EVA TOULOVÁ tentokrát vystavuje obrazy

Úspěšná filmová režisérka a spisovatelka, s níž již před časem TANEČNÍ MAGAZÍN přinesl rozhovor, vystavuje v Praze 3, na Žižkově, ve VOLVOX GLOBATORU své obrazy

Aktuální

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAPITOLKY Z HISTORIE: Zajímavé jméno evropského tance

Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé osobnosti i zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.

Když se procházím vilovou oázou zeleně poblíž žižkovské Ohrady, vždy se s úctou pozastavím před jistou rohovou vilou. Zde žil i měl své taneční studio velký tanečník a choreograf první poloviny dvacátého století – Remislav Remislavský.

Kdo byl dnes již polozapomenutý muž s téměř zrcadlově obdobným jménem? Narodil se v polské metropoli Varšavě 14. května 1897 jako Remislav Szymborski. Zemřel pak 22. dubna 1973 v Praze již jako Remislav Remislavský. Mezitím však naplnil až dramaticky zajímavý a umělecky plodný život

Remislav Remislavský je v odborné literatuře též uváděn jako Remislavskij, vzácně i pod (již prozrazeným) vlastním jménem Szymborski.

Jak se vyvíjela Remislavského umělecká dráha? Od sezóny, respektive školního roku, 1906 – 1907 byl žákem carské baletní školy ve Varšavě. Mezi jeho učitele patřili třeba J. Hillert anebo J. Walczak. Po absolutoriu v roce 1913 nastoupil – tehdy ještě Szymborski – své první profesionální angažmá ve Varšavě. Hned následující sezónu (1914/1915) se však orientuje směrem na východ – do Ruska. Byl totiž velkým obdivovatelem tamní taneční školy. Začíná v divadle v Kyjevě. Ale hned vzápětí následuje Tbilisi. Remislavský byl v roce 1915 rovněž krátce sólistou tanečního souboru italské opery v Petrohradě.

Roku 1916 Remislavský podnikl koncertní turné s moskevskou balerínou Tamarou Gamsarkudijou. Mezi roky 1917-1922 pak působil jako sólista a baletní mistr Státního divadla A. V. Lunačarského v Oděse.

Do pražského Národního divadla (kam přišel současně se svou žákyní Jelizavetou Nikolskou) byl Remislavský angažován jako sólový tanečník, ale i baletní mistr a choreograf. A měl zde angažmá od září 1923 do června 1927.

Z pozice šéfa baletu Národního divadla v Praze rozšířil tamní soubor na šest desítek tanečníků. Zavedl pravidelné tréninky a jako pedagog prosadil – oproti tehdy forsírované italské metodice – daleko progresivnější ruský styl. Od roku 1922 měl v Praze na Žižkově spolu s manželkou vlastní baletní školu a učil i v baletní škole Národního divadla.

Po ukončení angažmá ve „Zlaté kapličce“ šéfoval Remislav Remislavský v sezóně 1928/1929 baletnímu souboru v tehdejším divadle Varieté.

Následující sezónu 1929/1930 byl zaměstnán v Teatro Colón v Buenos Aires.

Od roku 1930, po návratu do Prahy, pracoval Remislavský pohostinsky jako choreograf ve Velké operetě a v Divadle na Vinohradech.

Nesmíme opomenout také pedagogickou práci. Remislav Remislavský vychoval řadu tanečníků a tanečnic. Zajímavostí je, že jeho žačkou byla i pozdější šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková.

Na Remislavském nebyl dramatický pouze kariérní život. Odvážně vystupoval a aktivně pracoval v odboji v období německé okupace v průběhu druhé světové války. Rovněž jeho rodinné zázemí si zaslouží alespoň krátkou zmínku. První chotí mu byla (v Brně velmi populární) Aleksandra Čvanová (později, po rozvodu znovu provdaná Šarěvičová). S ní i emigroval roku 1923 z Polska do tehdejšího Československa. Po té byl manželem tanečnice Irmy Stomeové.

Role:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – Španělský tanec, Španělský tanec


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – Coppelius


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – Adagio tančí, Danse des satyres, Velké Bachanale tančí


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – Pas de deux, Entrée de ballet, Variace, Tarantella, Finale tančí


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – Princ


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – Princ Desiré


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Eson


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – Tamus, Milenec


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Italský žebrák, Ruský hoch


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – Pan Twardowski


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – Arab


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – Hindostanský otrok


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – Doktor Faust


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Amon


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – Josef


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Ženichův otec


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Zjev


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Harlekýn

Režie a choreografie:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – choreografie


Aida premiéra: sezona 1912/1913 – 
choreografie


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – 
režie


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – 
choreografie


Eugen Oněgin premiéra: sezona 1920/1921 – 
choreografie


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – 
choreografie


Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1922/1923 – 
choreografie


Braniboři v Čechách premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Čertova stěna premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Libuše premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Prostopášník pan Le Trouhadec premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie, režie


Car a tesař premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Cikánský tábor (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Ilseino srdce premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Královna loutek premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Příhody Lišky Bystroušky premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Běh hodin (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Hedy premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Hračková skříňka premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


U Božích muk premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Z pohádek naší babičky premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Zmatek premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Carmen premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dědův odkaz premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dítě a kouzla premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Falstaff premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Kdo je na světě nejmocnější? premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie, režie


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Prometheus premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Švanda dudák premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie

Spolupráce na inscenacích:

Chastelard premiéra: sezona 1923/1924 – pohybová spolupráce

 

Foto: archiv TM (na titulním snímku je uprostřed Remislav Remislavský s baletním souborem Národního divadla v Praze roku 1925)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN