»Slova« od „A“ až po „Zet“

V galerii NoD nyní umělec, který svým opravdovým významem není na chvostu. I když je neoddiskutovatelně na konci abecedy…

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU, přátelé umění,

přijměte pozvání na sólovou autorskou výstavu sochaře, performera a konceptuálního umělce Martina Zeta. Ta proběhne pod názvem „SLOVA (Would I Were)“ již tento čtvrtek 25. 6. 2020 od 19.00 v Galerii NoD. Aktuální projekt, který následuje sochařovu prezentaci v brněnském Domě umění, je po letech první umělcovou samostatnou výstavou v Praze. Martin Zet, důležitá postava české výtvarné scény, se zamýšlí nad společensko-politickou situací ve stínu pandemického období. Výstavu již tradičně doprovází autorská esej kurátora Pavla Kubesy.

Galerie NoD

Martin Zet: »Slova (Would I Were)«


Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa

26. 6. – 16. 7. 2020


Vernisáž / Opening: 25. 6. 2020, 19.00

Martin Zet

Martin Zet přichází se soukromým plánem, který jednak zachraňuje možnost sebeuznání a sebepřijetí (thymos) v soukolí četných krizí a hrozeb ve vizi jiné, nepředurčené budoucnosti. V jeho hledáčku stojí schopnost vzdorovat oběma formám politického úpadku. Jen jejich popřením můžeme znovuobjevit budoucnost jako něco, co se teprve musí vynalézt a snad ještě stát. Zetova ,Slova´jsou tak o možnosti pokračování filosofie dějin, i když na první pohled v nepříjemně temném, skoro až dystopicky okázalém duchu: zda dobro existuje, si Zet totiž příliš jistý není. Avšak ,…ale že existuje zlo, to si jistý jsem!´, vyřkne téměř s nadšením.”

(Úryvek z autorské eseje “Mezi nevyvratitelností a nezměnitelností” kurátora Pavla Kubesy)

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

#NoDdigital: projděte si dnes 3D virtuální prohlídku Galerie NoD

Jedinečná příležitost! Neopustíte svůj domov, ale navštívíte galerii NoD.

Vážení přátelé umění, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

V období karantény, krizového stavu a pandemických opatření, které vedly k uzavření kulturních institucí, jsme pro vás vytvořili interaktivní 3D virtuální prohlídku Galerie NoD. Výstavu Kryštofa Strejce „Sám sobě kadeřníkem“, která byla pouhé dva dny po svém otevření veřejnosti z důvodů bezpečnostních opatření proti šíření koronaviru COVID-19 uzavřena, si tak můžete projít v klidu doma na svých počítačích, tabletech či na obrazovkách smartphonů. Závěrem důležitá připomínka: vlastníte-li i brýle pro virtuální realitu, neváhejte je nasadit!

Projekt 3D VIRTUAL TOUR je součástí kampaně #noddigital, v jejímž rámci chce Galerie NoD přispívat k udržení umělecké produkce a dostupnosti umělecké tvorby v dobách pandemické krize:

NoD Digital: 3D VIRTUAL TOUR GALERIE NOD

Výstava: Kryštof Strejc – „Sám sobě kadeřníkem“

Kurátor: Pavel Kubesa

Online Unlimited

#NoDdigitalB

Během 3D virtuální prohlídky můžete procházet sérií interaktivních bodů, v rámci kterých můžete otevírat řadu dodatečného multimediálního obsahu. Můžete tak shlédnout například video interview s Kryštofem Strejcem, detailní reprodukce vystavených děl a komentáře k vybraným dílům, prohlédnout si informační tištěnou brožuru či přečíst doprovodný text k výstavě od kurátora Pavla Kubesy.

VÍCE INFORMACÍ

 

Kryštof Strejc, absolvent ateliéru Malby na pražské UMPRUM (2019), finalista Ceny kritiky za mladou malbu, představuje v Galerii NoD nejnovější polohu své malířské tvorby. Výstava Sám sobě kadeřníkem” tematizuje nejen Strejcovo přemýšlení o malbě. Zároveň přináší jeho potřeby „reorganizace obrazu” (od formálního či materiálního experimentu směrem k pokusu o precizování malířské figurace a artikulace námětu). Navíc je současně ale i alegorickým pohledem na stav současné umělecké scény, ve vztahu k otázkám společenské odpovědnosti, svědomí. Ale rovněž role umělce a umění ve spletité a nejisté skutečnosti.

Úryvek z textu PAVLA KUBESY k výstavě:

“Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní kresby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky a autorsky vypořádat.

Tento atoreflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací, dostředivě, ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám”? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Přitom se ale dokáže také ptát: ,Jakou moc jako malíř mám?´V posledku pak, jako kdyby snad i parafrázoval samotný závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” – vlastním dotazováním: ,O čem ještě mohu malovat?”

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Do NoDu na výstavu

Již počátkem března.A odborný text návdavkem.

Galerie NoD

Kryštof Strejc

»Sám sobě kadeřníkem«

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 3. 3. 202

0, 19.00

Trvání výstavy: 4. – 24. 3. 2020

Strejc sám sobě holičem

Ty vlasy.

Přemýšlels o nich někdy?

Nevím. Kde se pořád berou.

Rostou a rostou.

(…)

Je to naše součást.

A my je stříháme a vyhazujeme.

Mezi obyčejný domovní odpad. 

Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.

Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.

Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.

A pak přestanou.

Říkal jsem si:

Čím to je, že rostou dál?

Jsou jako rostlina v hlíně?

Co se dostane z hlíny ven? Duše?

A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?

(Ethan & Joel Coen: Muž, který nebyl)

Paradox vesnického holiče

V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme:

Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?

Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje. 

Avšak Kryštof Strejc existuje.

A proti zvyklosti: holí sám sebe?

Práce

Rybo,“ promluvil k ní, „z té duPráceše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“

Práce 

(Ernest Hemingway – Stařec a moře)

Pro nedávnou tvorbu KryštofPrácea Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné mladé umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of CarPráceds… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.

Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní krPráceesby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky

a autorsky vypořádat. 

Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Současně se ale dokáže ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ PráceV posledku pak jako kdyby i parafrázoval až závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” –

vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“ 

Současně však otáčí problematiku také druhým směrem, vstříc povaze umělecké scény. V tomto bodě je nejzřejmější jak konotativní rovina interpretace námětů, tak i názvu celé série zároveň. Malby, pastely a kresby prostupujícím (symbolicky nabitým) leitmotivem ryby otevírá širší téma rybářství, v němž se obrací k samotnému tématu a smyslu práce. Multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Pro Strejce je v dnešní komplikované a složité sociální, politické, environmentální a mediální realitě důležitou strategií schopnost orientovat se na vlastní, pečlivou a svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci. Možná že ne zbytečně se připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“

v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“. 

Svobodná a smysluplná práce může vystupovat coby jeden z možných terapeutických, ozdravných osobních i celospolečenských činitelů. Element hlídacího psa či hlídače tak můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe, tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem,

musí být současně členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“.

Strejc holí sám sebe.

Současně Strejce holí „trend a scéna“. Holí Strejc „scénu“?

V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ (s jistým podprahovým náznakem analýzy společnosti pozdního kapitalismu) v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li,

 tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.

 

Pavel Kubesa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Sen o výstavě“ v NoDu!

Už tuto středu v sedm hodin večer. A těšte se na množství nejen výtvarných umělců, propojených pupeční šňůrou s touto galerií.

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU a přátelé umění,

srdečně Vás zveme na komentovanou prohlídku projektu

Sen o výstavě”, který vznikl k 20. výročí působení Galerie NoD na české výtvarné scéně.

Výstavou provedou kurátoři a umělci, kteří stojí za barvitou historií jedné z nejdéle působících nezávislých galerií v pražské metropoli. Komentovaná prohlídka proběhne ve středu 13. 11. 2019 od 19.00. Své intervence osvětlí:

Jiří Ptáček


Tamara Moyzes


Milan Mikuláštík


Krištof Kintera


Pavel Kubesa


& hosté

Komentovaná prohlídka

výstavy Sen o výstavě“

Kdy: ve středu 13. 11. 2019 od 19.00

Galerie NoD

Dlouhá 33, Praha 1

26. října 2019 uběhlo 20 let od první výstavy realizované v dnešním Experimentálním prostoru NoD, kterou připravila skupina kreativních umělců působících okolo již zaběhnutého hudebního klubu ROXY. První, v jistém smyslu eponymní výstavou, byl kurátorský projekt Krištofa Kintery s názvem ,Vidiny´. S experimentální divadelní buňkou Jednotka rozvinuli ve vznikajícím (tehdy) ,Univerzálním prostoru NoD´ podhoubí pro typicky devadesátkový multikulturní hybrid, synergickou fúzi uměleckých forem divadla, výtvarného umění, performance a hudby. Duch doby crossoveru přál: překlenování, vrásnění, gumování a přepisování jednotlivých terénů kultury byly přirozenými symptomy setkání západní postmoderny a nedávno nabyté svobody se všemi jejich nástrahami.

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN