IVA FIALOVÁ šila roušky (dokonce i pro prestižní pořad ČT)!

Hrdinka někdejšího rozhovoru v TANEČNÍM MAGAZÍNU nejen představila svou netradiční roušku stovkám tisíců televizních diváků!

S malířkou, grafičkou, ilustrátorkou, ale i oděvní výtvarnicí či keramičkou IVOU FIALOVOU jsme před již delším časem uveřejnili rozhovor, který si můžete nalézt a přečíst zde: Trvalý odkaz: https://www.tanecnimagazin.cz/2017/08/16/rozhovor-s-malir…ou-ivou-fialovou/. Tato všestranná výtvarnice nezůstala lhostejná ani k výrobě roušek, tedy činnosti nyní tolik potřebné.

Jako tvůrčí umělec se jí zhostila kreativně. Mimo stovek roušek pro potřebné v nemocnicích, i na jiných exponovaných pracovištích, ušila i několik opravdu osobitých ochran obličeje. Jedinečných převážně z hlediska, co se týká použitého materiálu.

Roušky přímo od renomované výtvarnice

Sama k tomu říká: „Střih zdravotní roušky je takový klasický. Již prověřený historií. U něj nešlo mnoho vymýšlet. I když přiznám, že už jsem tedy taky potkala řadu originálních ,modelů´. Já jsem se snažila spíše pracovat s originálním materiálem. Ušila jsem roušky z pravého nefalšovaného hedvábí i v indickém duchu. Ne, nemusela jsem rozstříhat žádné z mých oblíbených sárí! To tedy ne. Náhodou jsem měla několik metrů indické látky jako pozůstatek po jednom divadelním kostýmu dcery.“

Iva Fialová před jedním ze svých děl

Malířka Iva je skromná. Sama od sebe nepřizná, že se její rouška „v indickém duchu“ dokonce dostala do nejsledovanější zpravodajské relace České televize – „Otázky Václava Moravce“. Měla jí tam paní MUDr. Tereza Jeník z nemocnice Hořovice.

Přejeme nejen Ivě Fialové, aby se brzy vrátila ke svým obrazům, grafikám i keramice. A budeme se těšit při setkání na nějaké její nové vernisáži.

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

VLASTIMIL HARAPES přinesl výstavě štěstí

Poslední šance navštívit výstavu kousek od Tábora a Plané nad Lužnicí! Tip na sobotní či nedělní výlet.

Doslova a přesně v předvečer oslav státního svátku 100. výročí založení Československé republiky, v sobotu 27. října zahájil VLASTIMIL HARAPES v Obrazárně Špejchar Želeč pozoruhodnou výstavu. Jmenovala se prostě „FIALOVÁ – BENEŠ“. Podle vystavujících výtvarníků. Spolu s výborným baletním umělcem, choreografem a nyní i zpěvákem a hercem v divadle Semafor ji zahájil ještě skvělý houslový bigbeatový a bluesový virtuos Jan Hrubý, herec, zpěvák a kytarista Robert Nebřenský, harfenista Sean Barry a slovem novinář Miloš Čermák a kurátor galerie Pavel Šmidrkal.

Karikaturu Donalda Trumpa od Pavla Beneše si oblíbil i herec a zpěvák Robert Nebřenský, který okořenil vernisáž svými písněmi (zcela vpravo)

Slavný tanečník a představitel hlavních rolí ve filmech Juraje Herze „Panna a netvor“ a „Den pro mou lásku“ se divil. Vlastimil Harapes doslova prohlásil. „Přijel jsem na pozvání vystavující Ivy Fialové. Jsem překvapen, že tady – pro mne  – spíše na konci světa, může fungovat a prosperovat takový nádherný výstavní prostor.“

Vlastimil Harapes zahajuje výstavu

Převážně o grafikovi Pavlu Benešovi promluvil význačný novinář i odborník přes nové informační technologie Miloš Čermák. Doprovázela jej i jeho zákonná manželka, přední česká podnikatelka světového jména Senta Čermáková, která působila i na postu ředitelky globálního trhu slavné nadnárodní firmy Hewlett- Packard.

Největší český grafik Pavel Beneš by mohl, se svou postavou hrát basketbal. Možná o něm nevíte, že je i autorem slavného loga kapely TŘI SESTRY?

Pavel Beneš je – postavou – největší český grafik. U Miloše Čermáka je tomu stejně mezi novináři. A rovněž paní Senta je zřejmě největší, ba nejvyšší podnikatelkou mezi ženami.

Na vernisáži se – i přes kolizi s mnoha akcemi k výročí Československé republiky – objevila celá řada známých tváří. Významný architekt, profesor Václav Aulický. Populární autorka a překladatelka z italštiny paní Hana Ferrarová, přední český divadelní fotograf dr. Dušan Dostál a mnozí a mnozí další.

Výstava se sice jmenuje FIALOVÁ BENEŠ“, ale zde zleva stojí na snímku Hany Ferrarové autoři v pořadí Beneš, Fialová

Výstava měla původně trvat do konce kalendářního roku. Ale pro ohromný úspěch byla prodloužena do následující soboty 17. února 2019. Ředitel výstavního programu galerie Pavel Šmidrkal (TANEČNÍ MAGAZÍN s ním přináší podrobný rozhovor v prostředním sloupci) se svěřil: „Původně jsem s tak výrazným diváckým úspěchem ani nepočítal. Ještě, že jsem mohl upravit výstavní program v lednu a únoru, abychom mohli úspěšnou expozici prodloužit.“

Výstava se tak zařadila, hned po letní výstavě 2018 tří malířek (o níž TANEČNÍ MAGAZÍN rovněž informoval), na druhou příčku tabulky návštěvnosti Obrazárny Špejchar Želeč.

Pavel Beneš si získal srdce diváků nejen svými výstižnými karikaturami, ale také graficko-slovními blackouty a originálním kalendářem.

Vlastimil Harapes (vlevo) v rozhovoru s majitelem galerie Obrazárna Špejchar Želeč panem Martinem Novákem (vpravo)

Mnoho návštěvníků také zaujala plátna i keramika Ivy Fialové, s níž uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor v roce 2017. S jejím obrázkem odjížděl domů i známý zpěvák a herec Robert Nebřenský.

Část expozice s obrazy Ivy Fialové

Vpravdě fenomenální úspěch výstavy „FIALOVÁ – Beneš“ vděčí za vše majiteli Obrazárny Špejchar Želeč, podnikateli panu Martinu Novákovi, jeho celé obětavé rodině, kurátoru Pavlu Šmidrkalovi i neúnavné organizátorce a malířce v jedné osobě – paní Petře Skluzáčkové.

Malířka a taková dobrá duše galerie v Želči – paní Petra Skluzáčková

A na co se v jihočeské Želči můžeme těšit? Na výstavu legendy české karikatury – Jiřího Wintera – Neprakty. Ta bude slavnostně zahájena v sobotu 23. února 2019.

Foto: Hana Ferrarová a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s malířkou, grafičkou, sochařkou a keramičkou IVOU FIALOVOU

„Taneční zkušenost je pro výtvarníka k nezaplacení“

Iva Fialová patří k výrazným výtvarným tvůrcům střední generace. Její plátna se objevují v řadě veřejných i soukromých sbírek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. S jejími ilustracemi se můžete setkat v řadě knížek. Možná, že jste drželi v ruce dlouhohrající desku či kompaktní disk, jehož obal pochází z jejího ateliéru? A jelikož Ivě Fialové není cizí ani umění taneční, vypravili jsme se za ní, kousek za západní hranice Prahy, do malebných Řevnic, s otázkami pro dnešní rozhovor…

Jste původně z Moravy, tak jistě máte blízko k tanci a folklóru?

Jsem ze severní Moravy, ale v době mého dětství, prožitého na Valašsku, folklór poměrně paběrkoval. Když srovnám dnešní situaci, kdy se ve městě mého mládí, kam se dodnes vracívám, koná několik folklorních festivalů do roka, tak mám radost. Lidé znovu hledají své kulturní kořeny, které byly zpřetrhány. A to je dobře.“

Tancovala jste někdy v lidovém kroji?

Jako dítě jsem zpívala v pěveckém sboru, avšak nikdy jsem netančila v kroji. Ačkoli doma byly krásné hanácké kousky po mamince, já sama jsem vlastní kroj nikdy neměla. Vyrůstala jsem na Valašsku v době takzvané normalizace a tehdy se upřednostňovala spartakiáda před folklórem. A já jsem navíc byla introvertní dítě uzavřené do sebe, které svět raději pozorovalo, než by se aktivně předvádělo. Tehdy mi stačily pastelky, barvy a knihy, kde jsem čerpala veškerou inspiraci a objevovala rozmanitost světa.“

Pastel Ivy Fialové „Tanečníci“

A někdo jiný z rodiny měl bližší vztah k tanci, k pohybu?

Mám tetu, která byla trenérkou krasobruslení. Ta shledajíc´ ve mně jistou ladnost pohybu, pokoušela se po jisté období ze mne udělat tanečnici na ledě. Jenže ono to na té zmrzlé vodě setsakramentsky klouzalo. A já mám za všech okolností ráda pevnou půdu pod nohama. Ne, příliš mnoho naučeného drilovaného koordinovaného pohybu – to jsem v dětství opravdu nezvládala…“

Takže to vedlo spíše k opačné reakci?

Velká změna u mne nastala v šestnácti letech. Zkušenost s běžnými tanečními kurzy ve mně konečně nastartovala touhu po sebevyjádření pohybem. Samozřejmě byla v tom i právě se probouzející koketerie mládí. Vždy však byla u mne důležitá hudba. Její harmonie jsem vnímala celým tělem a nutkavá touha přetvářet její melodii v pohyb mi pak nadlouho zůstávala ve volnočasových aktivitách myšlených vážně i nevážně.“

Tudíž jste chodila do klasických tanečních?

Jak už jsem se zmínila v předchozí odpovědi. S temperamentem dlouho kroceného dítěte jsem se vrhala do všech možných amatérských tanečních kurzů, standardních tanců pro pokročilé. Mému naturelu nejlépe vyhovovaly latinskoamerické tance a vyloženě jsem vzplanula pro španělské flamenco.“

Na jaký taneční obor si dnes koupíte lístky do divadla?

Bude to balet. Divadlo je pro mě svátkem. A svátek se přece musí oslavit dokonalou a vznešenou krásou klasického pohybu.“

Tato olejomalba Ivy Fialové nese název Taneček“

A na jaký z druhů a žánrů tance se podíváte ráda třeba v televizi?

Opět upřednostním balet, možná nějaké moderní alternativy, či latinskoamerické tance, tribal tance. Ale určitě to nebude varietní taneční show. Varieté, cirkus a ohňostroje mne neoslovují.“

Sledujete na obrazovce i sport?

A pak se ráda dívám na krasobruslení, neb to je velice fyzicky náročný tanec na ledě. Ačkoli mě tehdy teta nepřesvědčila k jeho provozování, i tak ve mně k tomuto sportu zůstal obdiv i láska.“

Co děláte pro svou kondici aktivně? Sportujete?

Kupodivu, ačkoli jsem z horského městečka, nemám ráda lyžování. A ani kolektivní sporty. Jsem osamocený pěší turista po horách – při dlouhých pochodech mám totiž čas přemýšlet. Jsem dobrý plavec, neb voda je spojena s hloubkou niterného života a podvědomím. A pak ještě donedávna jsem byla vášnivá tanečníce flamenca a kalbelie. Kalbelia vznikla v Radžastánské poušti, byla provozována cikány, kteří díky svému kočovnému životu přivezli tento tanec do evropy, potažmo Španělska, kde toto dalo základy pro dnešní flamenko. Ovšem, po několika veselých tanečních  historkách s neblahými zdravotními následky již volím poněkud klidnější tělesné aktivity.“

Grafika z ateliéru Ivy Fialové se jmenuje Ryba“

Jste malířka, grafička, sochařka i keramička. Jak tyto výtvarné obory navzájem střídáte?

V samém začátku jsem studovala grafiku. Ne že bych to tak černobíle v životě chtěla, ale byl to základ, jako je kresba základem výtvarného vyjádření. Ne vždy, ale velmi často potřebuji kresebnou myšlenku podpořit barvou, která má schopnost dát obrazu emoční náplň, která je občas i důležitější než kresba sama. A samozřejmě jsem sáhla po olejových barvách, neb olej na rozdíl od akrylu voní. Nevím už kdy se mi v procesu tvorby stalo, že jsem pocítila potřebu objekty z pomalovaných a pokreslených ploch zhmotnit, ale to, že jsem to udělala mne posunulo do další dimenze imaginárního světa. Jen upřesním – moje socha má podobu komorní keramické plastiky, jiný materiál jsem zatím nezkoušela.“

Ilustrujete rovněž knížky. Pracujete raději na těch, jejichž autory již jako čtenářka znáte? Anebo Vás lákají autoři a díla Vámi zatím nepřečtená?

Samozřejmě je pro autora časově snazší, ilustruje-li látku, se kterou je již seznámen. V tom ohledu bych se jednou chtěla vrátit k F. M. Dostojevskému, kterýž byl kdysi i námětem mé diplomové práce na VŠUP, a který mne chytil za srdce. Také mne vždy lákala existencionálně filosofická literatura Ladislava Klímy se svými rozervanými do morku kostí sebedrásajícími se hrdiny. Avšak jsem člověk také velmi zvědavý, a proto vítám vše nové, kde je naděje, že se dozvím cokoli, o čem jsem doposud neslyšela, neviděla. Upřednostňuji filosoficko-psychologická témata, literaturu faktu, absurdní komedie…“

Olej Jezero“ patří k dalším dílům Ivy Fialové

Inspiroval Vás někdy tanec či balet k nějakému výtvarnému dílu?

Vždycky jsem na svět nahlížela v jeho komplexnosti, a tak bytostně vnímám propojení mezi různými formami umění. Od hudby, bez které si nedovedu představit den, je přímá linie k tanci a pohybu, od tance k výtvarnému ztvárnění pohybové linky. Samotný pohyb štětce na plátně je tanec. Na mých obrazech je to doufám znát. Maluji figury v akci a v uvolněných liniích. V tom mi velmi pomohla osobní zkušenost s tancem. Ono totiž dost dobře není možné neustále běhat, hledat a přemlouvat jakékoli tanečníky, aby postáli modelem. Aby vám předvedli nějaký pohyb, který chcete zaznamenat, a kterému stejně jako prostý divák nemusíte rozumět nebo ho procítit. Proto je taneční zkušenost a paměť k nezaplacení. Prostě a jednoduše: ten sebemenší náklon těla či postavení v prostoru cítím, sama ho naznačím a zaznamenám na plátno.“

Jaké aktuálně chystáte výstavy?

V současné době chystám v Praze v říjnu výstavu nazvanou ,Návraty´, v prodejně i pivní kavárně nakladatelství Volvox Globator, se kterým jsem spolupracovala na ilustracích knih. Na pražském Žižkově budu vystavovat především grafickou tvorbu, suché jehly, lepty a linoryty společně s jedním ústředním olejem.“

Co Vás čeká v nadcházející výtvarné sezóně 2017/2018?

Jak už jsem řekla, aktuálně říjnová výstava. Také chystám další tři projekty, které nechci dopředu prozrazovat. Jen snad to, že dva z nich budou na jihu Čech, A mezitím stále průběžně spolupracuji na ilustracích pro nakladatelství Economia.“

Grafický list Ivy Fialové  jménem Duše“

 Na co se těšíte o nadcházejícím podzimu?

Daleko víc, než na vernisáže se těším na práci samotnou, mám nachystány nějaké nazrněné zinkové plechy na nesmírně pracnou grafickou techniku zvanou – mezzotinta. Tu jsem prozatím málo prozkoumala, tak se na takovou práci opravdu těším. Ale samozřejmě se těším i na ty vernisáže a výstavy jako takové. Vidět svou práci prezentovanou na místech přístupným veřejnosti s interakcí diváka je vždy příjemná součást tvorby. Navíc pro mne je to také vždy inspirující sebereflexe.“

Zraněná Iva Fialová s autorem rozhovoru Michalem Steinem na výstavě v roce 2013

Díky za pěkný a příjemný letní rozhovor.

Autorka výtvarných prací: Iva Fialová

Foto: Petr Packan, archiv Ivy  Fialové  a Iva Fialová

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN