EVA TOULOVÁ a »SUPERŽENA«

 S Matoušem Rumlem, jako zamilovaný pár

Májová nálada dorazila i „na plac“ nového celovečerního filmu „Superžena“, ve kterém tvůrci natáčeli stěžejní vztahové scény snímku s Matoušem Rumlem a režisérkou Evou Toulovou. Hned v prvním obraze, který se natáčel ve Štramberském hotelu Gong, čekala herecký pár scéna polibku.

Toulová a Ruml na bruslích

Nešlo úplně o typický polibek. V našem filmu je všechno pojaté takovou hravější kreativní optikou. Ale samozřejmě jako producent víc neprozradím a pozvu Vás na film do kina.“ zmínil producent Pavel Mědílek, jehož společnost Copperfilm uvedla do kin loni film „Casting na lásku“.

…ale i v posteli

Naše titulní protagonistka je svobodná bezdětná třicátnice, která odmítá dospět. Netouží po závratné kariéře ani založení rodiny a utíká do svého vlastního světa, do kterého nikoho nepustí.“ představuje snímek jeho režisérka Eva Toulová, která ve filmu kromě režie i účinkuje.

…či v přírodě

Snímek, ve kterém se polovina děje ve vodě, si zahraje dále například Igor Bareš nebo Natálie Grossová a další známé tváře, vzniká pod společností Copperfilm a bude dotočen v první polovině tohoto roku. Poté se na něj mohou diváci těšit v distribučních kinech.

Text a foto: Elena Yermachenko

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Místo plného sálu rozhlasové skici

Finální texty z projektu „Autor v domě“ pražského divadla A studio Rubín jsou dostupné ve zvukové podobě v režii Jana Friče.

A studio Rubín rozšířilo dramaturgický záměr svého podcastu „Fade in Rubín“. Pražské divadlo nově uvádí rozhlasové skici absolventů dílny „Autor v domě“. Pod taktovkou režiséra Jana Friče vznikly už tři rozhlasové črty: „Ze života důchodce v neokapitalismu“, „přeSmyčka“ a „20/21“. Posluchači se mohou těšit jak na hlasy známých rubínovských osobností jako Aleny Štréblové, Richarda Fialy, Miloslava Königa, Jakuba Gottwalda či Miroslava Mejzlíka, tak i speciálních hostů například Pavly Tomicové nebo Magdalény Sidonové. „Fade in Rubín“ je dostupný na všech podcastových platformách.

Za vznikem podcastu ,Fade in Rubín´ stojí tři podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát. I být v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou byla touha naši práci a především inscenace představit divákům a fanouškům trochu jinak než jen na stránkách programu. Nebo v diskuzích s tvůrci,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Hned dodává: „A třetí podstatnou věcí byla svoboda, kterou nám podcastová forma nabízí. Její dramaturgickou linku můžeme rozšiřovat, podle stávajících potřeb divadla.“

Cílem ojedinělého projektu „Autor v domě“ je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů. Závěrečná díla talentovaných autorů se obvykle uvádějí ve formách scénického čtení. To ovšem znemožňují současná pandemická koronavirová opatření. A studio Rubín proto oslovilo režiséra Jana Friče, který texty účastníků druhé edice projektu přetváří do rozhlasových skic. V jeho počinu mu pomáhají známé rubínovské herecké osobnosti jako Alena Štréblová, Richard Fiala, Miloslav König, Jakub Gottwald a Miroslav Mejzlík. Posluchači se také můžou tešit na speciální hosty, za všechny jmenujme Pavlu Tomicovou anebo Magdalénu Sidonovou.

Projekt ,Autor v domě´ považuji pro české divadlo za velmi záslužný. Mezi českou divadelní veřejností již léta koluje fáma, že čeští dramatici neexistují a že se u nás nepíše. Proto se neustále uvádějí buď díla klasická, a to především z provozní opatrnosti, anebo přeložené texty zahraničních autorů. Ti mají totiž schopné agentury, co je dokáží na náš trh prosadit. A když autoři neexistují, bude nejlepší si je prostě vyrobit. Tento projekt ukazuje, že psát pro divadlo lze,“ přibližuje svůj postoj režisér Jan Frič.

V současné době jsou uveřejněny tři podcastové črty. Text Jany Micenkové „Ze života důchodce v neokapitalismu“. Ta portrétuje lehce ironicky čtyři současné seniory a jejich mikrokosmos. „přeSmyčka“ Martina Toula přivádí posluchače do bizarního rodinného dramatu o návratu ztraceného syna. A text Tomáše Ráliše „20/21“ je záznamem pěti příběhů, které se stanou o poslední noci v roce. Další díla budou uveřejněna v nadcházejících měsících.

A studio Rubín si k divákovi nalezne cestu i při prázdném divadle (o baru nemluvě)

Rozhlasové skici vznikaly originální cestou, kterou režisér Frič popisuje následovně: „Zvuk mě baví. Mluvené slovo bez obrazu podněcuje fantazii, vyžaduje spoluúčast diváka, aby si ,vytvořil‘ svůj vlastní vizuální vjem. Tím možná obratněji napodobuje divákovu aktivitu při sledování divadelních představení než videozáznam. Když jsme přemýšleli, čím nahradit rychlé inscenované čtení, padla volba právě na toto médium. Cílem črt i oněch čtení je ověřit text, zjistit, co funguje a co nefunguje, když se z písmen na papíru (či v počítači) promění na herecký projev. Jsme limitováni rozpočtem, technikou i časem. Je to tedy velmi dobrodružné, a tak jsem si jako takový podúkol stanovil natočit každou črtu jiným způsobem. ,přeSmyčka´ je naživo ,zahraná‘ a až dokumentárně nasnímaná u Aleny Štréblové v kuchyni. Monology z ,Důchodce´ jsme natáčeli pokoutně v improvizovaném studiu v promrzlé herecké šatně A studia Rubín. ,20/21´ pak vznikalo převážně po bytech herců, kteří museli, aniž by se viděli, dodržovat stejný rytmus, aby na sebe navazovali.“

Samotný podcast „Fade in Rubín“ zatím nabízí tři dramaturgické linie. První v navazujících dílech představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným divadlem. Třetí tvoří rozhlasové skici, které jsou výstupem textů autorské dílny Autor v domě.

Podcast A studia Rubín vychází nepravidelně ve čtvrtek a k poslechu je na oficiálních webových stránkách divadla i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.

Foto: archiv A studia Rubín

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN