Nenechejte si ujít!

Úspěšná inscenace „Tumor: karcinogenní romance“ A studia Rubín se z mezinárodních divadelních festivalů vrací na dva večery zpět do Prahy

Je možné milovat něco, co nás může zabít?“ Tuto otázku si položili tvůrci autorské inscenace A studia Rubín nazvané „Tumor: karcinogenní romance“. Jejím prostřednictvím zkoumají spojení mezi tumory a naší společností. Činí tak na základě tvrzení, že každá doba má svou specifickou chorobu a tou naší je dle tvůrců právě rakovina. Inscenace od své premiéry objela nespočet mezinárodních divadelních festivalů a na dva říjnové večery se vrací zpět do Prahy. K vidění bude 6. a 7. října ve Studiu Alta.

Rakovina, kterou v průběhu svého života onemocní každý třetí obyvatel České republiky a každý čtvrtý na ni zemře. Nemoc, jež se stala nechtěnou, ale nedílnou součástí našeho každodenního života, i tak zůstává diskutována především v medicínském prostředí. A to se tvůrci rozhodli změnit. Toto vážné téma představili publiku citlivě, s humorem a poezií v silně smyslové inscenaci propojující pohyb, vizualitu a slovo v rámci 52. sezony pražského divadla A studio Rubín. Ta byla svázaná s otázkou: „O čem jsme zapomněli mluvit?“. Autorkou scénáře je Dagmar Fričová (dříve Radová), kterou doplnili členové mezinárodní skupiny T.I.T.S. v režii performerky Nely H. Kornetové.
Od své premiéry, která se odehrála 17. a 18. září 2019 v Invalidovně v rámci festivalu „…next Wave/příští vlna…“ projevili o inscenaci zájem mezinárodní divadelní festivaly. Titul se dosud hrál například na slovenském festivalu „Kiosk“ či v ACUD Theater Berlin a má namířeno na londýnský festival „Voila! Europe Festival“, kde je pozvání zatím přeloženo na jaro 2021 kvůli omezení spojených s COVID-19.

Situace ovlivňuje i další možnosti zahraničních výjezdů, nicméně v současnosti je naplánována tour po Čechách: 9. října se bude představení hrát na „Move festu“ v Ostravě a 13. října pak v Plzni v „Moving Station“.

Všude tato hra sbírá nadšené ohlasy, jak od publika, tak u odborníků. A to především za svou odvahu, jak takto těžké téma zpracovat s nadhledem a přesto neztratit vhled do dané problematiky. Stejně jako čeští, tak i mezinárodní diváci oceňují otevřenost, přímost a nadhled, to že se tvůrci vyhnuli patosu a přesně mířeným kontrapunktem dávají vyznít humoru i něžnosti, hnusu i kráse.

Pro autory bylo při tvorbě dramatu zásadní zkoumat, jaký dopad má na člověka emotivní prožívání společenských jevů.A jaké fenomény se podezřele podobají chování rakoviny. A zda je možné milovat něco, co nás zabíjí. Téma rakoviny podrobili i symbolickému ohledávání. Ať už se jedná o mezilidské intimní vztahy, společenské uspořádání a jeho disharmonie, nebo bující ekologickou krizi, která je důsledkem politicko-ekonomické orientace na nekonečný (blahobytný) růst.

Režisérka (a zároveň jedna z hlavních aktérů) Nela H. Kornetová pracuje s lidským tělem jako s materiálem. Ve spojení s poetickým textem Dagmar Radové tak vznikla obrazivá divadelní hra, v níž se obnažuje nejen tělo a jeho fyzické projevy, ale i člověk jako bytost bující emocemi. Silnou součástí inscenace je práce Jana Hajdelak Hustáka se světlem, stínem a luminiscenční živou projekcí na tělo, stejně jako práce s hudbou, která střídá odkazy na „devadesátkové“ love songy s čistě autorskými instrumentálními skladbami Ondřeje Sifona Anděry.

Inscenace ,Tumor: karcinogenní romance´ je velmi úspěšnou zahraniční inscenací A studia Rubín. Světové publikum vnímá obrazivou estetiku a silné sdělení o to víc, že se běžný život stal díky pandemii COVID-19 křehčí a obnaženější svou konečností. Dialog člověka se svou chorobou tak v současnosti nabývá nečekaně aktuálních konotací. Včetně přirovnání šířícího se fenoménu rakoviny k chorobě naší epochy. Čeští diváci mají možnost inscenaci vidět v barokní pražské Invalidovně jako site-specific. Tento velkorysý prostor sloužil po 200 let jako rezidenční ubytovna pro vojenské invalidy a utrpení je zde doslova vypsáno do zdí. Po jarní karanténní pauze mají čeští diváci možnost vidět tuto mezinárodní produkci opět v Praze, a to jedinečně ve dvou říjnových dnech. Proto srdečně zveme, neboť opravdu nemáme jistotu, dokdy nám covidová opatření dovolí hrát,“ říká umělecká šéfka a dramaturgyně A studia Rubín Lucie Ferenzová.

Tumor: karcinogenní romance“

Koncept & režie: Nela H. Kornetová
Text: Dagmar Fričová

Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Scénografie & video: Jan Hajdelak Husták

Hudba & zvuk: Ondřej Sifon Anděra

Hrají: Nela H. Kornetová & Jaro Viňarský / Gregers A. Kroksleiven-Hansen

Inscenace „Tumor: karcinogenní romance“ bude k vidění 6. a 7. října od 19.30 ve Studiu Alta v Invalidovně.  Vstupenky a bližší informace jsou dostupné na www.astudiorubin.cz.

Projekt vznikl v rámci spolupráce A studia Rubín, Studiem Alta a mezinárodního sdružení T.I.T.S.

Foto: A studio RUBÍN

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN