Rozhovor s tanečnicí, třikrát úspěšnou v soutěži StarDance, LUCIÍ HUNČÁROVOU

“Po každé taneční lekci děkuji mému andělovi, že …”

Již v juniorském věku patřila mezi republikovou špičku tanečníků. Mistryně v latinsko-amerických tancích a vicemistryně Evropy Lucie Hunčárová, vystudovaná ekonomka, profesionální tanečnice, která vede taneční kurzy jak pro děti, tak pro dospělé, si třikrát zatančila ve StarDance a práce se jí stala koníčkem.

Pocházíte z Mostu, kde jste také vyrůstala. Jak jste prožívala svá dětská léta na severu Čech?

„Když se řekne, že pocházím z Mostu, tak pozorujete občas zvláštní reakce, protože spoustu lidí má Most zafixovaný jako měsíční krajinu, kde je špatné ovzduší a žijí tam nepřizpůsobivé národnostní menšiny. Tak tomu skutečně bylo ještě na začátku 90. let, ale já jsem to jako dítě nevnímala. V Mostě se mi žilo vždy dobře. Vyšla jsem ZŠ, poté pokračovala ve studiu na Obchodní akademii a nakonec jsem tam zůstala do 25 let, kdy jsem dokončila vysokou školu s ekonomickým zaměřením, která měla pobočku v Mostě. Mám tam rodiče, které navštěvuji celkem často, a Most jako takový, je nyní zelené a poměrně čisté město. Takže vždy se na sever Čech ráda vracím.”

Začínala jste jako malá mažoretka a od deseti let se věnujete tanci. Co Vás k němu přivedlo?

„Vždycky jsem se ráda nějakým způsobem hýbala a nakonec tehdy přes mou nejlepší kamarádku jsem začala navštěvovat v lidové škole umění mažoretky a ta stejná trenérka otevírala v 95. roce kroužek společenských tanců. Byl mi nějakým způsobem bližší, protože jsem se mohla projevit více individuálně. Měla jsem velké štěstí, že jsem téměř hned našla tanečního partnera, což byl i tehdy velký problém. Chlapcům se moc do tance nechce… :-). A v neposlední řadě byla důležitá psychická i finanční podpora mých rodičů, kteří se pro mě maximálně obětovali ve všech směrech, za což jim do dneška děkuji.”

 V juniorském věku jste již patřila mezi republikovou špičku tanečníků a v 16 letech jste se protančila do nejvyšší výkonnosti třídy „M“. Co to pro Vás znamenalo? 

„Vše šlo ruku v ruce, měla jsem štěstí jak na partnera, mé rodinné zázemí, tak také  na kvalitní vedení. Od juniorských let byl mým trenérem Jan Tománek, který mě krásně nastartoval a vedl mě až do mých 30 let, kdy jsme ukončili aktivní taneční kariéru s Janem Onderem a rozhodli jsme se pokračovat dál komerčnější cestou. Stále jsme se věnovali výchově juniorských tanečních párů, ale do toho přiskočilo natáčení dětského tanečního pořadu pro ČT Déčko –  ,Taneční hrátky s Honzou Onderem´. Natočilo se téměř 300 dílů a my jsme začali republiku brázdit s dětskou taneční show.”

V Barrandovských ateliérech se 29. října 2016 uskutečnil přenos VIII řady populární taneční show České televize Stardance.

S tanečním partnerem Janem Onderem, s nímž jste tančila několik let, jste byli pravidelnými semifinalisty mistrovství ČR v latinsko-amerických tancích a právě v tomto oboru jste se stala mistryní ČR a vicemistryní Evropy. Proč právě latinsko-americké tance?

„Latinsko-americké tance jsou živější a živočišnější, jestli to takto mohu nazvat. Ve standardních tancích musíte být v neustálém tělesném kontaktu s partnerem, držet si rám atd. Cítila jsem se trochu svázaně, tak proto jsem se v 17 letech rozhodla, že se budu specializovat jen na latinu, která mě naplňovala více i z hlediska projevování emocí. Jan Onder byl tehdy taky výborný latinář, takže jsme to v roce 2007 dali tanečně dohromady.”

V ateliéru 8 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

V roce 2013 jste se poprvé objevila v oblíbené televizní taneční soutěži Star Dance… když hvězdy tančí, kde byl Vašim partnerem herec Pavel Řezníček. S komikem Lukášem Pavláskem jste se protančili do finále a v osmé řadě se stal Vašim partnerem italský kuchař Emanuele Ridi. Co Vám dalo působení v této soutěži? Šla byste do pořadu znovu?  

„StarDance je nezapomenutelný zážitek a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Je to náročné ve více směrech. Jste pro celebritu, kterou dostanete, jak trenérem, choreografem, psychologem a v neposlední řadě také tanečním partnerem (partnerkou). Já jsem vždy začínala s daným partnerem úplně od nuly, ani jeden muž neměl žádné zkušenosti s tancem. Ono se občas přihodí, že daná celebrita se s tancem někdy setkala např. při studiu na konzervatoři, v divadle, ve filmu nebo v mládí tančila a je úplně jedno, jaký styl tance. Zkrátka i s profesionálním sportovcem to jde potom snáz, ale to bohužel nebyl můj případ. Vždy jsem si říkala, že co mě nezabije, to mě posílí, to bylo takové moje moto zejména s Lukášem Pavláskem, který byl opravdu nejtěžší oříšek ze všech. Pochopila jsem, že je to opravdu soutěž, kde nejde úplně o kvalitu pohybu, ale rozhodují sympatie, upřímnost a aura dané celebrity i možná tanečníka. Divák je chytrý a i přes kameru občas pozná faleš a hru a touhu po vítězství, což se daným párům nevyplácí. Z účinkování ve StarDance jsem si odnesla více trpělivosti a vlastně jsem získala to pravé know-how, jak rozpohybovat v krátkém čase úplného laika.

V budově České televize v Praze se 7.září 2015 uskutečnila tisková konference k nové řadě taneční soutěže Stardance VII.

Při sledování posledních 2 řad mi tak nějak došlo, že už jsem ,stará´, objevovali se tam tanečníci o 10-15 let mladší než jsem já. Jasně, já jsem v něčem třeba vyzrálejší a zkušenější, ale vůbec teď nedokáži říci, zda bych do StarDance ještě šla. Určitě bych o tom musela přemýšlet a zvážit všechna pro a proti.”

StarDance VI

Přitom všem tanečním zaneprázdnění jste stihla v roce 2005 vystudovat Obchodní akademii v Mostě a o pět let také VŠ: Proč ekonomický obor?

„Po absolvování ZŠ jsem vůbec netušila, zda budu chtít studovat vysokou školu, a tak jsem šla raději na odborně zaměřenou školu, než na všeobecné gymnázium. Studium na obchodní akademii mě bavilo a nakonec jsem se tedy rozhodla, že v mém vzdělávání ekonomickým směrem budu pokračovat. Myslela jsem na zadní vrátka, kdybych např. ze zdravotních důvodů nemohla tančit a vyučovat tanec, tak ať mám do života pojistku, že mohu dělat i něco jiného a nejsem jednostranně zaměřený člověk.”

StarDance VIII …. když hvězdy tančí. Portréty soutěžících osmé řady populární taneční soutěže České televize.

V roce 2017 jste se objevila v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Jaké to bylo, být „tak trochu“ herečkou?

„Určitě to byla pro mě zajímavá zkušenost, dost jsme se při natáčení nasmáli a byla tam fajn parta herců. Ale asi tam je taky potřeba talent a nejsem si jistá, zda ho mám…. :-). Každopádně herectví je pro mě velmi  pestrá profese a určitě bych nějakou nabídku na mini roli nezahodila a zvážila ji.

Tanec Vás provází téměř celý život. Věnujete se mu na profesionální úrovni a své zkušenosti předáváte dál díky svým tanečním kurzům pro děti, mládež i dospělé. Co všechno se můžou účastníci kurzů u Vás naučit?

„Nyní vedu taneční kroužky na základní škole ve Velké Chuchli a v Jesenici u Prahy, i přesto, že se s dětmi setkávám jednou týdně na hodinu, tak se snažím z nich dostat maximum. Vysvětluji jim, že tanec je v dnešní době sport a žádná procházka růžovou zahradou. Nemám ráda líné děti a v mém kroužku o takové děti nestojím J a ono to funguje. Děti to baví a dávají mi zpět energii, kterou já vkládám do nich a myslím, že mě mají i rády… smích

S dospělými tanečními kurzisty je to trochu snazší. Přihlásí se do kurzu, protože se skutečně chtějí naučit tančit. Jsou to většinou velmi pozitivní manželské páry s dobrou energií. Kurzy vedu trochu neformálním a uvolněnějším způsobem, chci, aby to byl pro dospěláky zážitek a aby si na mě vzpomněli vždy v dobrém. Takže občas zavtipkuji a zlehčím celou situaci. Kurzisté se učí jak standardní, tak latinsko-americké tance. Výjimkou jsou kurzy ,Latina pro ženy´, kde vyučuji sólo sestavičky do karibských tanců. Po konci každé lekce děkuji tam nahoru mému andělovi za to, že jsem zdravá, šťastná a že se mi práce stala koníčkem.”

A co chvíle volna. Jak je ráda trávíte?

„Mám ráda aktivnější odpočinek. V zimě lyžuji a na jaře začínám běhat a chodit do přírody na procházky, kde čerpám energii. Také mám ráda kruhové tréninky, kam občas zajdu, abych se udržovala v kondici. Též cestuji jak po naší krásné zemi, tak i po Evropě.”

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem a choreografem MARKEM DĚDÍKEM

„Jsem bojovník, ale správňácký“

 

 

 

Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného  Marka Dědíka.  

 

Marka  také zdobí několik titulů

Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích

Mistr České republiky v Show dance latin

Semifinalista mistrovství Evropy v  latinsko-amerických tancích

Mistr střední Evropy v latinsko-amerických  tancích

DSC_7713B

Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční  trénink a jeho kroky směřovaly  do České televize. 

Vy jste ve  Stardance soutěžil vícekrát,  co Vás přitahuje na tomto pořadu?

„Stardance  je specifická,  ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte,  strávíte s ní  čas a musíte pracovat  na nějakém konkrétním  tanci. Takže v tomto okamžiku  se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech  deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii   a následně   mezi sebou soupeří. To je  rozhodně  zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“

Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?

„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita.  Všechny celebrity jsou ve stresu,  takže jim ani nevadí, že jde o  soutěž. Bojí se, ale  většinou to zvládnou a  skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže  soutěž je pro ně to vedlejší.“

Jak  berou Vaši  účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil  jste třeba  nějakou závist  nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?

„Stardance mi změnila život, hlavně ta  poslední. Jsem více  vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže  lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic  nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím,  že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“

DSC_0205 DSC_0208 DSC_0209

V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?

„Panuje.  Já si  myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já  jsem získal pět titulů, dále  titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický   tlak od ostatních párů je také dost náročný.“

Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící?  Je to  sport nebo umění?  Měl by být součástí Olympijských  her?

„Dva  rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění.  Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to  třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo  herectvím. Tanec není lepší  tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a  tím vyhraji. Jsem pro umění.“

IMG_7703

Řadu let jste tančil po boku  profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s   partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?

„Já si to ve Stardance  užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s  profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám  zábavu a legraci.  S amatérem nemůžu tančit  naplno,  trošku musím ubrat, ale člověk nachází  jiné možnosti.“

Soutěže si tedy neužíváte?  Jste  nervózní?

„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích.  Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou  a potom  jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si  nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem  třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků.  Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy  se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“

bez_názvu

Řekl jste také, že tanečník musí být odolný.  Proti čemu?

„Tanečník  musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně  psychickou, která je  při top tanci   mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také  před svou vlastní osobností. Je  důležité, jak  je člověk uvnitř   silný, jak ustojí všechny  prohry a porážky, nebo vítězství.

Všichni chceme vyhrávat, ale  když  vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout?  Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči  všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“

Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat  ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?

„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti  mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší.  Samozřejmě extrémní sport klade na člověka  ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže  tanec obsahuje  ještě  navíc divadlo.“

I44A0369

Říká se, že v umělecké branži je  tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění,  poškození kloubů, krátká kariéra…   Souhlasíte?

„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“

Co je tedy dobré na tom být tanečník?

„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení,  je to svobodné.“

IMG_7619

Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při  zápasu, při tanci.   Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že  se  tlak na soutěžící přehání? Co dělat?

„No,  to je  těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají.  Je nutné dodržovat pitný  režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je   nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec.   To bych zavedl jako povinnost.  U  nás ve svazu to povinné není a myslím,  že  je to  velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník  bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a  při takové zátěži.  Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“

V případě, že by člověk nebyl  stoprocentně zdravý,  doporučil byste mu tanec?

„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu  bych určitě  nedoporučoval. Ale začátky,  volnější tempo, proč ne. Nemusí se  každý týden  jezdit na soutěž, spíše  jednou za měsíc, zátěže si  může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém  jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou  za měsíc či  za půl roku.“

I44A0376

Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?

„Jsem fanoušek vozíčkářů,  podporuji jejich aktivity, ale  právě u tance jsou nohy třeba. Nevím,  zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit  s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale  nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti  vozíčkáře,  někdo  se umí postavit na vozíčku, někdo ne.  Tomu jsem musel přizpůsobit  choreografii.“

Dodržujete správnou životosprávu?

„Snažím se  vybírat  si jídla, můj jídelníček je daný i tím,  že některá jídla prostě nemám rád. Například  klasické  knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom  kuřecí maso. Nejím pečivo.  Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny  pro oplatky. Snažím  se nepřejídat, to je hlavní.“

DSC_8529

Ale taneční také často říkají, že sílu  potřebují a jí hodně. Je to správné?

„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít  tančit, má  potom  opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“

I44A0434

Mohl jste pít alkohol před soutěží?

„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc  nepil, většinou jsem  až oslavoval vítězství.“

Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?

„Mohl, ale  výsledek byl  horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“

IMG_7746

Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník.  Co na to říct?

„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že  já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže  spolužáci nemohli moc rýpat.“

Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože  prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?

„V dnešní době už to  není pravda, to možná bývalo kdysi.  Dnes jdou  kostýmy  tak kupředu,  vůbec se nenosí  upnuté kalhoty, pokud nejde o  balet. V našem společenském tanci  můžete  dnes tančit  i v roláku, můžete  mít  oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné,  je to právě na Vás, tančíte v čem chcete.  Záleží na osobnosti samotné.  V atletice se také nosí  „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti  divní.“

Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?

„Nemůžu úplně říct,  jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“

A chtěl jste někdy vyloženě  utéct pryč?

„Prohra. Když jsem  poprvé čelil  velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to  nedovolila.“

image3

Zamilováváte se do svých partnerek?

….“ 🙂 Je pravda, že tanec  dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času,  připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale  po čase   jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“

Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?

„To není pravidlo.  Je to  individuální.  Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“

Plánujete  už rodinu?

„Ano. Právě se  s přítelkyní chystáme    koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“

Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?

„ 🙂 Jedině  ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)”

Proč jste potetovaný?

„Mám na sobě dva citáty, které mě dost  hluboko zasáhly,  tak jsem si je  chtěl zvěčnit na svém těle.“

Jaké máte koníčky?

„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě  masáže, na ty  jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“

Tvrdí se,  že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?

„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já  naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“

DSC_0547

Ale mnozí ochrnou třeba  za dvacet let a skončí  na vozíčku.  Nebojíte  se?

„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju  s tím, že bych se  opravdu bál a chtěl někde ubírat.  Pokud to přijde, tak  přijde. Nebo nepřijde. “

 Vystihuje Vás tedy  „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?

„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct.  Určitě jsem extrovert. Raději  slavím, než sedím doma.“

Jste rvavý?

„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“

DSC_8599

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: archiv Marek Dědík, Eva Smolíková

 

Rozhovor s fotbalovým trenérem PETREM ULIČNÝM

„Ve sportu jste více dole než nahoře“

 

 

 

Petr Uličný má za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR, Olomouci zachránil prvoligový fotbal, když porazil Spartu (Sparta proti  Olomouci) ve finále Českého poháru 2012 a právě po  tomto okamžiku odchází. Proč?

 

1. Odešel jste z prvoligového fotbalu. Nechybí Vám adrenalin, kterého je při zápasech požehnaně?

„Chybí. Byly to nervy, stresy, frustrace, zklamání, euforie, adrenalin.

Je mi 63 let, mám za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR. Je to náročné, zejména na srdce. Mladých trenérů je hodně, nechávám jim prostor.  Odcházím na vrcholu kariéry,  takže je to vlastně dobře.

Mám v sobě „40 let nahromaděné námahy“, mám nemocné srdce, bojím se infarktu. Léčím se a jsem pod dohledem lékaře.“

cc

2. Čím si vyplníte volný čas? Nemůžete přece najednou zůstat v nečinnosti….

„Vyplním si ho různými akcemi. To jsou oslavy, třeba 40-tiny, 50-tiny, 60-tiny i 70-tiny všech mých kamarádů.  Láďa Melon slavil  70 let.

Účastním se a  těším se na různé akce v Kroměříži. Na jedné jsem zpíval s Pavlem Bobkem. Miluji písničky ze 70.let, snad i lidovky.

Roku 1967 jsme tančili tzv. „Holanďana“, i tanec mě moc baví.

Také miluji tenis, čtyřhru.  1x-2x týdně chodím hrát tenis,  mám ale špatné koleno.

Navíc mám hodně vnoučat, ty určitě naplňují  můj volný čas.“

4

3. Vy jste ale také známý jako bavič, že?   Diváci Váš humor nejednou ocenili…

„Ano, jsem i  bavič. Ale humor nesmí být moc násilný, musí to vycházet z atmosféry, kluci rádi poslouchají mé životní příběhy. Prošel jsem 9-ti kluby, takže se vyskytnou veselé příběhy s hráči.“

4. Je náročnější fotbal nebo tenis?

„V tenisu každý hraje za sebe, fotbal je kolektivní sport.  Měl jsem  celý život na starosti 20 lidí, kteří musí táhnout za jeden provaz. U tenisu to nejde, ale pokud je hráč dobrý, „sbírá smetanu“ sám.  Také kondička je odlišná. Fotbalista toho musí spoustu naběhat, ale tenisté cvičí zejména údery. Říká se ovšem, že v tenisu rozhodují také nohy.“

2

5. Jsou fotbalisté opravdu tak hloupí, jak se říká? Jací doopravdy jsou?

„Ale to říkají holky, že fotbalisti jsou paka….

Někteří z nich mají peníze, tak možná se tak chovají, ale není to pravda všeobecně. Jsou mezi nimi  inženýři, ale třeba i „paka“, to je v každé profesi, je to namíchané jako všude.“

6.  Zakazoval jste sex před zápasem?

„Já jsem nebyl „až takový“ na ně.  Na soustředění opravdu nemůžu dovolit, aby měli  ženský na pokoji, ale doma jsem jim nic nezakazoval. Naopak, někdo sex potřeboval, aby ho to uklidnilo.  Řekl bych – sex  nezakazovat.“

7. Je těžší úděl být  hráč nebo trenér?

„Byl jsem hráč, studoval jsem Fakultu tělesné výchovy v Praze, takže jsem si udělal licenci být trenérem. Ach, to byly krásné časy …. jako fotbalista. To jsem byl mladý, chodili jsme do hospod, na zábavy… bavili se…. (jsem už 42 let ženatý a mám své povinnosti).

Nebyl to tenkrát „profi fotbal“, tu éru my jsme nechytli. Já jsem byl zaměstnaný v ČKD, ale do práce jsme nechodili. Cestovali jsme do zahraničí, ale nikdo nemohl dostat zahraniční angažmá jako fotbalisté dnes. Byl to hezký život. Moje vítězství bylo, že dělám práci jako koníčka, to málokdo má. Ale také platí –  „sportem k trvalé invaliditě“. Nese to svá zdravotní rizika.

Hráč hraje za sebe, trenér má  těžší úděl,  má tým.

Také jsem byl předčasně vyhozený z angažmá, pak si přestanete věřit, zda jste doopravdy dobrý. Musí vás někdo koupit.  Když prohrajete, už Vám to vyčítají, když prohrajete 4x za sebou, tak Vás obvykle v ČR vyhodí. Tolik si musíte věřit, že si Vás znovu někdo koupí.“

3

8. Jak jste tyto tlaky snášel?

„Těžko. Už si nevěříte, jestli jste dobrý nebo ne, chvilku tu práci nemáte, byl jsem  také chvilku na dně, několikrát mi zavolali, tak jsem šel do Ružomberka, do Prahy, různě po ČR, mám toho za sebou opravdu hodně. Životnost trenéra u nás je rok, většinou.  Ferguson je v oboru 20 let, u nás to tak není… Ta práce znamená  hrozný stres, to je síla. Proděláváte  nemoci ze stresu, tlak působí ze všech stran.“

9. Je to takové vlnobití, že? Jednou nahoru, jednou dolů…

„Ano. Ale  přesně je to takhle: 1x nahoru a 2x dolů…“

10. Takže sport je takové nepravidelné vlnobití?

„Ano, jste více dole než nahoře, určitě.“

ab

11. Stalo se také, že jste sestoupil z ligy?

„Sestoupil jsem 1x v životě, trénoval jsem Opavu. Měl jsem 50 let, nepřipustil jsem si, že bych spadl z ligy.  Největší radost  pro mě byla,  když jsem porazil Spartu v Plzni ve finále Českého poháru (hrála Sparta s Olomoucí), byl to prostě obrovský úspěch.“

12. Která akce nebo cena Vás potěšila nejvíce?

„Petr Salava mě pozval v roce 1999 na akci „Fotbalista roku“ do Teplic,  kde jsem zpíval s  Pavlem Bobkem píseň „Veď mě dál, cesto má“…

1

Dále ocenění na akci v Prostějově, kde jsem dostal cenu „Osobnost Olomouckého kraje za rok 2012“ a  Tomáš Berdych tam dostal cenu „Sportovec olomouckého kraje“. To je  prestižní cena za sport, darovaná hejtmanem.“

5p

13. V Čechách je spousta dobrých  trenérů, že? Čím to? Předává se umění z hráče na hráče?

„Ano, zejména Olomouc má nejvíce trenérů, jsou zde legendy jako Karel Bruckner, Milan Máčala, který je v arabských státech.  Hráči se sebevzdělávají, bohužel nemají všichni práci.  Dá se uživit v první lize, možná trochu ve druhé lize, ale profi trenérů u nás je asi 500. Z toho 300 – 400 trenérů  nemá práci.

Fotbal je kolektivní sport, člověk musí mít talent, ale musí tento dar ještě  vylepšit i charakterem, věnovat se fotbalu se vším všudy. Chce-li někdo být profi hráč, musí tomu věnovat všechno. Vzdělávat se, ale zároveň i věnovat všechen čas tréninku, životosprávě, musí to také mít rád.“

14. Je tedy fotbalový trenér „záviděníhodná“  profese nebo ne?

„Jsme trošku herci, protože na nás chodí diváci, ale musíte být v 1. lize. Ve 2. lize je to tak na přežití, ve 3. lize musí mít trenér ještě další zaměstnání. Vyvolených je jen pár. Vážím si toho, že jsem byl v 1. lize mezi těmi vyvolenými.  Žil jsem krásný život mezi trenéry a hráči.“

bb

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková