VLADIMÍR BIRGUS u Černé Matky Boží

Pozvánka na výstavu na Královskou cestu. Do Gočárova domu.

Tak mnoho, tak málo. Pod tímto názvem se od 9. října 2019 v Domě U Černé Matky Boží v Praze uskuteční výstava uznávaného českého fotografa Vladimíra Birguse. První část jeho snímků, pořízených v šedivých časech reálného socialismu, už uvedl loni festival Transphotographiques v Lille a letos na jaře opavská galerie KUPE. Pražská výstava nyní nabídne i řadu dalších, dosud nezveřejněných fotografií z autorova postupně otevíraného archivu. Všechny zachycují tragikomický život v tehdejším Československu, v Sovětském svazu, Polsku, NDR i dalších zemíc h východního bloku v 70. a 80. letech minulého století. Sugestivní, metaforické a tajemné snímky Vladimíra Birguse ukazují tehdejší dobu jako absurditu a frašku. A všechny se ptají: jak snášejí pokřivený život v totalitním státě ti, co v něm musí žít.

Výstava připomínající výročí 30. let od pádu komunistického režimu potrvá do 9. února 2020. Pořádá ji Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a doprovází ji vydání česko-anglické knihy z nakladatelství KANT. Výjevy z dob, kdy se tak mnoho muselo, a tak málo smělo, doprovodí ozvučená projekce sestavená z hitů tehdejší pop-music, projevů komunistických politiků a úryvků dobových rozhlasových pořadů.

Výjevy ze zemí podmračených lidí

Podle kurátora výstavy Jana Mlčocha ukazují Birgusovy fotografie propastný rozdíl mezi tím, jak komunistické země režim prezentovaly a jak tristní, často tragikomická byla jeho skutečná podoba. „Mnohé z tísnivé atmosféry prozařuje fotografiemi Vladimíra Birguse. Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po stále se rozšiřujícím sortimentu zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí.  Ve dnech (povinných) státních svátků tváře účastníků Únorů, Májů, Říjnů zamrzaly do křečovitých (a zlých) grimas,“ uvádí Jan Mlčoch.

Profesor Vladimír Birgus, renomovaný český fotograf, zakladatel a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) při Slezské univerzitě v Opavě, významný fotografický teoretik a také neúnavný propagátor české a slovenské fotografie v zahraničí zachytil život v totalitě s ironií a sarkasmem. Výstavu završuje zátiší v autorově pražském bytě s televizorem. Na obrazovce je Václav Havel v den svého zvolení prezidentem republiky.

Vzpomínky na dobu s hesly v řeznictvích

„Moje fotografie ukazují především obyčejný život v mnoha částech sovětského bloku po delší dobu. Pro ty, kdo zažili Husákovu éru, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy ze strachu, aby nepřišli o práci nebo aby se děti dostaly na střední školu,“ říká Birgus o snímcích, kde hrají důležitou roli nejen lidé, ale i torza poničených chodníků a prázdné výlohy.

„Mnozí si už nepamatují, jak zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví. Anebo v rukách otrávených lidí, kteří se už těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem grotesknost mnohých výjevů vzrůstá, protože mladí lidé už je nevnímají z hlediska vlastní zkušenosti. A tak jim mnohé věci připadají ještě absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my,“ pokračuje autor fotografií. Přestože už od začátku 80. let vytvářel ba revné subjektivní dokumenty, většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotograf v hledáčku policie

Zejména při fotografování oficiálních akcí se autor musel pohybovat nenápadně. A často čelil podezření ze strany funkcionářů nebo policie. Občas se musel smířit i s tím, že mu zabavili negativ.  „Na komunistických oslavách jsme s několika podobně zaměřenými kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí. Někdy z toho bylo odebrání filmu, jindy i výslech, pro koho vlastně fotíme,“ vzpomíná Vladimír Birgus.

V dobách totality nechtěl tyto fotografie zveřejňovat. Obával se, aby je někdo nevyužil ze zcela jiných důvodů. „Většinou jsem je ukazoval přátelům a mnohé jsem nechal jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro ně konečně nastal ten správný čas,“ dodává fotograf. Ten se systematičtějším zpracováváním třicet i více let starých snímků začal až nedávno. Veřejnost tak většinu z nich uvidí poprvé.

Vedle pražské výstavy představí fotografie Vladimíra Birguse i České centrum v Paříži v rámci veletrhu Paris Photo a festival v PIX.PRINT polské Poznani. Do programu je zařadil i mezinárodní festival Encontoros da imagem v portugalském městě Braga.

Výstava fotografa Vl. Birguse 9. 10. 2019 -9. 2. 2020,  U Černé matky Boží (Ovocný trh 19, Praha 1) bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, v úterý až do 19 hodin. Plné vstupné je 80 Kč, snížené 40 Kč.

Vladimír Birgus (narozen  1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor a publicista. Dlouholetý profesor pražské FAMU a stojí od roku 1990 v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie.

Je autorem či spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie, je kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na více než 70 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu.

Více na www.czkubismus.cz/vystavy

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival pod mottem »Nikdo nemá nic«

Populární akce „4+4 dny v pohybu“ se na podzim vrací do Desfourského paláce. Uvidíte i superfyzický pohyb!

Již 24. ročník mezinárodního festivalu současného umění “4+4 dny v pohybu” proběhne od 4. do 12. října 2019 v Praze. Více než 60 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem Nikdo nemá nic. Divadelní část festivalu zahájí americký performer Jeremy Wade s novým představením The Clearing. Návštěvníci se mohou těšit na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Belgie, Egyptu, Finska, Francie, Íránu, Izraele, Jihoafrické republiky či USA, které budou uvedeny v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2019. Více informací na www.ctyridny.cz.

Francouzský hudebník a performer Gérald Kurdian představí  metamorfózy sexuálních revolucí 

Desfourský palác na Florenci se opět stane centrem hlavního výstavního projektu Místa činu festivalu 4+4 dny v pohybu 2019. Jejím kurátorem je český výtvarný umělec, publicista a pedagog Milan Mikuláštík, který představí 60 umělců především ze Slovenska. „Název výstavní části Nikdo nemá nic je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat. Místa činu v Desfourském paláci představí také instalace zahraničních umělců oceněných na letošním Biennale v Québecu, celkem čtyři české divadelní premiéry od Wariot Ideal, Spitfire Company, Terezy Hradílkové a Viktora Černického. Nebude chybět ani symposium zaměřené na aktuální problematiku vodních zdrojů a řada doprovodných akcí,“ dodává organizátorka festivalu Denisa Václavová. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program platformy Máš umělecké střevo? a pro umělecké profesionály bude opět připravena festivalová škola. 

Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumává hranice normality

Letošní zahraniční divadelní program mapuje tvorbu mimoevropských scénických umělců. „Vybrali jsme několik originálních, špičkových performerů a tanečníků, kteří svou radikální a kritickou tvorbou boří zažité stereotypy. Většina z nich představí svou práci českému publiku úplně poprvé,“ říká dramaturg divadelního programu Pavel Štorek. Festival zahájí americký performer Jeremy Wade se svou provokativní show The Clearing. V novém sóle Wade svým superfyzickým projevem – tancem, fyzickou akcí, zpěvem, textovým apelem, ale i hudbou a scénografií, vyjadřuje hlubokou obavu o budoucnost. Finsko-egyptská umělkyně Samira Elagoz přiveze své úspěšné představení Cock, Cock.. Who’s There?, ve kterém kombinuje performativní postupy s videem, čímž vytváří unikátní styl „docu-fiction“. Francouzský hudebník a performer Gérald Kurdian představí ve svém stand-upu Hot Bodies metamorfózy sexuálních revolucí 20. a 21. století. Jeho smyslná koláž vychází z rozhovorů s lidmi, jejichž vnímání sexuality a/nebo genderu stojí mimo zažité stereotypy. Niv Sheinfeld a Oren Laor, jedni z nejvýznamnějších tvůrců současného izraelského tance, přivezou do Prahy své nejosobnější představení The Third Dance, ve kterém reflektují 15 let společného života i tvorby. Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumá hranice normality v performance Mikado Remix. V dokumentárním představení Mining Stories skrze svědectví o tragédii v brazilském těžebním regionu Minas Gerais rozeberou Silke Huysmans a Hannes Dereeretémata jako paměť, politika či náboženství. Americký tanečník a choreograf Trajall Harell uvede své celovečerní dílo pro tři tanečníky Judson Church is Ringing in Harlem, ve kterém spojí dva vzdálené světy – minimalismus postmoderního tance s okázalostí stylu Vogue. Íránský non-binární umělec Sorour Darabi ve své ódě na zranitelnost Šavašun, vycházející ze stejnojmenného Šíitského svátku, osciluje mezi reálnou a symbolickou ztrátou, mezi komfortem a diskomfortem, toxickou maskulinitou a zranitelností vlastní identity. Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele se ve svém svérázném stand-upu Black Off pouští do ostré kritiky předsudků i přehlížení a nabízí publiku nové způsoby, jak přemýšlet o rasismu.

Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele s PET-flaškou

Kompletní programu bude zveřejněn v září 2019. Více informací najdete na: www.ctyridny.cz.

TRAILER divadelního programu: https://youtu.be/lyCYs5GWs9w

24. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

4 +4 dny v pohybu 2018 | 4. – 12. 10. 2019

Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

FB stránka: fb.com/festival4dny/

IG profil: instagram.com/ctyridny/

FB event celý festival: fb.com/events/1936421633100891/

Web: www.ctyridny.cz

Foto: Radomír Kočí a archiv autorky

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Paralelní pozdravy

Komentovaná prohlídka výstavy Anny Hulačové a Jany Vojnárové

Výstava Anny Hulačové & Jany Vojnárové – Paralelní pozdravy 

Výstavou provede kurátor výstavy Pavel Kubesa a obě autorky

Kdy: v úterý 30. 1. 2018 v 18:00

Kde: Galerie NoD

Anna Hulačová je známou a uznávanou sochařkou, která reflektuje různá mytologická, folklorní a náboženská témata a příslušnou symboliku. V roce 2016 byla laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a v témže roce získala cenu Osobnost roku, kterou již 15 let pořádá časopis Art+Antiques s portálem Artalk.cz. 

Jana Vojnárová vychází ve své práci z vlastních rodinných příběhů, především z událostí, které postihly její rodinu během 2. světové války. Ty zpracovává do konkrétních koláží, ve kterých používá rodinné fotografie, osobní fotografické dokumentace a dokumentace slovenského folklóru.

Výstava Paralelní pozdravy je komunikací dvou medií, které jsou fyzikálně odlišné, ale existuje mezi nimi jakési tematické pouto, které funguje jako vstupní brána k průniku jednoho světa do druhého a naopak. Fyzické propojení sochy a malby, vzájemně do sebe vstupujících, se rozehrává v charakteristické prostorové architektuře výstavy, která přesahuje tradiční prostor galerie. Výstava tak vytváří různé imprese odehrávající se pomezí science fiction a historické reference: v komunikaci a prolnutí děl obou autorek vnímáme přímé náznaky vstupování do různých časových dimenzí, paralelních světů a vesmírů, které plodí různé fyzické mutace.

Výstava potrvá do 16. 2. 2018.

 

Šárka Syslová

www.nod.roxy.cz

www.facebook.com/nodprague

NoD, Taneční magazín