Žijeme pohybem! Chcete pomoci??
Show světového poháru tance na vozíku
Žijeme pohybem! Chcete pomoci??
„Tanec je obrovská součást mého já“
V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.
Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?
„Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.“
Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?
„Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.“
Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?
„Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.“
Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…
„Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.
Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.“
V roce 2014 jste se s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?
„Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.“
Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu?
„Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.“
V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?
„Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.“
Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?
„Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.“
Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?
„To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.“
Foto: archiv Lenky Nory Návorkové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
„Jsem to opravdu já, když tančím“
Spolu s hercem Matoušem Rumlem se protančili na druhé místo v oblíbené TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí a to, že mohla v soutěži tančit, pokládá Natálie Otáhalová, která se tanci věnuje od dětství, za obrovskou zkušenost. Spolu s Janem Onderem dělají vlastní taneční kurzy pro dospělé taneční páry a ráda by si splnila dětský sen, být herečkou.
Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se starším bratrem, fotbalovým brankářem Martinem Otáhalem. Jaká jste byla holčička? Co Vás bavilo?
„Já jsem byla normální holčička, co si hraje s panenkami, ale zároveň jsem si s bráchou čas od času zahrála i fotbal. Protože mě měl můj starší bratr tzv. za „trapnou” sestru, tak jsem se furt snažila se mu zavděčit. Což bylo ovšem často zbytečné, a dopadalo to tak, že jsem buď byla zamčená na balkóně, nebo jsem mu chodila do popelnice pro balón, když ho tam kopnul (to byla taková naše hra), někdy jsme i něco v bytě balónem rozbili, a to jsme pak drželi při sobě. Samozřejmě to někdy skončilo i pláčem a on to samozřejmě odnesl, protože jsem byla malá holčička, musím říct, že jsem byla možná i trošku provokatér. Na fotbal jsem ale chodila i jako jeho fanynka, jinak mě fotbal nebaví.“
V pěti letech jste začala chodit do baletní přípravky ND a pak k babičce, jelikož Vaši prarodiče Jana a Rudolf Janoudovi měli taneční školu Metronom, za kterou jste také závodila. Byli to právě prarodiče, kteří Vás ovlivnili, že jste se rozhodla být profesionální tanečnicí?
„Ano, určitě to byli právě oni, ale rodiče mě samozřejmě podporovali také, co to šlo. Babička s dědečkem mě každý den vyzvedávali ze školy, a rovnou jsme jeli na trénink, kde následovala dvouhodinová výuka ať už dědy nebo babičky. Co si vzpomínám, tak abych měla hned tanečního partnera, babička, kvůli mne, rozdělila jeden taneční pár. A já měla hned s kým tančit. Podporovali mě i v letech, když už mě tolik netrénovali a já tančila za jiný klub.“
Původně jste chtěla studovat na konzervatoři, kde Vás také vzali, ale kvůli častým soutěžím jste se rozhodla pro studium na gymnáziu Jiřího Gutha Jarkovského v Praze. A co dál, uvažujete o dalším studiu?
„Nebylo to jen kvůli soutěžím, ale také protože jsem si uvědomila, že po škole, kde bych byla 8 hodin na nohách, jít ještě na tří hodinový trénink asi není dobrý nápad. Tento rok maturuji a po gymnáziu bych se dále chtěla věnovat umění. Kromě tance mám i takový dětský sen – stát se herečkou, a tak jsem si podala přihlášku na Vyšší odbornou hereckou a moderátorskou školu. V záloze mam také Fakultu humanitních studii na Karlově univerzitě, protože mě také zajímá a baví psychologie a filosofie.“
ČR jste reprezentovala na mnoha našich i zahraničních soutěžích včetně ME a MS. Jste desetinásobnou mistryní v latinsko-amerických tancích, standardních a 10 tancích. S Matyášem Adamcem jste byli vyhlášeni Českým svazem tanečního sportu v roce 2017 za vycházející hvězdy. Jste semifinalistkou MS v latinsko-amerických tancích v kategorii do 21 let. Co to pro Vás znamená?
„Musím říct´, že v době kdy jsem byla v každodenním tréninku, mi to pořád bylo ,málo´. Cíle jsem měla stále veliké, a postupně se zvětšovaly. Zpětně, když na to koukám, tak nechápu, jak se to vlastně stalo. Tím chci říct, že jsme byli na parketu samozřejmě každý den, ale myslím si, že byli i větší ,dříči´ než jsme byli my. Mám skoro pocit, že to přicházelo tak samo.“
V jubilejní desáté řadě televizní soutěže Star Dance… když hvězdy tančí, jste spolu s hercem Matoušem Rumlem obsadili druhé místo. Jak jste se do soutěže dostala?
„Byla jsem pozvána na casting jako všichni ostatní tanečníci a asi jsem se jim líbila.“
Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu?
„Soutěž mi přinesla mnoho nových kamarádů a také obrovskou zkušenost stát před kamerami a komunikovat s lidmi.“
Tanci se věnujete od mala, co pro Vás znamená?
„Tanec je pro mě velmi důležitý hlavně proto, že jsem to já, když tančím. Můžu kolikrát více vyjádřit co cítím, než kdybych to řekla slovy. Navíc je to věc, ve které si věřím více než v jiných věcech, či aktivitách. Dodává mi tzv. zdravé sebevědomí.“
Působíte také jako lektorka v Centru tance v Praze. Co všechno učíte a jaký je o Vaše kurzy zájem?
„V Centru tance neučím, o prázdninách jsem pozvána na jednu výuku pro ženy a moc se těším.
Děláme své vlastní taneční kurzy s Janem Onderem pro dospělé taneční páry. Do budoucna by mě bavila i práce s malými dětmi.“
A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?
„Chvíle volna trávím ráda s kamarády, samozřejmě i sledováním filmů. Ráda bych se teď po corona viru podívala i po českých památkách a místech. Také bych jela k moři, ale uvidíme, jaká bude situace.“
Foto: archiv Natálie Otáhalové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
„Po každé taneční lekci děkuji mému andělovi, že …“
Pocházíte z Mostu, kde jste také vyrůstala. Jak jste prožívala svá dětská léta na severu Čech?
„Když se řekne, že pocházím z Mostu, tak pozorujete občas zvláštní reakce, protože spoustu lidí má Most zafixovaný jako měsíční krajinu, kde je špatné ovzduší a žijí tam nepřizpůsobivé národnostní menšiny. Tak tomu skutečně bylo ještě na začátku 90. let, ale já jsem to jako dítě nevnímala. V Mostě se mi žilo vždy dobře. Vyšla jsem ZŠ, poté pokračovala ve studiu na Obchodní akademii a nakonec jsem tam zůstala do 25 let, kdy jsem dokončila vysokou školu s ekonomickým zaměřením, která měla pobočku v Mostě. Mám tam rodiče, které navštěvuji celkem často, a Most jako takový, je nyní zelené a poměrně čisté město. Takže vždy se na sever Čech ráda vracím.“
Začínala jste jako malá mažoretka a od deseti let se věnujete tanci. Co Vás k němu přivedlo?
„Vždycky jsem se ráda nějakým způsobem hýbala a nakonec tehdy přes mou nejlepší kamarádku jsem začala navštěvovat v lidové škole umění mažoretky a ta stejná trenérka otevírala v 95. roce kroužek společenských tanců. Byl mi nějakým způsobem bližší, protože jsem se mohla projevit více individuálně. Měla jsem velké štěstí, že jsem téměř hned našla tanečního partnera, což byl i tehdy velký problém. Chlapcům se moc do tance nechce… :-). A v neposlední řadě byla důležitá psychická i finanční podpora mých rodičů, kteří se pro mě maximálně obětovali ve všech směrech, za což jim do dneška děkuji.“
V juniorském věku jste již patřila mezi republikovou špičku tanečníků a v 16 letech jste se protančila do nejvyšší výkonnosti třídy „M“. Co to pro Vás znamenalo?
„Vše šlo ruku v ruce, měla jsem štěstí jak na partnera, mé rodinné zázemí, tak také na kvalitní vedení. Od juniorských let byl mým trenérem Jan Tománek, který mě krásně nastartoval a vedl mě až do mých 30 let, kdy jsme ukončili aktivní taneční kariéru s Janem Onderem a rozhodli jsme se pokračovat dál komerčnější cestou. Stále jsme se věnovali výchově juniorských tanečních párů, ale do toho přiskočilo natáčení dětského tanečního pořadu pro ČT Déčko – ,Taneční hrátky s Honzou Onderem´. Natočilo se téměř 300 dílů a my jsme začali republiku brázdit s dětskou taneční show.“
S tanečním partnerem Janem Onderem, s nímž jste tančila několik let, jste byli pravidelnými semifinalisty mistrovství ČR v latinsko-amerických tancích a právě v tomto oboru jste se stala mistryní ČR a vicemistryní Evropy. Proč právě latinsko-americké tance?
„Latinsko-americké tance jsou živější a živočišnější, jestli to takto mohu nazvat. Ve standardních tancích musíte být v neustálém tělesném kontaktu s partnerem, držet si rám atd. Cítila jsem se trochu svázaně, tak proto jsem se v 17 letech rozhodla, že se budu specializovat jen na latinu, která mě naplňovala více i z hlediska projevování emocí. Jan Onder byl tehdy taky výborný latinář, takže jsme to v roce 2007 dali tanečně dohromady.“
V roce 2013 jste se poprvé objevila v oblíbené televizní taneční soutěži Star Dance… když hvězdy tančí, kde byl Vašim partnerem herec Pavel Řezníček. S komikem Lukášem Pavláskem jste se protančili do finále a v osmé řadě se stal Vašim partnerem italský kuchař Emanuele Ridi. Co Vám dalo působení v této soutěži? Šla byste do pořadu znovu?
„StarDance je nezapomenutelný zážitek a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Je to náročné ve více směrech. Jste pro celebritu, kterou dostanete, jak trenérem, choreografem, psychologem a v neposlední řadě také tanečním partnerem (partnerkou). Já jsem vždy začínala s daným partnerem úplně od nuly, ani jeden muž neměl žádné zkušenosti s tancem. Ono se občas přihodí, že daná celebrita se s tancem někdy setkala např. při studiu na konzervatoři, v divadle, ve filmu nebo v mládí tančila a je úplně jedno, jaký styl tance. Zkrátka i s profesionálním sportovcem to jde potom snáz, ale to bohužel nebyl můj případ. Vždy jsem si říkala, že co mě nezabije, to mě posílí, to bylo takové moje moto zejména s Lukášem Pavláskem, který byl opravdu nejtěžší oříšek ze všech. Pochopila jsem, že je to opravdu soutěž, kde nejde úplně o kvalitu pohybu, ale rozhodují sympatie, upřímnost a aura dané celebrity i možná tanečníka. Divák je chytrý a i přes kameru občas pozná faleš a hru a touhu po vítězství, což se daným párům nevyplácí. Z účinkování ve StarDance jsem si odnesla více trpělivosti a vlastně jsem získala to pravé know-how, jak rozpohybovat v krátkém čase úplného laika.
Při sledování posledních 2 řad mi tak nějak došlo, že už jsem ,stará´, objevovali se tam tanečníci o 10-15 let mladší než jsem já. Jasně, já jsem v něčem třeba vyzrálejší a zkušenější, ale vůbec teď nedokáži říci, zda bych do StarDance ještě šla. Určitě bych o tom musela přemýšlet a zvážit všechna pro a proti.“
Přitom všem tanečním zaneprázdnění jste stihla v roce 2005 vystudovat Obchodní akademii v Mostě a o pět let také VŠ: Proč ekonomický obor?
„Po absolvování ZŠ jsem vůbec netušila, zda budu chtít studovat vysokou školu, a tak jsem šla raději na odborně zaměřenou školu, než na všeobecné gymnázium. Studium na obchodní akademii mě bavilo a nakonec jsem se tedy rozhodla, že v mém vzdělávání ekonomickým směrem budu pokračovat. Myslela jsem na zadní vrátka, kdybych např. ze zdravotních důvodů nemohla tančit a vyučovat tanec, tak ať mám do života pojistku, že mohu dělat i něco jiného a nejsem jednostranně zaměřený člověk.“
V roce 2017 jste se objevila v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Jaké to bylo, být „tak trochu“ herečkou?
„Určitě to byla pro mě zajímavá zkušenost, dost jsme se při natáčení nasmáli a byla tam fajn parta herců. Ale asi tam je taky potřeba talent a nejsem si jistá, zda ho mám…. :-). Každopádně herectví je pro mě velmi pestrá profese a určitě bych nějakou nabídku na mini roli nezahodila a zvážila ji.
Tanec Vás provází téměř celý život. Věnujete se mu na profesionální úrovni a své zkušenosti předáváte dál díky svým tanečním kurzům pro děti, mládež i dospělé. Co všechno se můžou účastníci kurzů u Vás naučit?
„Nyní vedu taneční kroužky na základní škole ve Velké Chuchli a v Jesenici u Prahy, i přesto, že se s dětmi setkávám jednou týdně na hodinu, tak se snažím z nich dostat maximum. Vysvětluji jim, že tanec je v dnešní době sport a žádná procházka růžovou zahradou. Nemám ráda líné děti a v mém kroužku o takové děti nestojím J a ono to funguje. Děti to baví a dávají mi zpět energii, kterou já vkládám do nich a myslím, že mě mají i rády… smích
S dospělými tanečními kurzisty je to trochu snazší. Přihlásí se do kurzu, protože se skutečně chtějí naučit tančit. Jsou to většinou velmi pozitivní manželské páry s dobrou energií. Kurzy vedu trochu neformálním a uvolněnějším způsobem, chci, aby to byl pro dospěláky zážitek a aby si na mě vzpomněli vždy v dobrém. Takže občas zavtipkuji a zlehčím celou situaci. Kurzisté se učí jak standardní, tak latinsko-americké tance. Výjimkou jsou kurzy ,Latina pro ženy´, kde vyučuji sólo sestavičky do karibských tanců. Po konci každé lekce děkuji tam nahoru mému andělovi za to, že jsem zdravá, šťastná a že se mi práce stala koníčkem.“
A co chvíle volna. Jak je ráda trávíte?
„Mám ráda aktivnější odpočinek. V zimě lyžuji a na jaře začínám běhat a chodit do přírody na procházky, kde čerpám energii. Také mám ráda kruhové tréninky, kam občas zajdu, abych se udržovala v kondici. Též cestuji jak po naší krásné zemi, tak i po Evropě.“
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN