Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já”

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.”

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.”

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?   

Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.”

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.”

V roce 2014 jste se  s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.”

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu? 

Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.”

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.”

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.”

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.”

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové 

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 ”

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN