Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ZDENĚK CHLOPČÍK v nové televizní roli

Taneční novinka nového programu České televize ČT3 pro seniory „Taneční pro starší a pokročilé“ se vysílá o víkendech, má 22 krátké díly. Připravilo ji ostravské studio.

Obávaný porotce StarDance, taneční mistr Zdeněk Chlopčík chce roztančit seniory v jejich domovech. V roušce proto připravil v ostravském studiu České televize nový pořad „Taneční pro starší a pokročilé“. Vysílá se od soboty 18. 4. na programu ČT3. Mluvčí studia Ostrava Jana Fabiánová to charakterizuje: „Zkušený taneční mistr a porotce ze StarDance vybí české seniory, aby se s ním doma dali do tance“. Česká televize připravila 22 pětiminutové díly, které postupně odvysílá každou sobotu i neděli odpoledne. A v nich bude vždy krátká choreografie, která se dá tančit bez partnera i v páru.

Producentka programu Kateřina Ondřejková

Postupně zde dojde na všechny známé standardní a latinskoamerické tance v rytmu populárních melodií. „Hudbu jsem vybíral dlouho, aby měla švih. Vrátil jsem se do vzpomínek z dětství, třeba písničky Semaforu jsme s tatínkem zpívali při umývání nádobí. Budu rád, když ti, co jsou sami doma, ucítí, že na ně ostatní myslí. A budou se na svět dívat pozitivně a s úsměvem. A pokud si s námi pět minut zatančí, budou se cítit fantasticky,“ vysvětluje Chlopčík. Jednoduchou choreografii představí spolu s tanečním mistrem vždy jeden seniorský pár.

Tak tato mladá dáma měla, nejen Zdeňka Chlopčíka, na povel – režisérka Petra Všelichová

Režisérka pořadu Petra Všelichová řekla, že ambicí jejího týmu není, aby diváci pilovali choreografii. „Chceme, aby se pobavili, potěšili, když už teď musíme všichni sedět doma. A aby se trošku pohybovali, protože se Zdeňkem to jde samo. Doufáme, že se k divákům Zdeňkův úsměv i přes roušku dostane, že bude cítit jeho energie,“ doplnila režisérka. Taneční lekce doplňuje vysílací schéma nového programu pro seniory ČT3, který jinak nabízí pořady z archivu a živě vysílaný denní magazín.

Zdeněk Chlopčík na archivním snímku Evy Smolíkové

Pořad s Chlopčíkem vznikl ve tvůrčí skupině producentky Kateřiny Ondřejkové. První taneční lekci nabídl program ČT3 v sobotu 18. dubna ve 14.55.

Foto: archiv a Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN