Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Leden přinesl pohádkovou zimu nejen do ulic, ale i do divadla Hybernia

Zimní pohádka 2017

XIII. mezinárodní festival pro děti a mládež „Zimní pohádka 2017“

Již po třinácté se uskutečnil  mezinárodní soutěžní festival pro děti a mládež „Zimní pohádka“. Festival, který je mezinárodní přehlídkou hudebních a tanečních souborů Česka, Slovenska, Polska, Ukrajiny a  Ruska.

Většina z nás zná   folklor ve  středoevropském podání, ale festival „Zimní pohádka“ přináší  východoevropské tance a kulturu, je tedy  dalším velkým přínosem pro milovníky umění. A bylo se z čeho těšit!

 

8.ledna Děda Mráz  zahájil program v pražském divadle Hybernia, za básničku či písničku rozdal dárečky a rozzářené dětské oči mu byly odměnou. Společně s dalšími pohádkovými bytostmi tančili Mrazík, Sněhurka a děti  kolem vánočního stromku. Nadšení vyvolala Ježibaba, která si skočila slušné sólo.

Po focení s Dědou Mrázem následoval již samotný Gala Koncert.  Program této velkolepé show je pečlivě připravován na základě hodnocení mezinárodní poroty. Diváci zhlédli pestrou přehlídku tanců, ale i českou hudbu v provedení žáků ZUŠ. Všechna vystoupení byla na velmi vysoké profesionální úrovni i přes to, že jde o nejmladší umělce, kteří mají amatérský status vystupujících.

Vzhledem k tomu, že tentokrát ve finále předvedlo svoje umění Divadlo Módy, neslo se vystoupení v trošku jiném duchu než minulé ročníky, tedy v pomalejším rytmu, v tanci byly spíše pózy a divák mohl se zaujetím sledovat působivé kostýmy.

Jednotlivá vystoupení byla hodnocena na soutěžní přehlídce, která se konala 6. 1. 2017 v Domě kultury v Teplicích. 8.ledna 2017 proběhl  Gala Koncert v Divadle Hybernia. Vyvrcholením festivalu bylo   zakončení slavnostním Gala Koncertem 9. 1. 2017 v Ruském domě vědy a kultury v Berlíně, kde si diváci opět mohli   vychutnat představení moderního, klasického i folklorního tance, zpěvu a ostatních  druhů umění.

Festivalu Zimní pohádka se zúčastnil soubor Varenka, který později na festivalu  Sympatie Europarků v Disneylandu v Paříži  svým báječným vystoupením obdržel nejvyšší cenu – Grand Prix festivalu World of Youth. Gratulujeme!

Srdečně  zveme všechny české soubory a folklorní skupiny k účasti na festivalech!

 

Zúčastněné soubory:

DSHi 12 + Divadlo módy
Lora – Divadlo módy
Polská taneční skupina Kaprys
Polská taneční skupina Cikady
Ruská taneční skupina Kamuška
Ruská taneční skupina Neposedy
Český taneční soubor Děčín
Český taneční soubor Zlín

 

 

Místa konání:

  1. 1. 2017     16:30 DK Teplice, Mírové náměstí 2959, Teplice

Vstupné: Dospělí 150,- / děti 75,-

 

  1. 1. 2017

11:00 Foceni s Mrazíkem a Sněhurkou

11:30-12:30 interaktivní program

12:30-14:00 Galakoncert a rozdávaní cen

 

DIVADLO HYBERNIA Nám. Republiky 4, 110 00 Praha 1

Vstupné: 150,- Kč – Dospělé, 350,-Kč – dětská vstupenka + dárek od Mrazíka

9.1.2017        17:00 Ruský dům vědy a kultury v Berlíně

 

Konstantin Kuznetsov, Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Pražští Slováci tančí v režii slovenského Maďara

V rámci 8. ročníku festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO! bude mít 20. října ve Studiu ALTA premiéru autorský projekt pětice slovenských tanečníků žijících v Praze

Premiéra Potmehúd: pražští Slováci tančí v režii slovenského Maďara

V rámci 8. ročníku festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO! bude mít 20. října ve Studiu ALTA premiéru autorský projekt pětice slovenských tanečníků žijících v Praze v choreografii slovenského Maďara Csaby Molnára s názvem Potmehúd. Umělci budou v této inscenaci hledat své folklorní kořeny se šibalským úsměvem na rtech.

Potmehúd (slovensky): huncút, lapaj, figliar.

Folklorní tanec je dnes často synonymem tradice a kulturního dědictví, tedy historie. V inscenaci Potmehúd se tanečníci snaží znovuobjevit a rehabilitovat tento prapůvodní umělecký projev, zbavit ho muzeálních nánosů a nanovo prožít čirou sílu nespoutané lidové tvorby a přirozené, neumělecké performativnosti. Vytvářejí vlastní originální folklor inspirovaný vitální a pulzující energií lidového tance – tedy jeho skutečnou podstatou. Každý z tanečníků vnáší do inscenace svou vlastní zkušenost a osobnost a jednotlivé výstupy tak balancují mezi humorem a dramatem, emotivností a cynizmem. Potmehúd je skutečné divadlo, ni koli díky technické preciznosti, ale proto, že zve diváky ke sdílení tady a teď.

„Krása folklorního tance pro mne spočívá ve schopnosti propojit lidi tak, že v průběhu tance instinktivně komunikují tělem na lidské i společenské úrovni. Osvobozují a naplňují tak svého ducha, ale zároveň se ukotvují v komunitě,“ komentuje svou práci s tanečníky choreograf Csaba Molnár.

Inscenace je inspirována představením Journey Home, kterou uvedl Les SlovaKs Dance Collective v roce 2010 na festivalu Hybaj ho! Každé představení bude doprovázet speciální host, který bude začleněn do jevištní hry a bude tanečníky překvapovat. Na festivale Hybaj Ho! ním bude člen skupiny Les SlovaKs Dance Collective Milan Herich. Představení nadchlo i skupinu mladých návrhářů z Moravy NOVADIVA, kteří používají tradiční přírodní materiály a svými postupy tvorby textilu přispívají k myšlence představení – přehodnocení  tradicí a jejich možností dnes.

Choreografie: Csaba Molnár
Tvorba a tanec: Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga, Lukáš Homola a host
Hudba: Jan Mikúšek
Kostýmy: NOVADIVA, Michala Homolová a Daniel Golík
Produkce: ALT@RT
Koprodukce: BOD.Y

bez-nazvu

 

Taneční magazín