Rozhovor s tanečnicí, třikrát úspěšnou v soutěži StarDance, LUCIÍ HUNČÁROVOU

“Po každé taneční lekci děkuji mému andělovi, že …”

Již v juniorském věku patřila mezi republikovou špičku tanečníků. Mistryně v latinsko-amerických tancích a vicemistryně Evropy Lucie Hunčárová, vystudovaná ekonomka, profesionální tanečnice, která vede taneční kurzy jak pro děti, tak pro dospělé, si třikrát zatančila ve StarDance a práce se jí stala koníčkem.

Pocházíte z Mostu, kde jste také vyrůstala. Jak jste prožívala svá dětská léta na severu Čech?

„Když se řekne, že pocházím z Mostu, tak pozorujete občas zvláštní reakce, protože spoustu lidí má Most zafixovaný jako měsíční krajinu, kde je špatné ovzduší a žijí tam nepřizpůsobivé národnostní menšiny. Tak tomu skutečně bylo ještě na začátku 90. let, ale já jsem to jako dítě nevnímala. V Mostě se mi žilo vždy dobře. Vyšla jsem ZŠ, poté pokračovala ve studiu na Obchodní akademii a nakonec jsem tam zůstala do 25 let, kdy jsem dokončila vysokou školu s ekonomickým zaměřením, která měla pobočku v Mostě. Mám tam rodiče, které navštěvuji celkem často, a Most jako takový, je nyní zelené a poměrně čisté město. Takže vždy se na sever Čech ráda vracím.”

Začínala jste jako malá mažoretka a od deseti let se věnujete tanci. Co Vás k němu přivedlo?

„Vždycky jsem se ráda nějakým způsobem hýbala a nakonec tehdy přes mou nejlepší kamarádku jsem začala navštěvovat v lidové škole umění mažoretky a ta stejná trenérka otevírala v 95. roce kroužek společenských tanců. Byl mi nějakým způsobem bližší, protože jsem se mohla projevit více individuálně. Měla jsem velké štěstí, že jsem téměř hned našla tanečního partnera, což byl i tehdy velký problém. Chlapcům se moc do tance nechce… :-). A v neposlední řadě byla důležitá psychická i finanční podpora mých rodičů, kteří se pro mě maximálně obětovali ve všech směrech, za což jim do dneška děkuji.”

 V juniorském věku jste již patřila mezi republikovou špičku tanečníků a v 16 letech jste se protančila do nejvyšší výkonnosti třídy „M“. Co to pro Vás znamenalo? 

„Vše šlo ruku v ruce, měla jsem štěstí jak na partnera, mé rodinné zázemí, tak také  na kvalitní vedení. Od juniorských let byl mým trenérem Jan Tománek, který mě krásně nastartoval a vedl mě až do mých 30 let, kdy jsme ukončili aktivní taneční kariéru s Janem Onderem a rozhodli jsme se pokračovat dál komerčnější cestou. Stále jsme se věnovali výchově juniorských tanečních párů, ale do toho přiskočilo natáčení dětského tanečního pořadu pro ČT Déčko –  ,Taneční hrátky s Honzou Onderem´. Natočilo se téměř 300 dílů a my jsme začali republiku brázdit s dětskou taneční show.”

V Barrandovských ateliérech se 29. října 2016 uskutečnil přenos VIII řady populární taneční show České televize Stardance.

S tanečním partnerem Janem Onderem, s nímž jste tančila několik let, jste byli pravidelnými semifinalisty mistrovství ČR v latinsko-amerických tancích a právě v tomto oboru jste se stala mistryní ČR a vicemistryní Evropy. Proč právě latinsko-americké tance?

„Latinsko-americké tance jsou živější a živočišnější, jestli to takto mohu nazvat. Ve standardních tancích musíte být v neustálém tělesném kontaktu s partnerem, držet si rám atd. Cítila jsem se trochu svázaně, tak proto jsem se v 17 letech rozhodla, že se budu specializovat jen na latinu, která mě naplňovala více i z hlediska projevování emocí. Jan Onder byl tehdy taky výborný latinář, takže jsme to v roce 2007 dali tanečně dohromady.”

V ateliéru 8 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

V roce 2013 jste se poprvé objevila v oblíbené televizní taneční soutěži Star Dance… když hvězdy tančí, kde byl Vašim partnerem herec Pavel Řezníček. S komikem Lukášem Pavláskem jste se protančili do finále a v osmé řadě se stal Vašim partnerem italský kuchař Emanuele Ridi. Co Vám dalo působení v této soutěži? Šla byste do pořadu znovu?  

„StarDance je nezapomenutelný zážitek a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Je to náročné ve více směrech. Jste pro celebritu, kterou dostanete, jak trenérem, choreografem, psychologem a v neposlední řadě také tanečním partnerem (partnerkou). Já jsem vždy začínala s daným partnerem úplně od nuly, ani jeden muž neměl žádné zkušenosti s tancem. Ono se občas přihodí, že daná celebrita se s tancem někdy setkala např. při studiu na konzervatoři, v divadle, ve filmu nebo v mládí tančila a je úplně jedno, jaký styl tance. Zkrátka i s profesionálním sportovcem to jde potom snáz, ale to bohužel nebyl můj případ. Vždy jsem si říkala, že co mě nezabije, to mě posílí, to bylo takové moje moto zejména s Lukášem Pavláskem, který byl opravdu nejtěžší oříšek ze všech. Pochopila jsem, že je to opravdu soutěž, kde nejde úplně o kvalitu pohybu, ale rozhodují sympatie, upřímnost a aura dané celebrity i možná tanečníka. Divák je chytrý a i přes kameru občas pozná faleš a hru a touhu po vítězství, což se daným párům nevyplácí. Z účinkování ve StarDance jsem si odnesla více trpělivosti a vlastně jsem získala to pravé know-how, jak rozpohybovat v krátkém čase úplného laika.

V budově České televize v Praze se 7.září 2015 uskutečnila tisková konference k nové řadě taneční soutěže Stardance VII.

Při sledování posledních 2 řad mi tak nějak došlo, že už jsem ,stará´, objevovali se tam tanečníci o 10-15 let mladší než jsem já. Jasně, já jsem v něčem třeba vyzrálejší a zkušenější, ale vůbec teď nedokáži říci, zda bych do StarDance ještě šla. Určitě bych o tom musela přemýšlet a zvážit všechna pro a proti.”

StarDance VI

Přitom všem tanečním zaneprázdnění jste stihla v roce 2005 vystudovat Obchodní akademii v Mostě a o pět let také VŠ: Proč ekonomický obor?

„Po absolvování ZŠ jsem vůbec netušila, zda budu chtít studovat vysokou školu, a tak jsem šla raději na odborně zaměřenou školu, než na všeobecné gymnázium. Studium na obchodní akademii mě bavilo a nakonec jsem se tedy rozhodla, že v mém vzdělávání ekonomickým směrem budu pokračovat. Myslela jsem na zadní vrátka, kdybych např. ze zdravotních důvodů nemohla tančit a vyučovat tanec, tak ať mám do života pojistku, že mohu dělat i něco jiného a nejsem jednostranně zaměřený člověk.”

StarDance VIII …. když hvězdy tančí. Portréty soutěžících osmé řady populární taneční soutěže České televize.

V roce 2017 jste se objevila v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Jaké to bylo, být „tak trochu“ herečkou?

„Určitě to byla pro mě zajímavá zkušenost, dost jsme se při natáčení nasmáli a byla tam fajn parta herců. Ale asi tam je taky potřeba talent a nejsem si jistá, zda ho mám…. :-). Každopádně herectví je pro mě velmi  pestrá profese a určitě bych nějakou nabídku na mini roli nezahodila a zvážila ji.

Tanec Vás provází téměř celý život. Věnujete se mu na profesionální úrovni a své zkušenosti předáváte dál díky svým tanečním kurzům pro děti, mládež i dospělé. Co všechno se můžou účastníci kurzů u Vás naučit?

„Nyní vedu taneční kroužky na základní škole ve Velké Chuchli a v Jesenici u Prahy, i přesto, že se s dětmi setkávám jednou týdně na hodinu, tak se snažím z nich dostat maximum. Vysvětluji jim, že tanec je v dnešní době sport a žádná procházka růžovou zahradou. Nemám ráda líné děti a v mém kroužku o takové děti nestojím J a ono to funguje. Děti to baví a dávají mi zpět energii, kterou já vkládám do nich a myslím, že mě mají i rády… smích

S dospělými tanečními kurzisty je to trochu snazší. Přihlásí se do kurzu, protože se skutečně chtějí naučit tančit. Jsou to většinou velmi pozitivní manželské páry s dobrou energií. Kurzy vedu trochu neformálním a uvolněnějším způsobem, chci, aby to byl pro dospěláky zážitek a aby si na mě vzpomněli vždy v dobrém. Takže občas zavtipkuji a zlehčím celou situaci. Kurzisté se učí jak standardní, tak latinsko-americké tance. Výjimkou jsou kurzy ,Latina pro ženy´, kde vyučuji sólo sestavičky do karibských tanců. Po konci každé lekce děkuji tam nahoru mému andělovi za to, že jsem zdravá, šťastná a že se mi práce stala koníčkem.”

A co chvíle volna. Jak je ráda trávíte?

„Mám ráda aktivnější odpočinek. V zimě lyžuji a na jaře začínám běhat a chodit do přírody na procházky, kde čerpám energii. Také mám ráda kruhové tréninky, kam občas zajdu, abych se udržovala v kondici. Též cestuji jak po naší krásné zemi, tak i po Evropě.”

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.”

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Příliš mladá na to, aby zestárla

Světoznámá stylistka a vizážistka Alena Klenot vydává knihu

 

Alena Klenot, světoznámá stylistka a vizážistka celebrit  (např.  Celine  Dion, Shania Twain, Alanis Morissette,  Janet  Jackson, Lady Gaga, Cher), která žije  část roku v USA,  je právě v Praze a rozhodně  se nenudí.

Napsala knihu “Jsem příliš mladá na to, abych zestárla”, ve které se chce podělit se všemi ženami o své tajemství, jak si uchovat mládí a svěžest.  Půvabná Alena skutečně působí dojmem  jakoby nestárla, je plná vitality a energie z ní jen srší.   Nenechte si tedy její rady ujít.

Taneční magazín

Do konce srpna letní vstupné!

Pražská výstava GOTT MY LIFE jde pomalu, ale jistě do finále. Můžete ji navštívit poslední měsíc. – září. Ještě poslední srpnový týden vás na ni čekají prázdninové slevy na vstupném, kdy si lístek můžete koupit od 140 Kč. Ale lze ji absolvovat i méně tradičním způsobem. Více již v článku.

Na výstavě o životě našeho fenomenálního zpěváka Karla Gotta se nabízí také množství doprovodných programů a kurátorských prohlídek. Nabízíme z nich ty nejzajímavější.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA

S komentovanou prohlídkou je to prostě ještě lepší! V rámci první se můžete zaposlouchat nejenom do Gottových písní, ale také do příběhu učně, který se stal králem pódií.

Kurátorská prohlídka s Petrem Balogem
26.8. od 16 hodin

Délka komentované prohlídky: 60min

Cílová skupina: dospělí, střední školy

Cena za komentovanou prohlídku: 50 Kč/osoba + vstupné do expozice

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

JEDEN DEN (S) GOTTEM

Bylo nebylo… – ale pozor, toto není pohádka! Příběh, který Vám teď povíme, se skutečně stal! Chcete slyšet příběh hvězdy? Nebo si ho rovnou sami zažít? Jeden den s Gottemnení jenom dnem jeho života, ale taky naší společné historie. Jeden den Gottem je možností vyzkoušet si, jaké je to vystoupat až ke hvězdám.

Délka programu: 90 min

Cílová skupina: školy, příměstské tábory – I. (6 – 10let) a II. stupeň (11 – 16let)

Cena za program: 500 Kč/skupina + vstupné do expozice

Vstupné do expozice: 80 Kč/osoba / 140 Kč/osoba VÍKEND

Minimální počet účastníků: 15

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

 

DJ FAN GOTT

Život hvězdy není jenom o pódiích, sbírání trofejí, obdivu fanoušků, ale je to i tvrdá dřina. Výstava GOTT MY LIFE nabízí jedinečný pohled na život žijící legendy; člověka, který je synonymem populární kultury. Pro děti a žáky se výstava stane materiálem, který mají zremixovat a sami tak uvažovat o tom, co je na Gottovi a jeho životě nejvíce zajímá. Nejde jenom o interakci, ale přímo o možnost manipulovat s obrazem, který pro nás Karel Gott svojí aktivní kariérou připravil a připravuje. DJ, který míchá obraz hvězdy jako hudbu. FAN jako fanoušek, který se na něj a na jeho obraz dívá.

Délka programu: 90 min

Cílová skupina: školy, příměstské tábory – II. stupeň (11 – 16let)

Cena za program: 500 Kč/skupina + vstupné do expozice

Vstupné do expozice: 80 Kč/osoba / 140 Kč/osoba VÍKEND

Doporučený počet účastníků: 15

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

 

Výstava potrvá do konce září a zlevněné vstupné můžete využít ještě+ do konce srpna.

FOTO: Gott My Life

 TANEČNÍ MAGAZÍN