Taneční škola JANY TOMANOVÉ nás zve na taneční odpoledne v krásném přírodním prostředí
Taneční škola Jany Tomanové Vás srdečně zve na „Taneční odpoledne“, které se koná v sobotu 12. června v 15 hodin v Městské zahradě na Zbraslavi.
„Každoročně pořádáme závěrem školního roku vlastní Gala koncert, kde tančí všichni žáci Taneční školy. Letos probíhala příprava na vystoupení především formou on-line výuky a individuálních lekcí.
Přesto jsme ani v těchto ztížených podmínkách nepolevili a připravili jsme pro Vás bohatý program, který bude výjimečný také tím, že se bude odehrávat v krásném prostředí Městské zahrady na Zbraslavi“, říká Jana Eriksson Tomanová, ředitelka školy.
Na představení vystoupí žáci školy. Jako sólisté se představí Zorka Fuchsová, Terezka Hradská, Annika Procházková, Kristýna Chmelová, Eva Kodua, Tereza Nekolová a Oliver Valenčík v choreografii Jany Eriksson Tomanové, Dáši Břichňáčové a Gustava Voborníka.
Soukromá taneční škola Jany Tomanové pracuje se žáky již dvě desetiletí. Výuka je zaměřena na balet, lidový a moderní tanec. Nejlepší žáky připravujeme na profesionální taneční školy – konzervatoře a Akademii múzických umění v Praze. Výuka baletu je zaměřena na francouzskou baletní techniku.
Žáci školy jsou úspěšnými sólisty ve světě, například Jan Váňa nebo Patrik Holeček – sólista ND v Praze. Nejlepší studenti školy jsou nominováni na soutěže, například: Taneční mládí. Anebo koncerty a soutěže Společnosti tanečních pedagogů ČR.
Více informací o Taneční škole Jany Tomanové najdete na webu: tanecniskolapraha.cz
„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“
Generála v záloze, Andora Šándora, jsem zastihla jako vždy v práci a při plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právěpřinášíme!
Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?
„Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“
Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?
„Přece všechno dohromady!“
A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?
„Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“
Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?
„Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“
Sledujete taneční pořady?
„Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu, že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“
Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?
„Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“
Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“
„Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.
Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.
Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.
To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“
Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?
„Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.
Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.
Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“
Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?
„Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“
Co se Vám tehdy honilo hlavou?
„Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.
Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.
Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“
Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?
(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“
Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)
Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.
Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?
„Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“
A ke skládání písniček?
„To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“
Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?
„Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“
Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?
„Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“
Chodil jste tedy vůbec do tanečních?
„Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“
Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?
„Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“
Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?
„Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“
A co říkáte modernímu výrazovému tanci?
„Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“
Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?
„Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“
Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?
„Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“
Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?
„…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení.Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“
Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Některé z nich již nejsou mezi námi. Na kteréz nich nejvíc vzpomínáte?
„Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“
A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?
„Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“
A v rámci kariéry divadelní?
„Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“
Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?
„Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“
Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?
„Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“
Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?
„Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“
A co chystátedo nové sezóny 2020/2021?
„Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku“.
Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.
Právě v sobotu 30. listopadu 2019 začala biatlonová sezóna Světového poháru 2019/2020. A zrovna v ten večer se loučila v přímém televizním přenosu se StarDance – bývalá biatlonová šampiónka! Jaká to ironie… A kde zůstala galantnost a genderové vyváženost? Zač je toho loket? Vrátilo Impérium úder?
Již osmý večer desátého cyklu populárního a nosného programu veřejnoprávní ČT začala krátkou reminiscencí na minulé charitativní pokračování StarDance. To sice nebylo vyřazovací, ale jeho body se zohledňovaly v hodnocení tohoto dílu sledované soutěže. A na programu nyní byla hned dvě soutěžní kola. V tom prvním si účastníci vybírali mezi valčíkem a rumbou. A druhé kolo pak dalo volnost jejich kreativitě ve volném, výrazovém scénickém tanci.
Již tradičně zasedly v hledišti páry vyřazené v předešlých kolech. Mezi nimi i soutěžící z mnoha předešlých ročníků, dále kulturní, manažerské i podnikatelské osobnosti… A samozřejmě příbuzní i přátelé vystupujících. Prostě, vhodná sousta pro zvídavé televizní kamery.
Bez mučení se přiznám, že nesleduji StarDance pravidelně. A tak, po několikaleté(!) přestávce, musím uznat, že se inovuje. Moderátoři sice zůstávají stejní, ale jejich „pracovní místa“ se proměnila. Marek Eben zůstává tím hlavním průvodcem na pódiu a Tereza Kostková je pasována spíše do zákulisní reportérky, sběratelky aktuálních dojmů. Ale k hlavnímu posunu došlo v choreografiích tanců a jejich výrazovém pojetí. Jsou nápaditější, progresívněji pojaté i s použitím dalších rekvizit. Prostě, necítíte se zde jako na soutěži „latiny“, ale na skutečném představení, gala podívané.
Orchestr Martina Kumžáka Moondance Orchestra je, se svými zpěváky, připraven. Diváci patřičně nažhaveni. A tak již k vlastní soutěži.
Vídeňský valčík nebo vídeňský ležák?
Marek Eben úvodem soucítil s únavou a enormním tréninkovým zápřahem soutěžících. Jejich jízdu soutěží přirovnal ke starému Trabantu, který ani nevěděl, kolik má v nádrži benzínu. A často musel jezdit na rezervu.
Gabriela Koukalová – Martin Prágr (rumba)
Na počátku Eben prezentoval Gabrielu Koukalovou (dříve za svobodna Soukalovou) jako neomylnou střelkyni. Což vtipně ilustroval přiložením repliky biatlonového terče na čelo porotce Chlopčíka. Projevilo se i toto pak na jeho nejnižším hodnocení?
Rumba této dvojice, na zmodernizovaně aranžovaný hit Bangles „Eternal Flame“, byla svým způsobem i trošku živočišná. A nezapřela perné hodiny tréninku. Na ten je ostatně asi Gabriela zvyklá…
Ve slovním hodnocení uvedl Genzer, že tato jízda určitě nebyla Trabantem. Drexlerové vadil zase malý tlak na parket. Čili, že se sálem nesunuli, nýbrž spíše poskakovali. Porota se zdála býti přísnou, ale nakonec toto byla nejlépe hodnocená rumba celého večera.
(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)
Matouš Ruml – Natálie Otáhalová (valčík)
Samotný divadelní úvod ukazoval, že tanečníci půjdou po výrazu. Já tedy osobně miluji spíše pivo vídeňský ležák, než vídeňský valčík. Nicméně mne nepřipadlo vystoupení slabší toho předešlého. I když, srovnávat rumbu a valčík?
Jiného názoru byla porota. Tatiana Drexler vytýkala především Rumlovi, že tak trochu předháněl hudbu. Téměř niť suchou na populárním mladém herci nenechal ani Jan Tománek, ale pak ukázal vcelku solidní sedmičku. To jsou paradoxy!
(Body: Richard Genzer: 8, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 6. Součet:28 )
Jakub Vágner – Michaela Nováková (rumba)
Zase jsme se dočkali, tentokrát na hudbu Stinga, až teatrálního zahájení. Jakub Vágner seděl před stolkem s fotkou své partnerky. Následný tanec spíš dokumentoval tréninkový dril. Prostě hodiny potu a krve ve zkušebně. Já ani porota jsme v projevu necítili uvolnění.
Zdeněk Chlopčík byl lapidární: „Jakube, nejlepší jste byl, když jste seděl.“ I tak byl, pak v bodování, ještě vcelku milosrdný. Richard Genzer Vágnerovy pohyby pánví komentoval: „Ta pánev byla, Jakube, jako když Horst Fuchs v teleshopingu předvádí pánev.“ Porota se tentokrát výjimečně bodově shodla.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )
Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička (valčík)
Tentokrát opět jiné pojetí valčíku. Provázanější a rytmičtější. Paní Kheková na parketu nezapřela, že je manželkou divadelního režiséra. Působila, že si celé číslo náležitě užívá. A její taneční partner byl tím mužským elementem, který dodal celku potřebný nadhled, eleganci i muzikální vyznění.
Jan Tománek vypíchl divadelnost celého tance. Genzer to shrnul výstižně: „Když vás pozoruju, tak mě zas začínají bolet kyčle.“ Porota se tentokrát v bodovém hodnocení tak trochu „rozpůlila“.
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 38 )
Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková (rumba)
Tentokrát jaksi v opačném gardu, vyzval Eben na úvod internetového mága „Kovyho“, aby zhodnotil instagramové účty porotců. Diváky si nejvíce získal charakteristikou účtu Richarda Genzera: „To je taková koprovka s vejcem.“
Jak se vyjádřit již ke třetí rumbě večera? Dá se říci, že v tanci samém Kovář již tak vtipně a s nadhledem nepůsobil… A moc mu nepomohla ani partnerka, která je spíše menší a sporé postavy. Prostě, žádná typická dlouhonohá tanečnice. Tanec tím pádem vyzníval trochu strojeně, až koženě.
„Kovy“ očekával reakci na kritiku internetových prezentací poroty se slovy: „To bude jako ,Impérium vrací úder´.“ Překvapivě jej však „potrestal“ bodově nejvíce Tománek, který od Kováře předem nesklidil zas až takovou kritiku.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 6, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )
Volně a inovativně
Již při vyhlášení této „volné disciplíny“ jsem si trochu povzdechl, kde je loňský porotce Václav Kuneš. Ten by – jako „frontman“ moderního souboru 420PEOPLE – asi tentokrát nejerudovaněji hodnotil. A možná i radil? Je však možné, že radil předem při výběru a choreografii čísel samotných? V televizních titulcích byl totiž uveden jako jeden ze supervizorů.
Jak se dalo předem čekat, téměř všechny dvojice preferovaly spíše epický příběh.Prožitek i vnitřní svět interpretů zůstávaly poněkud na druhé koleji. Je to i pochopitelné, pokud se chcete zaměřit na výraz, musíte mít zažitou choreografii. A na to je tady zatraceně málo času.
Ještě malá poznámka k jinak tradičně kultivovanému a galantnímu Marku Ebenovi. Nejen já osobně tanec považuji i za výraz vystupování na veřejnosti, chování se galantně vůči ženám. A oslovování Natálie Liškové před celým televizním národem „Liško“ nepovažuji za vhodné. Ani genderově vyvážené. Není to nikde v uřvané koncertní či sportovní aréně. A proč tedy neoslovoval Eben například třeba Dominika Vodičku „Vodo“?
Tím nechci výborného Marka Ebena nikterak shazovat, jedná se však pouze o zdánlivě malý detail. I proto na něj upozorňuji.
Gabriela Koukalová – Martin Prágr
Oba tanečníci se představili v bílém. Měli, jako v této disciplíně i jejich následovníci, mnoho scén u země. Vleže, sedící i posouvající se. Celkové vyznění bylo, pro mne, tak trochu spíše atletické. Určitě však lehce lehkoatletické.
Jan Tománek ve slovním hodnocení parafrázoval Gabrielu a její popis jedné figury: „Ten ,opilý námořník´neměl chybu. V tom ostatním jich bylo dost.“ Richard Genzer to shrnul: „Moderní tanec prostě není legrace.“ Již podruhé (a naposledy) za večer vzácná bodová shoda arbitrů.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28)
Matouš Ruml – Natálie Otáhalová
Opět se, tak trochu jako vojáci v zákopech, hodně operovalo u země. Tentokrát se však jednalo o předem pečlivě vystavěný výstup se závěrečnou pointou. Matouš Ruml se zde, jako herec, cítil jako ryba ve Vltavě.
Porota byla nadšena. Její rýsující se absolutorium pokazil tradiční „zlý muž“ – Chlopčík. Richard Genzer dokonce vysekl Matoušovi poklonu: „Být to před lety, tak bych Tě po takovém výkonu angažoval do naší skupiny UNO.“
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 8. Součet: 38 )
Jakub Vágner – Michaela Nováková
Jakub nezapřel syna významného kapelníka, muzikanta, aranžéra, podnikatele i zaníceného sportovce Karla Vágnera. Vybral si totiž za hudbu „tutovku“ Morriconeho filmový megahit ze snímku „Tenkrát na západě“. Na jejich tanci byla – oproti první části – cítit uvolněnost i větší hravost.
Tatiana Drexler hodnotila především jevištní vyváženost i kreativitu přípravy. Jan Tománek si neopomenul rýpnout do Jakuba Vágnera, že vše je moc křečovité a snaživé, což se projevuje na výsledném dojmu. V bodování se zase tradičně projevil Zdeněk Chlopčík.
(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)
Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička
Velmi dobrý nápad. Jevištní detektivka se Sherlockem Holmesem. Vše dobře připraveno, včetně kostýmů. Pouze někdy musel divák také detektivně pátrat, co tím chtěli tančící vyjádřit.
Drexlerová se mírně kriticky navezla do celkové dynamiky projevu. Chlopčík zase do synchronizace dvojice. Však porota jako celek vše vzala málem „i s chlupama“. Jediný proti absolutnímu hodnocení byl… Kdo jiný, než Chlopčík!
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 39)
Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková
Je vidět, že „Kovy“ Kovář je na internetu „v obraze s duchem doby“ A především s mladými. Velmi kontaktní až agresívní tanec. Oba interpreti se vyřádili. Veronika Lišková nezapřela temperament i energii.
Porota byla vcelku skoupá na body. Proč? Janu Tománkovi vadilo až přespříliš energie. Drexlerové malá muzikálnost. Zdeněk Chlopčík: „Emoce nejsou všechno.“ Pouze Richard Genzer to vystihl: „Připomínalo mi to mé předešlé vztahy.“ Možná proto dal jenom sedmičku?
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 29)
Kdo hodnotí koho a co?
Tanečníky jsem si vzal na paškál. Ještě proprat porotu. Před samým závěrem musím objektivně podotknout, že jediný Zdeněk Chlopčík hodnotil soustavně „týmový výkon“. Nikoli, na rozdíl od zbylého tria porotců, pouze tanec té které osobnosti. A tanec je určitě výsledkem týmové práce dvojice. Tak by tomu mělo být i zde. Přece jeden, na vteřinku o pár centimetrů vyvýšený, loket nemusí úplně zkazit celkový dojem a vyznění…
A pak již dvojice moderátorů, která se závěrem opět sešla pospolu, tak trochu tradičně (jako týden starou žvýkačku v puse), natahovala okamžik vyhlášení vítězů. Začala tou dvojicí, jíž mnozí již před tímto dílem pasovali na outsidery – napjatým Matoušem Rumlem a nervózní Natálií Otáhalovou. Prošli! To byla úleva. A vše směřovalo ke krutému rozuzlení. Kdo tentokrát půjde z kola ven?
Konečně verdikt. Tedy nakonec, ačkoli aritmetický bodový součet od poroty by poslal do pekel „Kovyho“ Kováře se sympatickou Liškovou, končí úsměvy rozdávající Gabriela a její galantní partner Prágr. Jako sportovkyně to vzala sportovně. Vousatý spolutanečník neskrýval dojetí.
Následoval již tradičně obligátní finálový společný tanec a rozlučka.
Jak hodnotit tento díl? Určitě jako letos nejkreativnější. Což, samozřejmě, již předem předurčoval volný moderní scénický tanec. A co říci o vyřazeném páru? Budu lakonický. Bulvární noviny a časopisy v něm ztrácí své velké téma. A na závěr jsem si pod vousy, s dávným hitem Petra Spáleného, prozpěvoval: „Kdybych já byl kovářem.“, tentokrát však s velkým „K“.