Jedinečná akce v NoDu

Koncertní svícení: příprava pultu – dvoudenní workshop s předním odborníkem. Hlaste se. Vstřícná možnost odkladu platby za tento workshop.

Workshop s Lukášem Patzenhauerem na téma příprava světelného konceptu a dokumentace – lighting plot, patch list a další dovednosti. Rovněž zahrnuje přípravu světelného pultu na živou akci.

Lektoři: Lukáš Patzenhauer, Ondřej Růžička

Místo: Divadlo NoD, Dlouhá, Praha 1

Termín: 1. a 2. července 2020 od 10 do 18 hod. oba dny

Program:

  • příprava světelného konceptu a dokumentace – lighting plot, patch list a další,

  • příprava světelného pultu na živou akci (pro případy kdy není možnost/čas na komplexní programování) a její odbavení.

Pracovat budeme na platformě ChamSys MagicQ.

Pokud by někdo chtěl pracovat s vlastní konzolí, je to možné, ale po konzultaci.

Lukáš Patzenhauer je lightdesigner působící v oboru od roku 1995. Věnuje se zejména tvorbě lightdesignu koncertů, koncertních tour, hudebních festivalů, firemních večírků, hair show, fashion show, TV show, sportovní show, živým přenosům a návrhům stage. Z nejznámějších koncertů jsou to například: Leoš Mareš O2 Arena 2018, 2019, Monkey Business, J. A. R., B. B. King, Dan Bárta & Illustratosphere, Helena Vondráčková, Ewa Farna, Team, LUCIE, Lewron Orchestra, Wanastovi Vjecy – Sazka Arena, Bobby McFerrin, Lenny, Lenka Filipová, Koncerty Super Star, Karel Gott 60, 70 let, Tereza Černochová, Dara Rollins, Tata Bojs, Mig 21, Soulfly, Daniel Landa, Mikolas Josef. 

Kurzovné na oba dny: 2 500 Kč

Cena pro studenty JAMU, DAMU, HAMU, FAMU: 1 500 Kč

Vzhledem k finanční nepohodě většiny kolegů z branže nabízíme možnost odsunutí platby na konec roku 2020 > faktura se splatností 11/2020.

Pro registraci můžete vyplnit přihlášku zde: https://bit.ly/3dksMoG 

nebo nás neváhejte na níže uvedených spojeních kontaktovat pro více informací. 

Více a blíže o workshopech: www.svetelnydesign.cz/skola-svetelneho-designu

www: www.svetelnydesign.cz

Sdílet

Kontakt: zdena@svetelnydesign.cz

Zdena Rudolfová, ČOSDAT, Institut světelného designu

a

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Cikán jako Vinnetou

Herec Martin Cikán a stále jeho populárnější kolegyně Julie Ščurková jsou největšími lákadly na netradiční inscenaci scenáristky a režisérky Terezy Volánkové, která bude reprízována 18. ledna 2018 na scéně NoD.

Na scéně Studia superhrdinů, tedy malé scéně pražského experimentálního divadelního studia NoD, se odehrávaly reprízy představení s všeříkajícím názvem „Vinnetou“.

Celá zábavná inscenace vhodná svou jevištní prezentací pro děti i dospělé vznikla pod režijní taktovkou Terezy Volánkové. Původně v rámci workshopu se studenty 2. ročníku katedry loutkářství DAMU. Hrála se v divadelních prostorách DAMU Damúza a nyní i na prknech NoDu.

Neobvyklá nadhledově pojatá inscenace pracuje s prvky ploškového loutkoherectví, stínového divadla i nástiny muzikálu. Respektive spíše s parodií na muzikál. Režisérka navíc pracuje s téměř filmovými střihy, jež supluje stahování opony.

Kladem představení je živá hudba Kateřiny Císařové. Dramaturgie se opírá o převzaté písničky Petra Rezka a Lenky Filipové. Diskutabilní je scénické muzika. V první části spíše bicí darbuky, které mají evokovat indiánské tam-tamy. Tato náhrada však není ideální. Originální tam-tam zní koženěji a temněji než užitá darbuka, která naturel představení spíše odvádí směrem k Indii či jinému orientu. Dále užitá kytara již v české mentalitě vyvolává onu očekávanou „Ameriku“.

Samotný Vinnetou v režii Volánkové je gejzírem nápadů, pointovaných gagů i slovních fórků. Od pojídání čokoládových indiánků bandity až po prošívanou, propocenou, promaštěnou a ještě další pro… oponu. Ta má evokovat zřejmě použité sportovní spodní prádlo „rybano“ a tak narážet na roli Ribany. Při jejím nadměrném stahování přímo před očima diváků to však již balancuje na hranici estetična. Navíc, časem jde již o manýru. Představení jako takové postrádá pevnější divadelní tvar. A zřejmě i tvrdší dramaturgovu ruku a jeho účinnější; pero.

Pod scénářem je podepsána režisérka Tereza Volánková s Karlem Mayem a kolektivem. S nápaditou scénou si pohrál Mikoláš Zika. V titulní roli Vinnetoua se představuje Martin Cikán, Old Shatterhanda si zahrál Ladislav Karda. V roli Nšo-Či se blýskla známá Julie Ščurková, kterou si filmoví diváci jistě pamatují z Bajkerů. Úsměvné je obsazení Inčučuny ženou – Natašou Mikulovou. Ribanu však nehrál muž, ale Lumíra Přichystalová. Zlosyna Santera ztvárnil Jan Strýček. V epizodních rolích se pak představují Dominik Migač, Anita Gregorec a hudebnice Kateřina Císařová. O produkci se stará Karolína Soukupová.

Vinnetou podle Zvolánkové je příjemnou hříčkou, která však nepřekračuje mantinely studentského humoru. Možná bude milým dětským zákuskem, který odvede ty nejmladší ze světa tabletů, mobilů a her k dřevnějšímu humoru. Otázkou je, nakolik je dnešní nejmladší generaci známa Mayova volná předloha? Nebude tak spíš pro generaci rodičů?

Možná, že největší radost z této inscenace budou mít Lenka Filipová, skladatel a textař Pavel Žák a dědicové textaře Zdeňka Rytíře, že jim za každé představení přibydou na kontě tantiémy za jejich zpívané písničky? Ale nezatracujme toto milé snažení. Koneckonců, sami se můžete přesvědčit v NoDu na nejbližší repríze 18. ledna 2018.

 

Foto: NoD, Michal Balner

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN