Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej.“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nová čtenářská soutěž o tři knížky s podpisem autora PAVLA ŠMIDRKALA

SOUTĚŽ UKONČENA – BUDEME VÁS INFORMOVAT O VYLOSOVÁNÍ VÍTĚZŮ!!! Kdo se bude těšit na knížku s autogramem a věnováním od autora?

Po roce přichází TANEČNÍ MAGAZÍN opět se soutěží. Tentokrát o tři výtisky zbrusu nové knížky „Babráci“ z pera (anebo počítače?) Pavla Šmidrkala.

Nový titul „Babráci“ je souborem devíti povídek Již jejich názvy dávají tušit, že se vesměs jedná o reminiscenci na autorovo mládí. Namátkou uveďme třeba: „Budeme chvíli dospělí“, „Krůček do rádia“, „Hotovo, točit“, nebo „Dlouhá louže“. Publikaci vydala i současně vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov spol. s r. o. A o její grafické řešení a zlom se postaral syn autora, Marek Šmidrkal.

Knižní Babráci” měli hned několik slavnostních křtů. V jihočeských lázních Bechyně, v nedaleké unikátní Obrazárně a zemědělském muzeu Špejchar Želeč, ale také v knižní prodejně Kosmas na hlavním Pernštejnském náměstí v Pardubicích. Samozřejmě se křtila i v Praze, za účasti režiséra Zdeňka Trošky, baletního mága Vlastimila Harapese a herečky Jarmily Švehlové i dalších osobností.

S autorem této knížky TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor (na jiném místě této stránky) a na jeho základech vznikla také nynější soutěžní otázka:

Kdo knížku »BABRÁCI« ilustroval a jaký má vztah ke spisovateli PAVLU ŠMIDRKALOVI?“

Prosíme, své odpovědi posílejte do redakce TANEČNÍHO MAGAZÍNU mailem na mailovou adresu: info@tanecnimagazin.cz .

Ke své odpovědi uveďte, prosím, své celé jméno, vlastní mailovou adresu, poštovní adresu a popřípadě i telefonické spojení.

Uzávěrka soutěže o tři výtisky knížky PAVLA ŠMIDRKALA „BABRÁCI“ je: ve čtvrtek 25. dubna ve 24.00 hodin.

Na křtu knížky v jihočeských lázních Bechyně si společně zazpívali kmotři knížky Luděk Sobota a operní pěvkyně Michaela Kartáková (vpravo s knížkou v levé ruce)

Těšíme se na vaše (určitě správné) odpovědi!

:-))

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

DALIBOR JANDA chystá Megakoncert v pražské Lucerně

Oblíbený zpěvák Dalibor Janda letos ke svým 65. narozeninám připravil pro své fanoušky dárek – Megakoncert

Zpěvák Dalibor Janda se narodil 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic na
Moravě. Letos  si ke svým 65. narozeninám nadělil benefiční Megakoncert v pražské Lucerně,který proběhne v pondělí 19. března 2018 od 19.00 hodin.   Dalibor přizval i kolegy, které má rád.

Na tiskové konferenci v Putice  by Retro ve Francouzské ulici v Praze
nastínil, jak by koncert mohl vypadat a jací hosté mu přijdou popřát. Celým
koncertem jej bude doprovázet jeho kapela Prototyp a prozradil, že mezi
hosty bude patřit také  jeho dcera Jiřina Anna Jandová, která si s ním
zazpívá kromě své písničky i duet.

Dále byl odtajněn i další z hostů,  zpěvák a producent Martin France, který tiskovou konferenci moderoval.

Martin říká: „Dalibor mě oslovil s tím, abych na koncertě zazpíval některý z jeho hitů,  ale na to si opravdu netroufnu. Dalibor má nezaměnitelný „chraplák“, který nelze napodobit.“ Martin zazpívá některý ze svých songů.

Měl by přijít i herec a komik Luděk Sobota, muzikant a dirigent Felix Slováček nebo úspěšné slovenské operní trio La Gioia. Další hosty už Dalibor představit ani nemohl, protože o nich sám neví. Nechá se překvapit, které kolegy a kamarády mu produkce  pozve.

Koncert bude částečně i benefiční, neboť dle Daliborova věku  bude 65,- Kč z
každé prodané vstupenky předáno pro Nadační fond Sudička, který pomáhá pacientům se zrakovým postižením.

V rámci tiskové konference Dalibor zazpíval jednu sólovou píseň a přidal i
duet s dcerou Jiřinou. Dorazil také  dvorní textař Dalibora Jan Krůta, který
napsal Jandovi něco kolem stovky textů. Nechybělo ani losování dárků v
podobě CD obou zmíněných interpretů.Poté  už přítomní hosté byli pozváni na velmi chutné Menu hostící restaurace.

Dalibor, český  Joe Cocker,  má za sebou dlouholetou hvězdnou kariéru, během které získal řadu Zlatých desek, dvě platinové desky a to za 2 miliony prodaných nosičů. Jako jediný zpěvák dokázal třikrát sesadit ze slavičího zlatého trůnu Karla Gotta a to v letech 1986, 1987 a 1988. Oslavil již čtyřtisící
koncert. Jeho dnes už nesmrtelné “chraplákovské” hity jako třeba Oheň, voda, vítr, Hurikán, Jahodový koktejl, Kde jsi, Padá hvězda, Všechno na Mars a desítky dalších šlágrů stále slýcháváme  na frekvencích různých
českých radiových stanic.

Dalibor je vstřícný, úsměvný, sdílný. Přestože mezi novináři o něj byla doslova bitva, podařilo se nám poklást mu alespoň pár rychlých otázek…

Zeptali jsme se….

TM: Máte už  vybrané písničky, které zazní na Megakoncertu?

Dalibor: „Úplně  přesný přehled toho, co na koncertu  zazní, ještě nemám.  Je mi jasné, že si nemůžu dovolit zklamat fanoušky a  nedat tam  deset, dvanáct věcí, které notoricky znají a chtějí slyšet.  I když něco nového tam také určitě bude,  z 90. let rozhodně zazní  tři, čtyři songy a  z nové desk y budou  tři písničky. Dohromady  počítám asi  se třiceti písničkami, které   zazpívám,  z toho tak dvacet starších věcí.  Dcera  se nedávno  probírala alby,  které jsem vydal (těch je už asi 22) a řekla: „Tati,  ty bys mohl jen z té první desky Hurikán  udělat koncert  a nemusíš dělat už  vůbec  nic….“

Hurikán…. Legendární song, ovlivnil snad celou generaci. Byl jste to taky trošku Vy sám?  Jaký jste měl vztah k motorkám?

„Určitě, určitě jsem to taky byl já.  Měl jsem pět motorek, moje ČZ s rychlopalem, to bylo tehdy něco, později jsem měl Jawu 250, také  Kawasaki, s tou jsem vyfocený na desce. Ale ten úplně typický motorkář jsem ještě nebyl, protože to tady v té době zdaleka  nebylo. Motorkáři přišli až v 80. letech  či  v 90. letech. Dříve nebyly rychlé motorky, neexistovalo, že by člověk šel do obchodu a vybral si rychlou motorku. Kawasaki, na které jsem jezdil a fotil jsem se s ní na mou první desku, tu jsem měl půjčenou od firmy.“

Děkujeme

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín, Martin Production