A studio Rubín dělá pomyslnou tečku za kulturní krizí. Uvede filmový seriál o osmi dílech.
Konec deprese, začátek nové divadelní recese. V tomto duchu se nese uvedení filmového seriálu s názvem „Lockwood: Konečný krizový štáb A studia Rubín“. Má osm pokračování. Ústředním motivem projektu je zasedání divadelního krizového štábu, který má vybudovat plán na záchranu divadla. Jde o značně ironizující a absurdní divadelně-filmovou sebereflexi umělců, kteří se ocitají v bezvýchodné situaci. Divadelní režií projekt zaštítili Jan Frič a Jiří Ondra, filmovou režií studenti FAMU Kryštof Zvolánek a Jan Šolc. Členy krizového štábu hraje Nataša Bednářová, Radovan Klučka, Šimon Krupa, Ondřej Pavelka, Natálie Řehořová a Marta Vítů. Premiéra všech osmi dílů se uskuteční 29. května ve 20.30 hod. v letním kině Kasáren Karlín. Jednotlivé díly poté budou postupně k dispozici on-line na webových stránkách divadla.
„Prostřednictvím ,Lockwoodu´ sebeironicky reagujeme na situaci umělců v současné ,divadelní krizi‘. Inspirovaly nás ale i praktiky v mnohem vyšších kruzích, než jsou ty umělecké. Snažíme se to dělat nesentimentálně, s rubínovským nadhledem a ‚bez fňukání‘ nad nevlídným a kritickým stavem v uměleckém prostředí. V seriálu také reflektujeme (ne)možnost nahradit divadlo jakýmkoli jiným médiem. Pozastavujeme se nad příznačným a neoddiskutovatelným faktem, že každé divadlo dnes točí film,“ shrnuje námět seriálu jeden z režisérů Jiří Ondra.
Jednotlivé díly filmového seriálu „Lockwood: Konečný krizový štáb“ jsou koncipovány jako ucelené vypointované situace. Zatímco první polovina zachycuje snahu týmu „logicky“ řešit krizovou divadelní situaci, druhá překlápí děj do významně „filmovější“ a výtvarně stylizovanější roviny. Stává se žánrově absurdním podobenstvím o neutěšeném stavu divadla, herecké duše, ale i obyčejných herců-občanů, kteří se snaží vyznat ve stávajícím chaosu nařízení a neztrácet naději v dosud bezvýchodné profesní i osobní situaci.
„Tímto projektem jsme navázali na naši dlouholetou a tradiční spolupráci se začínajícími tvůrci napříč uměleckými obory a školami. Filmový štáb tvořili převážně studenti FAMU. Ti měli na starosti i celkovou postprodukci seriálu,“ přibližuje umělecká šéfka divadla Dagmar Fričová. A dodává „Autorkou námětu je naše produkční Barbora Kunstovná a textovou inspiraci napsal Ondřej Šulc, kterého jsme oslovili na základě jeho účasti v prvním ročníku našeho projektu Autor v domě.“ Samotný filmový seriál vznikl během jediného týdne, kdy se natáčelo ve všech prostorách A studia Rubín.
Základní situace ukazuje divadelní krizový štáb, který tvoří herci Nataša Bednářová, Radovan Klučka, Šimon Krupa, Natálie Řehořová a Marta Vítů. Jejich předsedu, který je ze záhadného důvodu první čtyři díly pouze on-line, hraje rubínovská stálice Ondřej Pavelka. V několika dílech se objeví i speciální hosté. Jako největší krize krizového štábu se ukazuje fakt, že se jeho členového neumí domluvit. Místo toho, aby konali, se neustále radí, dohadují, nebo odbíhají od tématu, což vede ke vzniku mnoha absurdních situací nápadně připomínajících skutečnost. Herci měli k dispozici záchytné body scénáře, které sami dál v akcích rozvíjeli. Většina scén tak vznikla metodou řízené improvizace.
Živá premiéra se díky rozvolnění odehraje 29. května ve 20.30 hodin v letním kině Kasáren Karlín za dodržení aktuálních vládních nařízení. Diváci se mohou těšit na promítnutí všech osmi dílů a komentovaný úvod za účasti všech herců a tvůrčího týmu.
Od 30. května budou díly také postupně zveřejňovány on-line na všech komunikačních kanálech divadla A studio Rubín. Více informací je možné získat na www.lockwood.cz, kde si mohou diváci zakoupit i exkluzivní přístup k jednotlivým dílům a podpořit tak vznik tohoto jedinečného projektu.
Vyzývají Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain. Připojte se i vy!!! Máte šanci, stačí zde v článku kliknout na odkaz.
Obecným důvodem, proč dnes potřebujeme divadlo, tanec a živé umění, je to, že odolávají a vždy budou odolávat digitalizaci, protože bez živých lidí a jejich setkání nemůžou existovat. Divadelníci, tanečníci, performeři a umělci, zabývající se sdíleným okamžikem, jsou odborníky na komunikaci a sdílení tady a teď. A právě proto dnes divadlo získává historicky důležitou roli.
Díky našemu neustálému připojení je naše společnost čím dál víc fragmentována, ztrácíme společný základ, ať už ideový, vizuální, nebo jazykový… Divadlo je veřejná služba, nástroj pro balancování, společný zážitek, setkání, rituál, reflexe, katarze, místo, kde odkládáme „chytré” telefony a sdílíme spolu, jsme spolu, cítíme spolu. Právě společně prožité sdílené okamžiky jsou nevyhnutelným předpokladem k tomu, abychom jako jedno lidstvo dokázali čelit moderním výzvám, jakou je globální ekologická krize. V tomto divadelním rámci zastávají speciální postavení umělci nezávislí, tvůrci nepodléhající institucím, protože jsou těmi nejsvobodnějšími, nejnepoplatnějšími, ale zároveň také nejzranitelnějšími a nejohroženějšími. V nezávislých podmínkách mohou vznikat myšlenky, ideje a zážitky, které si až do jejich vzniku nedovede nikdo představit.
Studio ALTA je v celé ČR jedno z ojedinělých míst, které systematicky podporuje právě takové tvůrce a živé umění. Na základě otevřené soutěže jim poskytuje náhradní domov pro realizaci jejich děl. Zároveň jde o pomyslnou bránu pro zahraniční nezávislé tvůrce z celého světa. Toto místo, tato instituce, je pomyslný kotel, ve kterém se setkávají nezávislí umělci z celé ČR a z celého světa, děti a matky z dětských kroužků, zástupci neziskových organizací – pořádající v prostorách „Obýváku” konference a různorodé prezentace, návštěvníci kavárny – pracující, popíjející, oddychující, výtvarníci se svými výstavami, nebo lidé z coworkingu, kteří zde mají svoje kanceláře. Všichni tito lidé nalézají ve Studiu ALTA dočasný domov. Toto všechno vzniká a funguje jen kvůli tomu, že po tom byla, je a bude poptávka, která je uspokojována pro hodnoty jako je reflexe, tvorba, kreativita a sdílení. Ne pro vydělávání peněz. Dohromady toto místo generuje nevídané podhoubí, z něhož vzkvétají nové myšlenky, inscenace, soubory, a především silná komunita, která stojí na skutečných, nikoliv digitálních vztazích. Tato jedinečná komunita existuje díky nasazení týmu Studia ALTA, který pracuje déle než dekádu za podmínek, které nejsou, vzhledem k jejich společenskému přínosu, důstojné. Nyní, mávnutím kouzelného proutku, má vše přijít vniveč. Ano, Studio ALTA se přesune do prostoru v Invalidovně, ale opět do nedůstojného prostředí, jehož úprava do provozuschopnosti ( to znamená funkční divadelní sál, vyhřáté zkušebny s kvalitní podlahou, sprchy, záchody, kanceláře, místo k setkání a tak podobně) vytvoří ještě enormnější nároky na tým Studia ALTA než doposud, což může vést k tomu nejhoršímu, k většímu vyčerpání, ke konci i k rozpadu celého týmu – a tak ke ztrátě tolik důležitého ekosystému, mezinárodního uzlu, komunity, divadla, zkušebny a prostoru pro setkání, který nemá obdoby.
Tuto výzvu iniciovali (zleva) Sára Arnstein s Jiřím Šimkem z populární skupiny Ufftenživot
Pokud jako zvolení reprezentanti české společnosti dbáte o zdraví jednotlivců a společnosti jako celku, pokud věříte, že zdravá společnost je ta, která šlechtí představivost, a to proto, aby byla schopna sebereflexe a sebekorekce, apelujeme na vás jako nezávislí divadelníci – Pomozte týmu Studia ALTA najít místo, které bude důstojné a umožní mu navázat na doposud vynikající práci, mnohokrát v minulosti potvrzenou, ať už cenou české divadelní DNA, nebo neustálou grantovou podporou MK ČR, MHMP a mnohých dalších organizací. My, nezávislí umělci, jsme ze své podstaty jen potenciál toho, co můžeme být, poskytovat nebo sdílet, pokud nebude prostor a místo pro náš společný rozvoj, kterým pro nás Studio ALTA je. Pokud se otočíte zády k ALTĚ, otočíte se zády k nám všem, a poté už nebude téměř žádného místa, kde najdeme zastání.
Autoři: Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot z. s.
Za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain.
Všichni níže podepsaní souhlasí s tímto dopisem a tento souhlas stvrzují svým podpisem.
„Taneční zkušenost je pro výtvarníka k nezaplacení“
Iva Fialová patří k výrazným výtvarným tvůrcům střední generace. Její plátna se objevují v řadě veřejných i soukromých sbírek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. S jejími ilustracemi se můžete setkat v řadě knížek. Možná, že jste drželi v ruce dlouhohrající desku či kompaktní disk, jehož obal pochází z jejího ateliéru? A jelikož Ivě Fialové není cizí ani umění taneční, vypravili jsme se za ní, kousek za západní hranice Prahy, do malebných Řevnic, s otázkami pro dnešní rozhovor…
Jste původně z Moravy, tak jistě máte blízko k tanci a folklóru?
„Jsem ze severní Moravy, ale v době mého dětství, prožitého na Valašsku, folklór poměrně paběrkoval. Když srovnám dnešní situaci, kdy se ve městě mého mládí, kam se dodnes vracívám, koná několik folklorních festivalů do roka, tak mám radost. Lidé znovu hledají své kulturní kořeny, které byly zpřetrhány. A to je dobře.“
Tancovala jste někdy v lidovém kroji?
„Jako dítě jsem zpívala v pěveckém sboru, avšak nikdy jsem netančila v kroji. Ačkoli doma byly krásné hanácké kousky po mamince, já sama jsem vlastní kroj nikdy neměla. Vyrůstala jsem na Valašsku v době takzvané normalizace a tehdy se upřednostňovala spartakiáda před folklórem. A já jsem navíc byla introvertní dítě uzavřené do sebe, které svět raději pozorovalo, než by se aktivně předvádělo. Tehdy mi stačily pastelky, barvy a knihy, kde jsem čerpala veškerou inspiraci a objevovala rozmanitost světa.“
Pastel Ivy Fialové „Tanečníci“
A někdo jiný z rodiny měl bližší vztah k tanci, k pohybu?
„Mám tetu, která byla trenérkou krasobruslení. Ta shledajíc´ ve mně jistou ladnost pohybu, pokoušela se po jisté období ze mne udělat tanečnici na ledě. Jenže ono to na té zmrzlé vodě setsakramentsky klouzalo. A já mám za všech okolností ráda pevnou půdu pod nohama. Ne, příliš mnoho naučeného drilovaného koordinovaného pohybu – to jsem v dětství opravdu nezvládala…“
Takže to vedlo spíše k opačné reakci?
„Velká změna u mne nastala v šestnácti letech. Zkušenost s běžnými tanečními kurzy ve mně konečně nastartovala touhu po sebevyjádření pohybem. Samozřejmě byla v tom i právě se probouzející koketerie mládí. Vždy však byla u mne důležitá hudba. Její harmonie jsem vnímala celým tělem a nutkavá touha přetvářet její melodii v pohyb mi pak nadlouho zůstávala ve volnočasových aktivitách myšlených vážně i nevážně.“
Tudíž jste chodila do klasických tanečních?
„Jak už jsem se zmínila v předchozí odpovědi. S temperamentem dlouho kroceného dítěte jsem se vrhala do všech možných amatérských tanečních kurzů, standardních tanců pro pokročilé. Mému naturelu nejlépe vyhovovaly latinskoamerické tance a vyloženě jsem vzplanula pro španělské flamenco.“
Na jaký taneční obor si dnes koupíte lístky do divadla?
„Bude to balet. Divadlo je pro mě svátkem. A svátek se přece musí oslavit dokonalou a vznešenou krásou klasického pohybu.“
Tato olejomalba Ivy Fialové nese název „Taneček“
A na jaký z druhů a žánrů tance se podíváte ráda třeba v televizi?
„Opět upřednostním balet, možná nějaké moderní alternativy, či latinskoamerické tance, tribal tance. Ale určitě to nebude varietní taneční show. Varieté, cirkus a ohňostroje mne neoslovují.“
Sledujete na obrazovce i sport?
„A pak se ráda dívám na krasobruslení, neb to je velice fyzicky náročný tanec na ledě. Ačkoli mě tehdy teta nepřesvědčila k jeho provozování, i tak ve mně k tomuto sportu zůstal obdiv i láska.“
Co děláte pro svou kondici aktivně? Sportujete?
„Kupodivu, ačkoli jsem z horského městečka, nemám ráda lyžování. A ani kolektivní sporty. Jsem osamocený pěší turista po horách – při dlouhých pochodech mám totiž čas přemýšlet. Jsem dobrý plavec, neb voda je spojena s hloubkou niterného života a podvědomím. A pak ještě donedávna jsem byla vášnivá tanečníce flamenca a kalbelie. Kalbelia vznikla v Radžastánské poušti, byla provozována cikány, kteří díky svému kočovnému životu přivezli tento tanec do evropy, potažmo Španělska, kde toto dalo základy pro dnešní flamenko. Ovšem, po několika veselých tanečních historkách s neblahými zdravotními následky již volím poněkud klidnější tělesné aktivity.“
Grafika z ateliéru Ivy Fialové se jmenuje „Ryba“
Jste malířka, grafička, sochařka i keramička. Jak tyto výtvarné obory navzájem střídáte?
„V samém začátku jsem studovala grafiku. Ne že bych to tak černobíle v životě chtěla, ale byl to základ, jako je kresba základem výtvarného vyjádření. Ne vždy, ale velmi často potřebuji kresebnou myšlenku podpořit barvou, která má schopnost dát obrazu emoční náplň, která je občas i důležitější než kresba sama. A samozřejmě jsem sáhla po olejových barvách, neb olej na rozdíl od akrylu voní. Nevím už kdy se mi v procesu tvorby stalo, že jsem pocítila potřebu objekty z pomalovaných a pokreslených ploch zhmotnit, ale to, že jsem to udělala mne posunulo do další dimenze imaginárního světa. Jen upřesním – moje socha má podobu komorní keramické plastiky, jiný materiál jsem zatím nezkoušela.“
Ilustrujete rovněž knížky. Pracujete raději na těch, jejichž autory již jako čtenářka znáte? Anebo Vás lákají autoři a díla Vámi zatím nepřečtená?
Samozřejmě je pro autora časově snazší, ilustruje-li látku, se kterou je již seznámen. V tom ohledu bych se jednou chtěla vrátit k F. M. Dostojevskému, kterýž byl kdysi i námětem mé diplomové práce na VŠUP, a který mne chytil za srdce. Také mne vždy lákala existencionálně filosofická literatura Ladislava Klímy se svými rozervanými do morku kostí sebedrásajícími se hrdiny. Avšak jsem člověk také velmi zvědavý, a proto vítám vše nové, kde je naděje, že se dozvím cokoli, o čem jsem doposud neslyšela, neviděla. Upřednostňuji filosoficko-psychologická témata, literaturu faktu, absurdní komedie…“
Olej „Jezero“ patří k dalším dílům Ivy Fialové
Inspiroval Vás někdy tanec či balet k nějakému výtvarnému dílu?
„Vždycky jsem na svět nahlížela v jeho komplexnosti, a tak bytostně vnímám propojení mezi různými formami umění. Od hudby, bez které si nedovedu představit den, je přímá linie k tanci a pohybu, od tance k výtvarnému ztvárnění pohybové linky. Samotný pohyb štětce na plátně je tanec. Na mých obrazech je to doufám znát. Maluji figury v akci a v uvolněných liniích. V tom mi velmi pomohla osobní zkušenost s tancem. Ono totiž dost dobře není možné neustále běhat, hledat a přemlouvat jakékoli tanečníky, aby postáli modelem. Aby vám předvedli nějaký pohyb, který chcete zaznamenat, a kterému stejně jako prostý divák nemusíte rozumět nebo ho procítit. Proto je taneční zkušenost a paměť k nezaplacení. Prostě a jednoduše: ten sebemenší náklon těla či postavení v prostoru cítím, sama ho naznačím a zaznamenám na plátno.“
Jaké aktuálně chystáte výstavy?
„V současné době chystám v Praze v říjnu výstavu nazvanou ,Návraty´, v prodejně i pivní kavárně nakladatelství Volvox Globator, se kterým jsem spolupracovala na ilustracích knih. Na pražském Žižkově budu vystavovat především grafickou tvorbu, suché jehly, lepty a linoryty společně s jedním ústředním olejem.“
Co Vás čeká v nadcházející výtvarné sezóně 2017/2018?
„Jak už jsem řekla, aktuálně říjnová výstava. Také chystám další tři projekty, které nechci dopředu prozrazovat. Jen snad to, že dva z nich budou na jihu Čech, A mezitím stále průběžně spolupracuji na ilustracích pro nakladatelství Economia.“
Grafický list Ivy Fialové jménem „Duše“
Na co se těšíte o nadcházejícím podzimu?
„Daleko víc, než na vernisáže se těším na práci samotnou, mám nachystány nějaké nazrněné zinkové plechy na nesmírně pracnou grafickou techniku zvanou – mezzotinta. Tu jsem prozatím málo prozkoumala, tak se na takovou práci opravdu těším. Ale samozřejmě se těším i na ty vernisáže a výstavy jako takové. Vidět svou práci prezentovanou na místech přístupným veřejnosti s interakcí diváka je vždy příjemná součást tvorby. Navíc pro mne je to také vždy inspirující sebereflexe.“
Zraněná Iva Fialová s autorem rozhovoru Michalem Steinem na výstavě v roce 2013
Díky za pěkný a příjemný letní rozhovor.
Autorka výtvarných prací: Iva Fialová
Foto: Petr Packan, archiv Ivy Fialové a Iva Fialová
