Víte o souboru, který si tuto cenu Jiráskova Hronova zaslouží? Tak neváhejte a posílejte vaše návrhy! Uzávěrka 28. února 2021.
Pořadatelé a spolupořadatelé festivalu Jiráskův Hronov zastoupení v jeho Festivalovém výboru (město Hronov, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Ministerstvo kultury, Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Amatérská divadelní asociace, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění ČR, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků, České středisko UNIMA, Volné sdružení východočeských divadelníků) se dohodli zřídit novou cenu pro české amatérské divadelní soubory. A to jako výraz ocenění dlouholeté kontinuální umělecké i organizační činnosti, která je přínosem pro rozvoj oboru. Domnívají se, že právě Jiráskův Hronov jako mezidruhová divadelní přehlídka může být pro tuto cenu vhodnou platformou.
Vymezení „Ceny Pavla Dostála“
Cena může být udělena výhradně jednomu amatérskému divadelnímu souboru, který v současné době působí na území ČR a jehož působení je dlouholeté a mezi zainteresovanou veřejností známé a uznávané.
Nositelem ceny se může stát dětský, studentský, dospělý soubor bez omezení druhu divadla (činoherní, hudební, pohybové a pantomima, loutkové, divadlo poezie, netradiční divadlo).
Cenu tvoří diplom a je provázena finančním oceněním v minimální výši 5.000 Kč.
Uzávěrka přihlášek je poslední kalendářní den února roku, ve kterém má být cena předána
Sportovní karikatury budou pro diváky vystaveny v Praze 1, Na Poříčí 12, v bývalé budově Ústředního svazu tělesné výchovy. Nyní tento palác patří opět organizaci YMCA. Těšit se na ně můžete od 24. května do 23. července!
Sportovní karikatura má v naší zemi osvědčenou a dlouhou tradici. Dříve se díla předních karikaturistů pravidelně objevovala v páteční příloze Volno deníku Československý Sport. Ale nejvíce pro ni udělal (tehdy redaktor týdeníku Stadion) Ivan Hanousek. Byl také předním činovníkem Československé i České unie karikaturistů a stále vydává elektronické periodikum Gag s těmi nejnovějšími informacemi z oboru. To on založil karikaturistickou soutěž na sportovní téma „Zlatý Emil“. Smrkovský, Kočí, Martenek či Dostál – to jsou jména legend i stálic české sportovní karikatury. Smrkovský a Kočí dokonce aktivně propadli dálkovým běhům!
V duchu osvědčených tradic
„Sport? Sport!“ To je název výstavy více než 60 karikatur o sportu a sportovcích, která se představí od 24. května do 23. července v Paláci YMCA v centru Prahy. Jde o vůbec první ucelenou expozici kreseb známých českých karikaturistů a humoristů na toto téma. Některé z vtipných obrázků se tak objeví na veřejnosti poprvé. Výstava v přízemí sedmipatrového paláce v ulici Na Poříčí 12 bude volně přístupná denně od 8 do 20 hodin, vstup je zdarma.
Českobudějovický karikaturista Sláva Martenek byl (ne)civilním povoláním vojenský letec a také kamarád kosmonauta Vladimíra Remka
„Od sokolovny až po olympiádu, od šachovnice po obří stadiony – na sport karikaturisté pohlížejí z nejrůznějších úhlů: vždycky to ale bude svět, který nabízí nepřeberné množství situací a zážitků,“ říká Radovan Rakus, předseda České unie karikaturistů, která výstavu spolu s Palácem YMCA pořádá. Podle něj sport také víceméně rozděloval společnost na ty, kteří se mu aktivně věnovali nebo fandili, a na ty, kterým připadalo sportování všeho druhu přinejmenším směšné nebo zbytečné. „Kreslený humor a karikatura nabízí specifický pohled na oba tyto tábory a naše výstava pak ukazuje sportování očima českých kreslířů a karikaturistů,“ dodává Radovan Rakus.
Strip Jaroslava Dostála
Sportu zdar, humoru zvlášť
Ve zdravém těle zdravý duch. I tak lze vyjádřit přesvědčení, které je spojené s největší a nejstarší mládežnickou organizací na světě: právě sport totiž vždycky patřil k nejdůležitějším aktivitám sdružení YMCA. „Nejde jen o výkony a trénink svalů, ale také o výchovu k mravnosti, charakteru, spolupráci a fair play. A také o vytvoření nadhledu a schopnosti sám se sobě zasmát. Humor a sport navíc stmelují lidi,“ uvádí Petra Otřísalová ředitelka pražského Paláce YMCA. A připomíná, že památkově chráněný palác je místem sportu i dnes. „Zasportovat si zde může každý. Nejen lidé z firem, kteří u nás mají pronajatou kancelář. Pro veřejnost tu je otevřeno sportovní centrum s posilovnou, tělocvičnou, bazén i finská sauna. A na tělesnou výchovu se nezapomíná ani ve zdejší mateřské školce rodinného typu,“ uvádí.
Věřme, že výstava naváže na soutěž sportovní karikatury „Zlatý Emil“ a na tradice, které v tomto směru vytvořil Ivan Hanousek.
Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.
Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?
„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“
Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman
Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?
„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“
Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?
„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“
Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?
„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“
Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?
„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“
PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem
Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?
„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“
Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?
„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“
PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…
Chodil jste v mládí do tanečních?
„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“
Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?
„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“
PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou
Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?
„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“
Jaký máte názor na moderní formy tance?
„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“
Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?
„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“
Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?
„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“
Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?
„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“
Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči
Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?
„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“
Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?
„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“
Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)
Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?
„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.
Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
Foto: Hana Ferrarová,archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál
