Paul Cegys s Jorisem Weijdomem (virtuální realita).

Projekt „36Q˚“ vznikl díky materiální podpoře firmy Robe a dalších technologických a vývojářských partnerů, kterým se daří posouvat hranice oboru.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru probíhá až do 16. června na pražském Výstavišti, ostrově Štvanice, v prostorách DAMU a na mnoha dalších místech. Návštěvníkům nabízí expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Více na www.pq.cz.

Foto: Tomáš Brabec

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zakotvíte v přístavu?

Máte vynikající možnost. A to přímo v pražském Karlíně. U Rohanského ostrova. V přístavu konkrétním, který se jmenuje PŘÍSTAV 18600. V DIVADLE RUDERÁL. Nejen na léto.

Divadlo Ruderál v Přístavu 18600 oživuje bývalý brownfield Rohanského ostrova kulturou a hledá divadelníky, kteří do toho půjdou s nimi!

O PŘÍSTAVU 18600: Přístav 18600 je letní prostor pro kulturu a aktivní trávení volného času, který vznikl z iniciativy několika přátel na místě bývalého brownfieldu. Nachází se přímo na břehu Vltavy na Rohanském ostrově. V kulturním programu dominují angažovaná a nekonvenční díla pro náročnějšího diváka – ať už jde o výtvarné instalace, divadelní program či debaty a koncerty.

KOHO HLEDÁME?: Projekt se zaměřuje zejména na mladé divadelníky, studenty uměleckých škol, ale také nadšené divadelní amatéry a jejich komunitu. Do  programu chce dramaturgie zařadit představení pro různé cílové skupiny – děti i seniory, místní i cizince, či pro znevýhodněné skupiny obyvatel. V divadle Ruderál přivítá i experimentální a alternativní tvůrce, ale i zavedené divadelníky. Mimo jiných se zde již představili: A studio Rubín, Squadra Sua, soubor Zapětdvanáct, Vosto5, Teatr Novogo Fronta, V.O.S.A., Circus.lab, Cirkus Tety, Divadlo Líšeň, Divadlo Koňa a Motora, festival Next Wave, festival Malá Inventura a další.

DIVADLO RUDERÁL: Divadlo Ruderál vzniklo v roce 2018 jako letní open air scéna v Přístavu 18600 podle návrhu mladých architektů ze studia 22:22. Ruderální flóra je ekologické označení pro rostliny osídlující lidskou činností narušená a zpustlá místa, jakými jsou smetiště, výsypky, odvaly z těžby nerostů či železniční náspy a další nečistoty. Divadlo Ruderál prostě takříkajíc oživuje bývalý brownfield Rohanského ostrova kulturou a současně hledá divadelníky, kteří do toho půjdou s nimi!

CO NABÍZÍME: Soubory mohou v divadle Ruderál svá představení zkoušet a posléze odehrát pro veřejnost. Hracím dnem je každá středa. Lehce ukrytá poloha divadla Ruderál mu dává výhodu klidného intimního prostředí, které není rušeno provozem přilehlé kavárny. V případě site-specific projektů lze využít i další lokace v Přístavu 18600. Přístav 18600 nabízí souborům prostor a základní technické vybavení zcela zdarma. Honoráře ani krytí dalších nákladů neposkytujeme. Soubor si může vybírat pouze dobrovolné vstupné.

TECHNICKÉ PARAMETRY A PRAKTICKÉ INFORMACE: Hlediště s kapacitou cca 150 diváků se nachází na úpatí kopečku s pozvolnou elevací z železničních pražců. Pódium má rozměr 8 x 4 metry a jeho horizont tvoří výhled na Vltavu a Holešovice. Součástí je také jednoduchá konstrukce pro zavěšení venkovních divadelních technologií.

KONTAKT: V případě zájmu o spolupráci nám prosím pošlete návrh svého divadelního projektu na E-mail: jindrich@18600.cz.

TANEČNÍ MAGAZÍN

SPECTACULARE 2019 a taneční duet RAFAELS

Za minulého režimu se to divadlo nesmělo jmenovat Komedie. Jelikož v domě nad ním úřadovala Česká vláda. Dnes už má opět starý dobrý název a bude v něm zahájen – již tento čtvrtek – šestý ročník festivalu SPECTACULARE 2019!

Uhrančivý taneční duet Rafales slavnostně zahájí šestý ročník festivalu Spectaculare v prostorách divadla Komedie. Ve čtvrtek 14. února, v den svátku zamilovaných, prozkoumá soubor RADAR pod vedením francouzského choreografa Benjamina Bertranda souhru a rytmus dvou těl ve vibracích zvukových vln. Bulharský umělec Stanislav Genadiev představí ve čtvrtek 7. března v Kasárnách Karlín instalaci geometrických světelných linii Synchronicity. Divadelní část festivalu zakončí 26. března intermediální performance Everywhen v prostorách Alfreda ve dvoře. Festival letos do Prahy mimo jiné přiveze výrazná jména elektronické, experimentální jazzové a soudobé hudby: Jon Hopkins, Apparat Luke Howard, Phil France, Peter Gregson, Daniel Brandt či Rafael Anton Irisarri. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji GoOut. Kompletní program festivalu je k dispozici na www.spectaculare.eu.

Festival Spectaculare letos významně rozšířil divadelní a taneční program. Uvede tak tři performance, které spojuje netradiční forma scénického umění a silná hudební složka. První z nich, taneční duet Rafales, slavnostně zahájí letošní ročník festivalu ve čtvrtek 14. února v divadle Komedie. Francouzský choreograf Benjamin Bertrand v něm zkoumá stabilitu a rytmus dvou těl ve vibracích zvukových vln, napětí svalů a tření kůže o kůži. Inspirací mu byla nevypočitatelná vzdušná substance, která se prolíná skrze hmotu. Performance je výjimečná výrazným zvukovým doprovodem, o který se postaral Florent Colautti – uznávaný francouzský elektroakustický experimentátor vynalézající vlastní hudební nástroje.

Do karlínských Kasáren se můžete ve čtvrtek 7. března vydat na bulharské představení “Synchronicity”

Synchronicity bulharského choreografa a hudebníka Stanislava Genadieva bude 7. března v Kasárnách Karlín ve světelné instalaci geometrických linií zkoumat složitý vztah člověka k okolnímu světu. Klade si otázky, zda se věci ve světě dějí záměrně nebo jestli nejsou některé souvislosti jen hříčkou osudu. V interakci s hypnotickými audiovizuálními efekty rozehraje Genadiev svou taneční variaci na teorii synchronicity C. G. Junga. Po skončení performance představí autor performance, pod pseudonymem DJ Genda, hudební set, ve kterém se pomocí vlastních terénních nahrávek věnuje stylům jako je UK bass, dub, breakbeat i jazz.

Rafaels

Závěr divadelního programu festivalu Spectaculare bude patřit představení Everywhen, které se odehraje v úterý 26. března v divadle Alfred ve dvoře. Intermediální performance se zabývá neustálou rotací dějin a zachycení kontrastu láskyplného osobního života s životem politickým, jenž může mít děsivé následky. Everywhen nabídne strhující taneční výkon a podmanivou hudba v kombinaci se závratně rotujícími 3D vizualizacemi. Vše je společnou prací tanečnice Soni Ferienčíkové, hudebnice Alexandry Timpau a vizuální umělkyně Márie Judové, která pro představení vytvořila pomocí kombinace archivních fotografií a naskenovaných objektů originální 3D animace.

Everywhen

Kompletní program najdete na webových stránkách: www.spectaculare.eu. Vstupenky na festival Spectaculare jsou k dostání v předprodeji GoOut.

Předprodej: goout.net/cs/festivaly/festival-spectaculare-2019

PROGRAM: Spectaculare 2019 (14.2. – 3. 4. 2019)

14. 2. | RafalesSlavnostní zahájení festivalu Spectaculare 2019

Divadlo Komedie, 20:00

Cena 300 Kč, studenti 200Kč.

Facebook: fb.com/events/497268360680091/

Rafaels

19. 2. | Ryuichi Sakamoto: CODA

BIO OKO, 18:00

režie: Stephen Nomura Schible

FB event: fb.com/events/2092945007458637/

20.2. Project: Mooncircle – Long Arm, TakeLeave, KRTS + Anna Gieseking (DJ set)

Futurum Music Bar, 19:30

Cena v předprodeji 400 Kč, na místě 450 Kč.

Facebook: fb.com/events/549214485552562/

26.2. | Catching Flies + Poté

La Fabrika (Slévárna), 19:30

Cena v předprodeji 350 Kč, na místě 450 Kč.

Facebook: fb.com/events/281280582560326/

28.2. | Erased Tapes showcase Vol. 3: Daniel Brandt + David Allred

Palác Akropolis, 19:00
Cena v předprodeji 400 Kč, na místě 500 Kč.

Facebook: fb.com/events/364979097585160/

5.3. | Pulp: A Film about Life, Death and Supermarkets

Kino Světozor, 20:45

režie: Florian Habicht

Účinkují: Jarvis Cocker, Nick Banks, Candida Doyle, Richard Hawley

FB event.: fb.com/events/366986753883794/

6.3. | Beautiful Noise

Kino Světozor, 20:45

režie: Eric Green

Účinkují: Trent Reznor, Wayne Coyne, Andy Bell, Robin Guthrie, Robert Smith

FB event: https://www.facebook.com/events/2116279141996156/

7. 3. | Genadiev: Synchronicity + DJ Genda

Kasárna Karlín, 20:00

Cena v předprodeji 250 Kč, na místě 250 Kč.

Facebook: fb.com/events/2197226670607335/

Synchronicity


9.3. | Jon Hopkins + support: Indian Wells, Bratři

Fórum Karlín, 20:00

Cena v předprodeji 690 Kč, na místě 790 Kč.

Facebook: fb.com/events/514820202332825/

14.3. | Luke Howard + James Heather

Hlahol, 19:30

Cena v předprodeji 550 Kč, na místě 650 Kč.

Facebook: fb.com/events/568436010237167/

18.3. | Arcadia + předfilm Manu Delago – Parasol Peak

BIO OKO, 20:30

Arcadia, režie: Paul Wright

Parasol Peak, režie: Johannes Aitzetmüller & Jeb Hardwick

FB event: fb.com/events/2212798408961314/

20.3. | Rafael Anton Irisarri & Simon Scott
CAMP, 20:00
Cena v předprodeji 300 Kč, na místě 400 Kč.
Facebook: fb.com/events/601982633548757/


21.3. | Gondwana – Phil France, Nayo Rao, Sunda Arc
Divadlo Archa, 19:30
Cena v předprodeji: 500 Kč, na místě 600 Kč na místě.

Facebook: fb.com/events/230111187768045/


25.3. | Peter Gregson + violoncello quintet

Rudolfinum – Sukova síň, 19:30

Cena v předprodeji 650 Kč, na místě 750 Kč.

Facebook: fb.com/events/349371118978359/

26.3. | Everywhen
Alfred ve dvoře, 20:00

Cena 250 Kč, studenti 150 Kč.

Facebook: fb.com/events/2072716116146270/

28.3. | Hatti Vatti live + Midub live + Kiyoko DJs

Cross, 20:30

Cena v předprodeji 200 Kč, na místě 250 Kč.

Facebook: fb.com/events/2117047828387234/

1. 4. | B-Movie

BIO OKO, 20:30

Režie: Jörg A. Hoppe, Klaus Maeck, Heiko Lange

FB event.: fb.com/events/393901284710449/


3.4. | Apparat + P.hono

Lucerna – Velký sál, 19:30

Cena v předprodeji 690 Kč, na místě 790 Kč.

Facebook: fb.com/events/2223274957953172/

Workshopy – vstup na workshopy je zdarma po předchozí registraci na: rsvp@spectaculare.org

21.2. od 18:00, Futurum: Gordon Gieseking – Album Release: Physical and digital distribution

19.3. od 18:00, CAMP: Simon Scott – Field recordings

20.3. od 18:00, CAMP: Rafael Anton Irisarri – Ableton Masterclass

22.3. od 18:00, Archa: Matthew Halsall – Jazz Label Strategy

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kultovní muzikál v Hudebním divadle Karlín

Legenda jménem Holmes – muzikál z pera Ondřeje G. Brzobohatého

Zbrusu nový muzikál ‚Legenda jménem Holmes‘ z pera Ondřeje G. Brzobohatého uvede premiérově 18. a 19. října 2018 Hudební divadlo Karlín

Ondřej G. Brzobohatý a  celý tvůrčí tým se sešli na tiskové konferenci v HD Karlín, aby představili připravovaný muzikál.

Legendární detektiv Sherlock Holmes znovu ožívá, sleduje ale také peripetie, kterými prochází jeho tvůrce – Sir Arthur Conan Doyle. Ten pod nátlakem médií, společnosti a vydavatele začíná podléhat žárlivosti na slavného detektiva. Jedinou možnost, jak vystoupit ze zajetí stínu Sherlocka, je smrt jeho nejslavnější literární postavy.  Jak jenom  tento humorný příběh, plný nadsázky a  skvělé hudby,   dopadne?

Ondřej Brzobohatý říká: „Ano, Arthur Conan Doyle skutečně nechal utonout Sherlocka Holmese v povídce Poslední případ, nicméně ho k tomu nikdy nevedly tak extrémní pohnutky, které jsem si dovolil trochu výstředně, za to s největší láskou k jeho odkazu, ztvárnit v mém muzikálu. Řada postav má reálný základ, jediná postava vydavatele je smyšlená, ale nebýt jí, nemohl by muzikál obsahovat onu dramatickou zápletku, kterou je třeba brát s nadsázkou jako uměleckou licenci, nikoliv jako popis skutečných reálií historie. I samotná postava Sherlocka Holmese se ne vždy drží  svého tolik typického charakteru, ale občas nečekaně vybočí, pro osvěžení děje, do jiné, pro diváka sympatické polohy. Jde o to, aby se divák dojal, zasmál, možná i trochu poučil, ale hlavně královsky bavil.“

Zajímavostí tohoto muzikálu je, že  pět rolí jsou dvojrole.  Např. Sherlock Holmes/Sir Arthur Conan Doyle – Vojtěch Dyk, Lukáš Janota.  Dr. John Watson/Dr. Sigmund Freud – Denny Ratajský, Aleš Háma.

Vojta Dyk si pochvaluje: „Nejedná se o jen tak ledajaký muzikál,  je to světová premiéra kultovního muzikálu. To víme už teď.“

Nebývá zvykem, že jedna osoba udělá pro muzikál scénář,  hudbu i  texty, čili všechny tři složky.  Ondřeji Brzobohatému se to podařilo.  Ondřej říká: „Musím přiznat, že mě těší mít vlastní tvorbu na jevišti, kam jsem se chodil kdysi dívat, jak táta zkouší muzikály (např. Zpívání v dešti, Řek  Zorba). Je to takový můj splněný sen.“

Egon Kulhánek, ředitel HD Karlín, říká: „Čas od času za mnou tvůrci chodí, zda by nespatřil světlo světa nějaký nový kus a já vždy odpovídám, ať napíší  synopsi tak, abych se do toho kusu zamiloval.  Autoři obvykle napíší  dva, tři odstavce, nebo stránku   a čekají,  jestli jsem se zamiloval. Ono  se to na základě dvou stránek moc nedaří. Ondřej Brzobohatý mi situaci ulehčil, protože po té ;, co jsme se dlouho scházeli a  povídali si o tom, jak Holmse uchopit, tak přinesl rovnou 50-ti stránkovou synopsi. A já jsem se  po přečtení okamžitě do Holmse  zamiloval.

Dnes se tu schází tvůrčí tým a autoři, abychom myšlenku Ondřeje Brzobohatého  převedli na prkna, která  znamenají svět. Přeji  nám všem hodně štěstí, ať se to podaří a divákům, ať se zamilují do Holmse jako já.“

Hudebního nastudování se ujala vycházející hvězda, výrazná osobnost současné dirigentské scény  Chuhei Iwasaki, choreografie Karen Sieber (USA), choreografie bojových scén Norbert Bidrman, kostýmy Kristina Záveská, režie Gabriel Barre (USA).

Ivana Chýlková a Kristina Záveská  (kostýmy)

 

 

Zeptali jsme se Ondřeje G. Brzobohatého

Přitahovaly Vás, coby teenagera,  detektivky a pročítal jste Sherlocka Holmse?

„Měl jsem je  vždycky moc rád  a Sherlock byl pro mě jedna z mála  postav, kterou jsem obdivoval, když jsem byl malý. Měl tu nádhernou eleganci a  současně  takovou jemnou aroganci, což se mi vždycky líbí, obzvláště, když ji  někdo umí  mile a hezky prodat. Proto jsem měl také rád Pierce ze seriálu M.A.S.H.  a další televizní postavy. Ale co se týče lit erárních postav, tak to byl prostě Holmes. Je pravda, že jsem někdy už od mých 12-ti let  přestal Holmse číst a vrátil jsem s k němu, až začali dávat  filmy a seriály.  A dál to nějak šlo jedno s druhým, až mně přišlo na mysl, že by bylo krásné, kdyby se z jeho příběhu  třeba udělal muzikál.“

Zajímal Vás Sherlock natolik, že jste se jel podívat do Anglie do míst, kde údajně žil?

„Ano, jel jsem tam. Pročetl jsem snad všechno, co Arthur  Conan Doyle napsal, včetně knížek jiných autorů, abych se ještě dočetl něco o Arthurovi samotném. Ulice Baker street je přesně to ‚něco podstatného‘.  Není to ulice, kde Sherlock opravdu žil,  ale řada lidí si myslí,  že Holmes je skutečná postava, která  tam opravdu žila. A  to je přece skutečně nádherné…., Někdo dokázal stvořit takovou postavu a takovým způsobem ji zt várnit, že dodnes řada lidí neví, že Holmes  nikdy ve skutečnosti neexistoval. A právě to je vlastně  částečně i trošku tématem mého muzikálu.“

Když jste začal přemýšlet o muzikálu, byl hlavní postavou  Sherlock Holmes nebo Sir Arthur Conan Doyle?

„Myslím si, že oba dva najednou. Začal jsem se jimi vlastně zabývat  čím dál tím víc a myslím si, že Holmes mě neuvěřitelně  bavil tím, že  byl trošku  protiklad Arthura. Ten byl  přece jen jako v kleštích v rámci společnosti,  kde  musel být,  kde musel nějak vystupovat, existovat a psát. Kdežto z Holmse udělal rebela a to se mi právě nejví ce líbilo. Takže já  jsem tento fakt ještě zveličil a  dramaticky doupravil tak, aby to bylo zahrnuto i v připravovaném  muzikálu.“

Co bude v muzikálu o Sherlockovi  největším tahákem pro diváka?

„Doufám, že tím bude to, co vždycky muzikálovým tahákem má být a to je dojem z něho celého, že pobaví diváka  jak po herecké stránce, tak  i pěvecké, tak taneční, i výpravné. To je základ všech  muzikálů. A ten můj by to základní  snad měl splňovat.  Ale takovým jakýmsi posláním či myšlenkou je i to, že člověk by se měl maximálně oprostit od nějakého svého vnitřního strachu a nedbat na to, co mu kolem jeho  okolí určuje. Měl by  jednat podle nějakého svého vlastního vnitřního vědomí a svědomí. A hlavně toho, co mu srdce káže.“

 

Hodně štěstí, děkujeme

Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN