Rozhovor s malířkou, grafičkou, sochařkou a keramičkou IVOU FIALOVOU

„Taneční zkušenost je pro výtvarníka k nezaplacení“

Iva Fialová patří k výrazným výtvarným tvůrcům střední generace. Její plátna se objevují v řadě veřejných i soukromých sbírek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. S jejími ilustracemi se můžete setkat v řadě knížek. Možná, že jste drželi v ruce dlouhohrající desku či kompaktní disk, jehož obal pochází z jejího ateliéru? A jelikož Ivě Fialové není cizí ani umění taneční, vypravili jsme se za ní, kousek za západní hranice Prahy, do malebných Řevnic, s otázkami pro dnešní rozhovor…

Jste původně z Moravy, tak jistě máte blízko k tanci a folklóru?

Jsem ze severní Moravy, ale v době mého dětství, prožitého na Valašsku, folklór poměrně paběrkoval. Když srovnám dnešní situaci, kdy se ve městě mého mládí, kam se dodnes vracívám, koná několik folklorních festivalů do roka, tak mám radost. Lidé znovu hledají své kulturní kořeny, které byly zpřetrhány. A to je dobře.“

Tancovala jste někdy v lidovém kroji?

Jako dítě jsem zpívala v pěveckém sboru, avšak nikdy jsem netančila v kroji. Ačkoli doma byly krásné hanácké kousky po mamince, já sama jsem vlastní kroj nikdy neměla. Vyrůstala jsem na Valašsku v době takzvané normalizace a tehdy se upřednostňovala spartakiáda před folklórem. A já jsem navíc byla introvertní dítě uzavřené do sebe, které svět raději pozorovalo, než by se aktivně předvádělo. Tehdy mi stačily pastelky, barvy a knihy, kde jsem čerpala veškerou inspiraci a objevovala rozmanitost světa.“

Pastel Ivy Fialové „Tanečníci“

A někdo jiný z rodiny měl bližší vztah k tanci, k pohybu?

Mám tetu, která byla trenérkou krasobruslení. Ta shledajíc´ ve mně jistou ladnost pohybu, pokoušela se po jisté období ze mne udělat tanečnici na ledě. Jenže ono to na té zmrzlé vodě setsakramentsky klouzalo. A já mám za všech okolností ráda pevnou půdu pod nohama. Ne, příliš mnoho naučeného drilovaného koordinovaného pohybu – to jsem v dětství opravdu nezvládala…“

Takže to vedlo spíše k opačné reakci?

Velká změna u mne nastala v šestnácti letech. Zkušenost s běžnými tanečními kurzy ve mně konečně nastartovala touhu po sebevyjádření pohybem. Samozřejmě byla v tom i právě se probouzející koketerie mládí. Vždy však byla u mne důležitá hudba. Její harmonie jsem vnímala celým tělem a nutkavá touha přetvářet její melodii v pohyb mi pak nadlouho zůstávala ve volnočasových aktivitách myšlených vážně i nevážně.“

Tudíž jste chodila do klasických tanečních?

Jak už jsem se zmínila v předchozí odpovědi. S temperamentem dlouho kroceného dítěte jsem se vrhala do všech možných amatérských tanečních kurzů, standardních tanců pro pokročilé. Mému naturelu nejlépe vyhovovaly latinskoamerické tance a vyloženě jsem vzplanula pro španělské flamenco.“

Na jaký taneční obor si dnes koupíte lístky do divadla?

Bude to balet. Divadlo je pro mě svátkem. A svátek se přece musí oslavit dokonalou a vznešenou krásou klasického pohybu.“

Tato olejomalba Ivy Fialové nese název Taneček“

A na jaký z druhů a žánrů tance se podíváte ráda třeba v televizi?

Opět upřednostním balet, možná nějaké moderní alternativy, či latinskoamerické tance, tribal tance. Ale určitě to nebude varietní taneční show. Varieté, cirkus a ohňostroje mne neoslovují.“

Sledujete na obrazovce i sport?

A pak se ráda dívám na krasobruslení, neb to je velice fyzicky náročný tanec na ledě. Ačkoli mě tehdy teta nepřesvědčila k jeho provozování, i tak ve mně k tomuto sportu zůstal obdiv i láska.“

Co děláte pro svou kondici aktivně? Sportujete?

Kupodivu, ačkoli jsem z horského městečka, nemám ráda lyžování. A ani kolektivní sporty. Jsem osamocený pěší turista po horách – při dlouhých pochodech mám totiž čas přemýšlet. Jsem dobrý plavec, neb voda je spojena s hloubkou niterného života a podvědomím. A pak ještě donedávna jsem byla vášnivá tanečníce flamenca a kalbelie. Kalbelia vznikla v Radžastánské poušti, byla provozována cikány, kteří díky svému kočovnému životu přivezli tento tanec do evropy, potažmo Španělska, kde toto dalo základy pro dnešní flamenko. Ovšem, po několika veselých tanečních  historkách s neblahými zdravotními následky již volím poněkud klidnější tělesné aktivity.“

Grafika z ateliéru Ivy Fialové se jmenuje Ryba“

Jste malířka, grafička, sochařka i keramička. Jak tyto výtvarné obory navzájem střídáte?

V samém začátku jsem studovala grafiku. Ne že bych to tak černobíle v životě chtěla, ale byl to základ, jako je kresba základem výtvarného vyjádření. Ne vždy, ale velmi často potřebuji kresebnou myšlenku podpořit barvou, která má schopnost dát obrazu emoční náplň, která je občas i důležitější než kresba sama. A samozřejmě jsem sáhla po olejových barvách, neb olej na rozdíl od akrylu voní. Nevím už kdy se mi v procesu tvorby stalo, že jsem pocítila potřebu objekty z pomalovaných a pokreslených ploch zhmotnit, ale to, že jsem to udělala mne posunulo do další dimenze imaginárního světa. Jen upřesním – moje socha má podobu komorní keramické plastiky, jiný materiál jsem zatím nezkoušela.“

Ilustrujete rovněž knížky. Pracujete raději na těch, jejichž autory již jako čtenářka znáte? Anebo Vás lákají autoři a díla Vámi zatím nepřečtená?

Samozřejmě je pro autora časově snazší, ilustruje-li látku, se kterou je již seznámen. V tom ohledu bych se jednou chtěla vrátit k F. M. Dostojevskému, kterýž byl kdysi i námětem mé diplomové práce na VŠUP, a který mne chytil za srdce. Také mne vždy lákala existencionálně filosofická literatura Ladislava Klímy se svými rozervanými do morku kostí sebedrásajícími se hrdiny. Avšak jsem člověk také velmi zvědavý, a proto vítám vše nové, kde je naděje, že se dozvím cokoli, o čem jsem doposud neslyšela, neviděla. Upřednostňuji filosoficko-psychologická témata, literaturu faktu, absurdní komedie…“

Olej Jezero“ patří k dalším dílům Ivy Fialové

Inspiroval Vás někdy tanec či balet k nějakému výtvarnému dílu?

Vždycky jsem na svět nahlížela v jeho komplexnosti, a tak bytostně vnímám propojení mezi různými formami umění. Od hudby, bez které si nedovedu představit den, je přímá linie k tanci a pohybu, od tance k výtvarnému ztvárnění pohybové linky. Samotný pohyb štětce na plátně je tanec. Na mých obrazech je to doufám znát. Maluji figury v akci a v uvolněných liniích. V tom mi velmi pomohla osobní zkušenost s tancem. Ono totiž dost dobře není možné neustále běhat, hledat a přemlouvat jakékoli tanečníky, aby postáli modelem. Aby vám předvedli nějaký pohyb, který chcete zaznamenat, a kterému stejně jako prostý divák nemusíte rozumět nebo ho procítit. Proto je taneční zkušenost a paměť k nezaplacení. Prostě a jednoduše: ten sebemenší náklon těla či postavení v prostoru cítím, sama ho naznačím a zaznamenám na plátno.“

Jaké aktuálně chystáte výstavy?

V současné době chystám v Praze v říjnu výstavu nazvanou ,Návraty´, v prodejně i pivní kavárně nakladatelství Volvox Globator, se kterým jsem spolupracovala na ilustracích knih. Na pražském Žižkově budu vystavovat především grafickou tvorbu, suché jehly, lepty a linoryty společně s jedním ústředním olejem.“

Co Vás čeká v nadcházející výtvarné sezóně 2017/2018?

Jak už jsem řekla, aktuálně říjnová výstava. Také chystám další tři projekty, které nechci dopředu prozrazovat. Jen snad to, že dva z nich budou na jihu Čech, A mezitím stále průběžně spolupracuji na ilustracích pro nakladatelství Economia.“

Grafický list Ivy Fialové  jménem Duše“

 Na co se těšíte o nadcházejícím podzimu?

Daleko víc, než na vernisáže se těším na práci samotnou, mám nachystány nějaké nazrněné zinkové plechy na nesmírně pracnou grafickou techniku zvanou – mezzotinta. Tu jsem prozatím málo prozkoumala, tak se na takovou práci opravdu těším. Ale samozřejmě se těším i na ty vernisáže a výstavy jako takové. Vidět svou práci prezentovanou na místech přístupným veřejnosti s interakcí diváka je vždy příjemná součást tvorby. Navíc pro mne je to také vždy inspirující sebereflexe.“

Zraněná Iva Fialová s autorem rozhovoru Michalem Steinem na výstavě v roce 2013

Díky za pěkný a příjemný letní rozhovor.

Autorka výtvarných prací: Iva Fialová

Foto: Petr Packan, archiv Ivy  Fialové  a Iva Fialová

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN