Vladimír Mišík se v říjnu letošního roku vrátí s novým albem „Vteřiny, měsíce a roky“, které vyjde v pátek 11. 10. 2024.
První singl a videoklip k písni „Tak dobře“, která zároveň album otevírá, zde:
Její text napsal přímo pro Vladimíra Mišíka jeho dlouholetý přítel, mimo jiné vynikající textař a překladatel Michael Žantovský. Album bude třetí Mišíkovou spoluprací s producentem Petrem Ostrouchovem a navazuje tak na předchozí oceňované tituly „Jednou tě potkám“ (2019), album oceněné šesti cenami Anděl, a „Noční obraz“ (2021). Autorem klipu je mladý filmař Matěj Štěpán, který se svým štábem dokumentoval celé natáčení a připravuje klipy k dalším písním z alba, které budou postupně vycházet během letošního podzimu, i celovečerní dokument o projektu, který bude dokončen v příštím roce.
„Možnost zopakovat si spolupráci s Vladimírem Mišíkem není něco, nad čím člověk váhá, naopak se snaží tomu jít vstříc. Album „Vteřiny, měsíce a roky“ je celkem osobní Vláďovo album, z většiny sestavené z obyčejných příběhů ze života. Kromě možnosti spolupráce s Vláďou si na něm cením především toho, jakou skvělou kapelu se podařilo dát dohromady a že album bylo v podstatě celé natočeno „postaru“, metodou živého nahrávání všech hudebníků najednou (bez dotáček a oprav), kdy každý při hraní ovlivňuje každého a všichni přicházejí se skvělými aranžérskými nápady a nahrává i míchá se analogově, do pásu. Písním to dodává neopakovatelnou živost a myslím, že ta atmosféra sounáležitosti kapely a radosti ze společně stráveného času je v nahrávkách poznat,“ říká Petr Ostrouchov, producent a spoluautor alba.
Ve studiu se sešla desetičlenná kapela, jejímž jádrem je – stejně jako na předchozích dvou albech – kvarteto Blue Shadows, tedy kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák, dále pak klavírista Jan Steinsdörfer a v USA žijící hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec (oba se podíleli již na albu „Noční obraz“), kytarista Lukáš Martinek, kontrabasista Tomáš Liška a dva vzácní zahraniční hosté, jejichž otisk lze nalézt v mnoha projektech slavných kolegů (Sting, Rolling Stones, Elton John, Depeche Mode, Crosby, Stills and Nash, James Taylor, David Gilmour, R.E.M., Björk, Stevie Wonder a řada dalších) – americký perkusista kubánského původu Michito Sanchez a britský hráč na pedálovou steel kytaru BJ Cole.
Doprovodnými zpěvy na album přispěl mimo jiné Mišíkův syn Adam. „Uvědomil jsem si, že Adamův zpěv má úplně shodnou barvu se zpěvem Vládi, když byl v Adamově věku, a lákalo mě oba hlasy spojit a vytvořit duet „sám se sebou“ přes oblouk padesáti let“, říká k angažmá Adama Mišíka Petr Ostrouchov.
Album „Vteřiny, měsíce a roky“ vyjde 11. 10. 2024 na CD a 2-LP s obsáhlým fotobookletem z natáčení a s texty písní, a bude dostupné také na streamovacích platformách. V e-shopu Animal Music bude k dispozici též speciální limitovaná edice vinylového vydání alba, vyrobená metodou „ultradisc one-step pressing“.
Vladimír Mišík se v říjnu letošního roku vrátí s novým albem „Vteřiny, měsíce a roky“. Album je třetí Mišíkovou spoluprací s producentem Petrem Ostrouchovem a navazuje tak na předchozí oceňované tituly „Jednou tě potkám“ (2019) a „Noční obraz“ (2021).
„Po vydání Nočního obrazu jsem byl v takovém útlumu. Bylo po covidu, přestal jsem koncertovat… Ale Petr mě probral tím, že mi poslal několik demonahrávek nových písniček, a tím jsem se dostal do takového činorodějšího způsobu existování a začali jsme zase pracovat,“ říká Vladimír Mišík. „Vláďa se mi při každé vhodné příležitosti zmínil, že má nějaké nové texty a významně na mě při tom pomrkával. Spolupráce s ním je vždycky radostná, a tak jsem si je od něj vyžádal, vyhledal ještě pár básní, přizval do party Michaela Žantovského, jehož texty jsem vždycky měl moc rád, a kterého jsem tak trochu vytáhl z textařského důchodu, a začali jsme připravovat nové písničky,“ dodává Petr Ostrouchov. „Bohužel, artróza levé ruky mi nedovoluje hrát na kytaru, neumáčknu struny, takže skládat moc nemůžu, ale o to se postaral Petr, který texty včetně těch mých zhudebnil,“ doplňuje ho Mišík.
Album obsahuje patnáct nových písní s texty Vladimíra Mišíka a Michaela Žantovského, po jedné básni bylo vybráno ze sbírek Josefa Kainara, Jana Skácela, Jiřího Dědečka a Františka Gellnera a jeden text Mišíkovi „na tělo“ napsal Tomáš Belko, Ostrouchovův někdejší souputník z kapely Sto zvířat.
Ve studiu se sešla desetičlenná kapela, jejímž jádrem je – stejně jako na předchozích albech –kvarteto „ Blue Shadows“, tedy kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák, dále pak klavírista Jan Steinsdörfer a v USA žijící hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec (oba se podíleli již na albu „Noční obraz“), kytarista Lukáš Martinek, kontrabasista Tomáš Liška a dva vzácní zahraniční hosté, jejichž otisk lze nalézt v mnoha projektech slavných kolegů (Sting, Rolling Stones, Elton John, Depeche Mode, Crosby, Stills and Nash, James Taylor, David Gilmour, R.E.M., Björk, Stevie Wonder a řada dalších) – americký perkusista kubánského původu Michito Sanchez a britský hráč na pedálovou steel kytaru B. J. Cole.
„Nahrávali jsme jako za starých časů – všichni najednou, celkem rychle a intuitivně. Za takovouhle koncentraci skvělých hráčů s výbornými nápady a citem pro celek jsem opravdu vděčný. Co jsme nahráli, už tak zůstalo, dodatečně se přitáčely jen zpěvy a do dvou písní dechová sekce,“ říká producent Ostrouchov. „Pokud vím, pracuje takhle třeba Bob Dylan,“ doplňuje ho Mišík. Doprovodné vokály na album natočil mimo jiné Mišíkův syn Adam.
Album vzniklo od března do června 2024 v nouzovském studiu Sono Records za účasti mistrů zvuku Milana Cimfeho, Pavla Karlíka a Adama Karlíka. Na CD, 2-LP a digitálně jej dne 4. října 2024 vydá vydavatelství Animal Music; s měsíčním předstihem předznamená vydání alba singl s videoklipem. Na obalu alba pracují Karel Haloun a Aleš Najbrt.
Osobnosti hudební scény vezmou diváky do soukromí i do zákulisí příprav koncertů
Ikony Kamila Střihavky pokračují na ČT art třetí řadou. Osobnosti hudební scény vezmou diváky do soukromí i do zákulisí příprav koncertů
Osobnosti české hudební scény napříč žánry, v soukromí i v zákulisí příprav koncertů a jako průvodce zpěvák Kamil Střihavka. Třetí řada cyklu Ikony Kamila Střihavky startuje na ČT art v pátek 19. 1. ve 20:15. Hostem prvního dílu bude hudebník Matěj Ruppert. V dalších se objeví Michal Prokop, Vilém Čok, Lešek Semelka, Anna K., Ondřej Hejma, Jan Toužimský, Vladimír Mišík, Roman Dragoun a Oskar Petr.
„Jsem moc rád, že se nám při osobních setkáních s těmito talentovanými jedinci potvrdilo obecné pravidlo – čím větší osobnost, tím pokornější přístup k tvorbě druhých a všeobjímající, kolegiální empatie,“ říká zpěvák Kamil Střihavka, který je nejen průvodcem pořadu, ale i scenáristou.
Své hosty zpovídá v prostředí, které je každé osobnosti něčím blízké. Rozhovory vznikaly třeba v obývacím pokoji nebo na zahradě hvězdných hudebníků. V závěru každého dílu si s Kamilem Střihavkou zahrají a zazpívají.
„Natáčelo se vždy v prostředí, které je pro zpovídanou osobnost komfortní. Ze všech byla cítit důvěra ke Kamilovi, která mu otvírá dveře. Se svými hosty se velmi dobře zná a diváci se tak třeba dozví i něco, co doposud o hudebních ikonách nevěděli,“ doplňuje kreativní producent Jiří Hubač.
V předchozích dvou řadách Ikon Kamila Střihavky se objevili Petr Janda, David Koller, Radek Pastrňák, Roman Holý, Lou Fanánek Hagen, Dan Bárta, Aleš Brichta, Michal Pavlíček, Michael Kocáb, Milan Špalek, Ota Balgae, Bára Basiková, Tomáš Hajíček, Miloš Meier, Láďa Křížek, Matěj a Jan Homolovi, Lucie Bílá, Klaudius Kryšpín a Lenka Dusilová. Všechny díly jsou dostupné v iVysílání ČT.
Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.
Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?
„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“
Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman
Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?
„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“
Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?
„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“
Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?
„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“
Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?
„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“
PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem
Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?
„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“
Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?
„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“
PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…
Chodil jste v mládí do tanečních?
„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“
Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?
„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“
PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou
Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?
„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“
Jaký máte názor na moderní formy tance?
„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“
Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?
„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“
Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?
„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“
Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?
„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“
Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči
Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?
„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“
Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?
„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“
Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)
Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?
„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.
Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
Foto: Hana Ferrarová,archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál
