Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečnice, baletky a krasobruslaři na plátnech PETRY SKLUZÁČKOVÉ

Na výstavě tři současných malířek v jihočeské Želči zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN nejvíce Petra Skluzáčková. O hudebních interpretkách na vernisáži , čilém Mistru televizní zábavy a Tatrmanech od Bechyně nemluvě.

V již renomované galerii OBRAZÁRNA ŠPEJCHAR ŽELEČ (poblíž Plané nad Lužnicí) se o posledním prázdninovém víkendu představily na vernisáži tři současné malířky – KATEŘINA EKRTOVÁ, LENKA KUROVSKÁ a PETRA SKLUZÁČKOVÁ.

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN nejvíce zaujala ona posledně jmenovaná autorka. A to nejen svým cyklem obrazů „Krasobruslaři“. Byl to dobrý odhad i pocit. Později jsme totiž zjistili, že se mladá malířka věnuje programově nejen krajinám a sportovní tematice, ale také výtvarnému vystižení tance jako takového. S celou jeho mnohotvárností a mnohobarevností.

Petra Skluzáčková – Krasobruslaři 3

OBRAZÁRNA ŠPEJCHAR ŽELEČ si vydobyla své místo mezi předními (nejen jihočeskými) stánky výtvarného umění svou pestrou dramaturgií výstav. Za více než šest let své existence představila nejen místním, ale i návštěvníkům z celých Čech, Moravy i zahraničí desítky Mistrů palety dvacátého i jedenadvacátého století. Zároveň zde dostávají příležitost zajímaví soudobí autoři a autorky. A tak tomu je i na právě probíhající výstavě „Něžné trojspřeží“.

Katalog výstavy „Něžné trojspřeží“

Obálka výpravného katalogu výstavy z výtvarné dílny Lenky Kurovské vzdáleně připomíná vrcholnou tvorbu legendární Toyen. To však pouze mimoděk. Veškerá díla trojice autorek jsou originální, osobitá a nesou i výrazný punc postimpresionismu. Obzvláště v případě Petry Skluzáčkové. Rovněž u Lenky Kurovské, která nezapře slavné rodinné tradice. Ani Kateřina Ekrtová nezůstává svými díly na výstavě nikterak stranou. I když její plátna zdobí převážně postranní stěny. A ještě malá chvála ke katalogu. Trio vystavujících zde velice odvážně, nekonvenčně, ale zároveň něžně zvěčnil fotograf Miloš Burkhard.

Co na výstavě není: Petra Skluzáčková – Baletky, olej na lepence, 60 x 50 cm

Vernisáž jako takovou oživily – další tři umělkyně. Tentokrát múzy hudební. Mezzosopranistka Eva Garajová, Dominika Ťuková, která si přivezla nejobjemnější nástroj – harfu a violistka Kateřina Fialová. Jejich téměř hodinový recitál byl – jak ostatně titul napovídá – postavený převážně na „Nelaskavých písních“ Petra Ebena. Ale z celého jejich repertoáru měla asi největší aplaus hudba soudobého autora Michala Müllera.

Petra Skluzáčková – Krasobruslaři 5

Petra Skluzáčková se věnuje nejen krasobruslařským motivům, které jsou zastoupeny na této výstavě, ale zároveň taneční tematice. Je patrné, že ji fascinuje pohyb dvou těl, jejich proplétání se do roztodivných pozic i emoce s tím spojené. Dá se říci, že její obrazy patřily k vrcholům výstavy.

Petra Skluzáčková – Tanec, olej na plátně, 50 x 40 cm

Výstavu v poněkud odlehčeném duchu doplnily trojrozměrné artefakty řezbářského charakteru z dílny volného výtvarného a divadelního sdružení TATRMANI ze Sudoměřic u Bechyně, pocházející převážně z jejich výtvarných workshopů. A  TATRMANI zde nezapřeli ani své divadelní kořeny – vyřezávanými loutkami. Ty se líbily i vzácnému hostu výstavy, doyenu televizních kabaretů a estrád, scenáristovi a dramaturgu Gustavu Oplustilovi. Mimochodem, tomuto muži plnému elánu a energie byste ani omylem nehádali dvaadevadesát let!

Petra Skluzáčková – Tanec II – olej na plátně 50 x 40 cm

I když vám možná dosud obec Želeč nic tak moc neříká, tak přímo kolem OBRAZÁRNY ŠPEJCHAR ŽELEČ vede několik jihočeských cyklotras. Ať již k Táboru, Bechyni anebo vzdálenějšímu Týnu nad Vltavou. Navíc, v přízemí této obrazárny je velikánské Zemědělské muzeum. Je chvályhodné, že se obec Želeč, sdružení Osvětáři Jihu a zejména neúnavný kurátor Pavel Šmidrkal zasloužili, že tu vzkvétá nejen výtvarné umění. A největší zásluhu na tom všem má pan farmář Martin Novák, který celý špejchar dokázal zrestaurovat a zprovoznit. Pan Martin Novák je i majitelem pivovaru Obora, jehož pivo Žitohola doslova okouzlilo táborské centrální náměstí v podniku se skromným názvem – Výčep. A to si na pivo pěstuje pan  Novák i vlastní chmel!

PETRA SKLUZÁČKOVÁ vystavovala i v prostorách paláců PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY a výstavu ji tam zahajoval JAN ČENSKÝ. Petra mu za to věnovala jeho portrét!

A pouze zpravodajská povinnost velí oznámit, že výstava „Něžné trojspřeží“ potvá do 25. října 2018. Je otevřena denně kromě pondělí od deseti do sedmnácti hodin. A přesná adresa galerie je: 391 74 Želeč

GPS: 49°19’16.183″N 14°39’0.601″E

http://spejcharzelec.cz/

Foto: Lucie Váchová a archiv Petry Skluzáčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN