Komentovaná prohlídka v srdci Prahy

Galerie NoD vás zve. Již zítra! Máte možnost si vše prohlédnout za účasti kurátora Pavla Kubesy. A zároveň i autora Martina Zeta. Prostě, „od A po Zet“.

Vážení přátelé umění, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

srdečně Vás zveme na komentovanou prohlídku sólové výstavy „Slova (Would I Were) sochaře, performera a konceptuálního umělce Martina Zeta, kterou připravil exkluzivně pro Galerii NoD. 

Komentovaná prohlídka proběhne ve středu 15. 7. 2020 od 18.00 v Galerii NoD (Dlouhá 33, Praha 1).

Martin Zet

Vlastní výstavou vás provede autor Martin Zet a kurátor této expozice Pavel Kubesa.

Čas vymknut z dráhy. — Kleté povolání!
Být zrozen k jeho napravování!
(William Shakespeare: Hamlet)

Jan Urban (NoD)

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Slova« od „A“ až po „Zet“

V galerii NoD nyní umělec, který svým opravdovým významem není na chvostu. I když je neoddiskutovatelně na konci abecedy…

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU, přátelé umění,

přijměte pozvání na sólovou autorskou výstavu sochaře, performera a konceptuálního umělce Martina Zeta. Ta proběhne pod názvem „SLOVA (Would I Were)“ již tento čtvrtek 25. 6. 2020 od 19.00 v Galerii NoD. Aktuální projekt, který následuje sochařovu prezentaci v brněnském Domě umění, je po letech první umělcovou samostatnou výstavou v Praze. Martin Zet, důležitá postava české výtvarné scény, se zamýšlí nad společensko-politickou situací ve stínu pandemického období. Výstavu již tradičně doprovází autorská esej kurátora Pavla Kubesy.

Galerie NoD

Martin Zet: »Slova (Would I Were)«


Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa

26. 6. – 16. 7. 2020


Vernisáž / Opening: 25. 6. 2020, 19.00

Martin Zet

Martin Zet přichází se soukromým plánem, který jednak zachraňuje možnost sebeuznání a sebepřijetí (thymos) v soukolí četných krizí a hrozeb ve vizi jiné, nepředurčené budoucnosti. V jeho hledáčku stojí schopnost vzdorovat oběma formám politického úpadku. Jen jejich popřením můžeme znovuobjevit budoucnost jako něco, co se teprve musí vynalézt a snad ještě stát. Zetova ,Slova´jsou tak o možnosti pokračování filosofie dějin, i když na první pohled v nepříjemně temném, skoro až dystopicky okázalém duchu: zda dobro existuje, si Zet totiž příliš jistý není. Avšak ,…ale že existuje zlo, to si jistý jsem!´, vyřkne téměř s nadšením.“

(Úryvek z autorské eseje „Mezi nevyvratitelností a nezměnitelností“ kurátora Pavla Kubesy)

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

O významu slov i radosti

Tisíce možností výkladu smyslu …to je Portrait parlé a Paradiso

 

 

 

14.dubna uvedl soubor 420PEOPLE v pražských Jatkách78 dvě nové choreografie pod názvy Portrait parlé a Paradiso. Za choreografií prvního zmíněného díla, doslova „slovního portrétu“ stojí Nataša Novotná a ironicky k uvedenému názvu v anotaci uvádí, že „řeč je nejnedokonalejší komunikační prostředek“. Paradiso pak zas pod dohledem Václava Kuneše zkoumá problém absolutního štěstí, které neexistuje. Stejně jako peklo nebo ráj, jde prý jen o stav naší duše.

Z těchto předpokladů tedy 420PEOPLE vytvořili dva půlhodinové projekty. Portrait parlé začalo jako site-specific už ve foyeru Jatek. Na různých místech v prostoru byly připravené židle s páskami na nohy, aby se na nich stojící tanečníci mohli přesouvat. Přesuny a menší choreografie měly určitou logiku, ovšem obrazy měly hodnotu spíše ve své bezprostřednosti a blízkosti okolním divákům než v nějakém dramatickém náboji. Celkově se samozřejmě pracovalo také s tím, že někteří interpreti byli statičtější, zatímco jiní se přesouvali od jednoho svého kolegy k jinému – naráželi tak na základní principy sociální komunikace. Vše kulminovalo změnou perspektivy, danou dostáním se jedné z tanečnic na zavěšenou šálu, a poté přesunem tanečníků do menších „kójí“, do nichž jsme viděli z průchozích prostor při přesunu do sálu.

004201_04_007214

Tam už začala finální a nejvýraznější část prvního díla, kdy choreografie obrážela již ve foyer rozvíjené téma sociálního kontaktu skrze situace osamocení, sounáležitosti se skupinou, agresivity nebo milostné vášně. Celá plocha měla svá situační jádra, ale hlavní myšlenka byla o vztahu mezi jednotlivci a skupinami a jednotlivci mezi sebou. Vše tak působilo jako tanečně nazíraný výsledek určitého sociálního experimentu. Provedení bylo na vysoké úrovni a gradace jednotlivých vztahů přivedla většinu diváků k nadšení nad viděným, přestože celkový smysl musel každý vnímat jinak, o čemž ostatně svědčí i anotace („tisíce možností výkladu smyslu“).

Druhá choreografie měla již konkrétnější téma a navazovala na Dantovské schéma, které Václav Kuneš zkoumal dříve ve spolupráci s Janem Nebeským a Lucií Trníkovou v inscenaci Peklo. Projevy rajské i pekelné se zde znovu zračily především v mezilidských vztazích a potvrzovaly tezi tvůrců, že si za svůj duševní stav můžeme sami. Zajímavé však bylo využití některých prvků jako živého hlasu (tanečníci měli mikroporty) nebo práce s provazy, které natáhli přes zadní plán jeviště, a poté s nimi do hudby anebo rytmických akcí vytvářeli vlny. Došlo tak k zajímavé komunikaci mezi zvukem, těly tanečníků a vizualizovaným vlněním. Pohybové motivy pak někdy naznačovaly až rituální tématiku, která se jindy prolnula do prosté radosti z pohybu.

Nový projekt 420PEOPLE tak každopádně přinesl nevšední pohybové úvahy, které potěšily svou bezprostředností a skrze skvělý fyzický výkon nabily i publikum energií.

2

 

Alexej Byček

Foto: archiv Jatka78

Taneční magazín