Rozhovor s herečkou, dabérkou, malířkou a autorkou Jarmilou Švehlovou

„Začala mi nová etapa abstrakce a reality“

Divadlo je podle ní pro herce to nejdůležitější a sama toto prostředí zná, díky svým rodičům, od mala. Kromě hraní se věnuje také dabingu, malování a napsala také divadelní hru, v níž si Jarmila Švehlová zahrála se svými dvěma dětmi.

Jaké bylo vyrůstat v rodině operního pěvce a baletní sólistky? Čím jste chtěla být?

„Prožitek mého dětství a mládí určovala atmosféra mého domova. Žila jsem v nádherné bublině s rodiči, kteří mi dali dvě základní věci pro šťastný život. První byla nesmírná láska, druhá také prostupovala vším děním u nás a to byla hudba. Vlastně se celý chod domácnosti určoval podle potřeb mého táty, který byl tenorista v ND, jedinečný pěvec a dokonalý profesionál a troufám si říct, že to bylo také díky zázemí mé maminky, která mu poskytovala absolutně všechno, co si pěvec jeho kvalit může jen přát. K mamince jsem začala chodit do baletu ve druhé třídě, když zakládala taneční oddělení v hudební škole ve Španělské ulici. S velkým obdivem vzpomínám se svými vrstevníky na její choreografii Janáčkovy Symfoniety, kde zapojila všech svých 100 dětí, od 5-ti  do 18-ti  let. To byl obrovský zážitek. Já jsem si díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, neuměla v 15-ti letech představit, že bych mohla dělat něco jiného, než divadlo.“

Vy jste se vydala na hereckou dráhu. V jednom rozhovoru jste přiznala, že Váš tatínek byl proti tomu, aby jste šla na konzervatoř… Co nakonec rozhodlo?

„Nikdy jsem nepochybovala, že budu dělat to, čím se zabývám už 50 let. Moje tvrdohlavost byla v tomto směru nezdolná. Zkoušky na konzervatoř jsem napoprvé neudělala kvůli děsnému pěveckému projevu, a i když ostatní průběh zkoušek, který se skládal z herectví a pohybu byl prý velmi dobrý, i přesto, že jsem si sama připravila těžký monolog z Radúze a Mahuleny a ze Zkrocení zlé ženy, zkoušky u klavíru, kde jsem ukázala, že si nesedím na uších, tak jsem byla ve třetím kole vyškrtnuta ze seznamu. Tehdy za mnou vyběhla na chodbu paní prof. Bendlová a strašně se divila, že mě tatínek nepřipravil taky na zkoušku ze zpěvu. Rozbrečela jsem se a jen ze mě vypadlo, že o tom tatínek vůbec neví, protože mně to zakázal. To ji dost zarazilo, ale vzápětí mi nabídla, že mě do příštích zkoušek za rok připraví ze zpěvu tak, že budou všichni „kulit oči“. Rok jsem tedy chodila na Jazykovou školu, jak si táta přál a přitom doufal, že si to za rok rozmyslím. Nerozmyslela a udělala.“

Již během studií jste hrála v pohádkách a později natočila řadu TV inscenací. Jak na tu plodnou dobu vzpomínáte?

„Měli jsme v ročníku štěstí na profesory, kteří nás učili. Byli to osobnosti z řad režisérů a velmi dobrých herců, kteří nám měli CO předat a hlavně nám fandili a měli nás rádi. Dokázali skloubit výuku s mimoškolní praxí a nezakazovali nám ji. Nebylo mi ani 18 let  a už jsem začala hostovat v ND a v Divadle na Vinohradech. A ve velkých rolích. V ND vedle pana Kemra, Sováka, Lukavského, paní Marie Vášové, Jirky Štěpničky, hrála  jsem Maňku v Mordové rokli, později Julinku v Ostrovského Výnosném místě a na Vinohradech s bardy jako byl pan Bláha, Brodský, Karolína Slunéčková, Hana Maciuchová např. v Letních hostech Soňu nebo Solange v “Léto v Nohante”. A šla jsem z role do role. Televize mi nabídla mnoho rolí různých žánrů. Bylo to několik desítek rolí, na které strašně ráda vzpomínám. Snad někoho napadne je digitalizovat.“

Po škole jste nastoupila do Divadla S. K. Neumana, pak jste byla v Divadle na Vinohradech, později v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Radka Brzobohatého nebo u Valšů. Spolupracujete s agenturou Harlekýn. Čím je pro Vás divadlo?

„Divadlo považuji za nejdůležitější pro každého herce . Jsem přesvědčená, že teprve na jevišti se pozná kvalitní herec. Je to souhrn všeho, z čeho se stává herec hercem. Neobejde se bez dobře posazeného hlasu, artikulace, přirozeného pohybu, výrazu nejen hereckého, ale i pohybového, a pokud dovede i zpívat, je to velký bonus. Když jsme studovali v Karlínském divadle muzikál ‚Hello, Dolly‘ a já jsem poprvé v životě stála před živým orchestrem, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Tam jsem si uvědomila, co to je za obrovskou dřinu. A to jsem operní dítě a tohle všechno jsem znala od raného dětství. Najednou jsem ale sama nebyla schopná otevřít pusu a nasadit tón. Stála jsem jako přibitá a rozplakala jsem se. Ne kvůli sobě, ale konečně mi došlo, co ten můj táta musel překonat, než se z něho stal pěvec. A ty nervy, co jsem pokaždé měla, když jsem vylezla na schody a na nejvyšším místě na jevišti jsem měla začít zpívat!!! A to šlo jen o jednu muzikálovou písničku. Ustála jsem to, ale vím, že na profesi pěvce bych nikdy neměla. Bylo to krásných sedm let, co jsme hráli ‚Hello, Dolly‘ a moje obě děti byly skoro na každém představení. Milovaly ho. Myslím, že právě tohle Roberta předurčilo k dráze herce.“

Často je Vás slyšet v dabingu. Co pro Vás znamená dabing ?

„Moje dabingové začátky jsou spojené s osobností Dr. K. M. Walló, který byl jeden z prvních režisérů českého dabingu. A hlavně nás naučil dabingové profesi a vyžadoval přesnost, ale vždy dával na první místo přirozený a pravdivý herecký výraz. Kimi, jak jsme mu říkali, měl svou skupinu herců, jimž důvěřoval a věděl, že se o ně herecky může opřít, ale pokud si byl jist novým talentem, dal mu příležitost. Obvykle se nemýlil. Hráli jsme s Věrou Galatíkovou v divadle hru Chuť medu a on byl na představení. Druhý den mi volali z produkce, že si mě pan Walló obsadil do Bergmanovy Podzimní sonáty. Velice těžká role pro mladou herečku, která nemá v dabingu žádné zkušenosti. Můj výkon v divadle ho zaujal a byl přesvědčený, že ho zvládnu i zde. Risknul a povedlo se. Tato role mě nastartovala do mnoha dalších rolí, různých žánrů. Dabing není jen hlasová reprodukce původního herce, jak by mohl někdo říct. Podle mě, svým hlasovým hereckým výrazem, dokáže podtrhnout výkon herce na plátně a mnohdy ho ještě víc umocnit anebo naopak, zcela ho zazdít. A v tom je podle mě, kouzlo dabingu a považuji ho za plnohodnotnou formu herecké práce.“

Co Vás vedlo k napsání divadelní hry ‚Zrcadla‘?

„Zrcadla” jsem napsala původně jen pro sebe, bylo to několik různých osudů žen a text jsem dala přečíst dramaturgyni Žofii Vokálkové. Ta nadšeně přikývla a při čtení mi řekla, co kdybych to rozepsala pro víc herců a dala tomu ucelený děj. „Robert je herec, Mariana se zabývá se svým Josefem improvizací, přibereme ještě jednoho herce (Michala Šášinku) a máš svůj tým”- a bylo to! Režii měla Bára Šťastná, zvuk Jirka Petr, kostýmy nám pomohla realizovat naše Monika Černoušková a v obecenstvu nás podporoval táta. Za celou svou divadelní kariéru jsem nezažila takovou soudržnost, nadšení a entuziasmus, jakou mi připravily všechny moje děti. Do poslední chvíle jsme si navzájem pomáhali a fandili. Když si vzpomenu, jaký to vzalo spád a jak skvěle „fungovaIa“ iniciativa všech zúčastněných!!!! Můj velký obdiv a DÍK patří všem hercům a hlavně mé dceři, které se za 6 měsíců po premiéře narodil syn Vašík. To byl taky důvod, proč jsme ještě tu samou sezonu přerušili hraní.“

Věnujete se také malování. Čím Vás malování okouzlilo?

„Lásku k malování mám po své mamince, která mě brala na každou dostupnou výstavu. Když nám maminka odešla, bohužel velmi brzo, Mariance byl teprve rok, moc jsem si přála, aby byla maminka  s námi pořád alespoň v nějakém duchovním napojení, a to se mi vlastně splnilo, když jsem jednoho dne vzala štětec do ruky a z ničeho nic začala malovat. Nic takového mě před tím nenapadlo, byla jsem naprosto levá. Prodejní galerii v Platýzu, kde visel obraz, který jsem se rozhodla koupit, zrušili a tak jsem se rozhodla, že si ho musím namalovat, dokud ho mám v paměti. Touha malovat byla hrozně silná. Vzpomněla jsem si na impresionisty, které jsme tak s mamkou obdivovaly a snažila jsem se jejich obrazy kopírovat. Po letech mě ovlivnilo setkání s mistrem Anderle. „Nechtěj malovat něco, co tady ještě nebylo, vše už tady bylo, ale my jsme tady nebyli, každý nezaměnitelný jedinec se svými vlastními energiemi, city, prožitky. A tohle všechno dej do svých obrazů. Ať je vidět, že jsi to ty”. Uf, začala mi nová etapa abstrakce a reality, kterou se zabývám doteď. Krásné dobrodružství, při kterém mně vede ruku maminka.“

Jarmila Švehlová

Narodila se v Olomouci 11. února 1956 v rodině operního pěvce Zdeňka Švehly (1924 – 2014) a baletky a pedagožky Jarmily Švehlové (1931 – 1988). S manželem Josefem má dvě děti. Syn Robert Hájek je herec a dabér, dcera Mariana Zacharová je improvizátorka a lektorka.

Z TV tvorby – původní televizní inscenace a pohádky, např. – Panenka z vltavské tůně, O líném Honzovi, Páví král, Co takhle svatba princi, O Všudybylovi, Zelená je tráva, Předehra, Radosti života, Hra na život, Vánice, Kverulantka, Přísahám a slibuji, Na čí stranu, Obraz, Aféra Fénix, Lékaři, Rinaldino, Služební cesta, Skok, seriály – Moje srdcová sedma, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Náhrdelník, filmy – koprodukční francouzsko – německý – Zpřízněni volbou, Mach a Šebestová, Stáří 19. Svým hlasem provázela seriál Vlak dětství a naděje. 

 Věnuje se malování a psaní. Působí v dabingu.

Foto: Archiv Jarmily  Švehlové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nová čtenářská soutěž o tři knížky s podpisem autora PAVLA ŠMIDRKALA

SOUTĚŽ UKONČENA – BUDEME VÁS INFORMOVAT O VYLOSOVÁNÍ VÍTĚZŮ!!! Kdo se bude těšit na knížku s autogramem a věnováním od autora?

Po roce přichází TANEČNÍ MAGAZÍN opět se soutěží. Tentokrát o tři výtisky zbrusu nové knížky „Babráci“ z pera (anebo počítače?) Pavla Šmidrkala.

Nový titul „Babráci“ je souborem devíti povídek Již jejich názvy dávají tušit, že se vesměs jedná o reminiscenci na autorovo mládí. Namátkou uveďme třeba: „Budeme chvíli dospělí“, „Krůček do rádia“, „Hotovo, točit“, nebo „Dlouhá louže“. Publikaci vydala i současně vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov spol. s r. o. A o její grafické řešení a zlom se postaral syn autora, Marek Šmidrkal.

Knižní Babráci“ měli hned několik slavnostních křtů. V jihočeských lázních Bechyně, v nedaleké unikátní Obrazárně a zemědělském muzeu Špejchar Želeč, ale také v knižní prodejně Kosmas na hlavním Pernštejnském náměstí v Pardubicích. Samozřejmě se křtila i v Praze, za účasti režiséra Zdeňka Trošky, baletního mága Vlastimila Harapese a herečky Jarmily Švehlové i dalších osobností.

S autorem této knížky TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor (na jiném místě této stránky) a na jeho základech vznikla také nynější soutěžní otázka:

Kdo knížku »BABRÁCI« ilustroval a jaký má vztah ke spisovateli PAVLU ŠMIDRKALOVI?“

Prosíme, své odpovědi posílejte do redakce TANEČNÍHO MAGAZÍNU mailem na mailovou adresu: info@tanecnimagazin.cz .

Ke své odpovědi uveďte, prosím, své celé jméno, vlastní mailovou adresu, poštovní adresu a popřípadě i telefonické spojení.

Uzávěrka soutěže o tři výtisky knížky PAVLA ŠMIDRKALA „BABRÁCI“ je: ve čtvrtek 25. dubna ve 24.00 hodin.

Na křtu knížky v jihočeských lázních Bechyně si společně zazpívali kmotři knížky Luděk Sobota a operní pěvkyně Michaela Kartáková (vpravo s knížkou v levé ruce)

Těšíme se na vaše (určitě správné) odpovědi!

:-))

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN