Rozhovor s herečkou, dabérkou, malířkou a autorkou Jarmilou Švehlovou

„Začala mi nová etapa abstrakce a reality“

Divadlo je podle ní pro herce to nejdůležitější a sama toto prostředí zná, díky svým rodičům, od mala. Kromě hraní se věnuje také dabingu, malování a napsala také divadelní hru, v níž si Jarmila Švehlová zahrála se svými dvěma dětmi.

Jaké bylo vyrůstat v rodině operního pěvce a baletní sólistky? Čím jste chtěla být?

„Prožitek mého dětství a mládí určovala atmosféra mého domova. Žila jsem v nádherné bublině s rodiči, kteří mi dali dvě základní věci pro šťastný život. První byla nesmírná láska, druhá také prostupovala vším děním u nás a to byla hudba. Vlastně se celý chod domácnosti určoval podle potřeb mého táty, který byl tenorista v ND, jedinečný pěvec a dokonalý profesionál a troufám si říct, že to bylo také díky zázemí mé maminky, která mu poskytovala absolutně všechno, co si pěvec jeho kvalit může jen přát. K mamince jsem začala chodit do baletu ve druhé třídě, když zakládala taneční oddělení v hudební škole ve Španělské ulici. S velkým obdivem vzpomínám se svými vrstevníky na její choreografii Janáčkovy Symfoniety, kde zapojila všech svých 100 dětí, od 5-ti  do 18-ti  let. To byl obrovský zážitek. Já jsem si díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, neuměla v 15-ti letech představit, že bych mohla dělat něco jiného, než divadlo.“

Vy jste se vydala na hereckou dráhu. V jednom rozhovoru jste přiznala, že Váš tatínek byl proti tomu, aby jste šla na konzervatoř… Co nakonec rozhodlo?

„Nikdy jsem nepochybovala, že budu dělat to, čím se zabývám už 50 let. Moje tvrdohlavost byla v tomto směru nezdolná. Zkoušky na konzervatoř jsem napoprvé neudělala kvůli děsnému pěveckému projevu, a i když ostatní průběh zkoušek, který se skládal z herectví a pohybu byl prý velmi dobrý, i přesto, že jsem si sama připravila těžký monolog z Radúze a Mahuleny a ze Zkrocení zlé ženy, zkoušky u klavíru, kde jsem ukázala, že si nesedím na uších, tak jsem byla ve třetím kole vyškrtnuta ze seznamu. Tehdy za mnou vyběhla na chodbu paní prof. Bendlová a strašně se divila, že mě tatínek nepřipravil taky na zkoušku ze zpěvu. Rozbrečela jsem se a jen ze mě vypadlo, že o tom tatínek vůbec neví, protože mně to zakázal. To ji dost zarazilo, ale vzápětí mi nabídla, že mě do příštích zkoušek za rok připraví ze zpěvu tak, že budou všichni „kulit oči“. Rok jsem tedy chodila na Jazykovou školu, jak si táta přál a přitom doufal, že si to za rok rozmyslím. Nerozmyslela a udělala.“

Již během studií jste hrála v pohádkách a později natočila řadu TV inscenací. Jak na tu plodnou dobu vzpomínáte?

„Měli jsme v ročníku štěstí na profesory, kteří nás učili. Byli to osobnosti z řad režisérů a velmi dobrých herců, kteří nám měli CO předat a hlavně nám fandili a měli nás rádi. Dokázali skloubit výuku s mimoškolní praxí a nezakazovali nám ji. Nebylo mi ani 18 let  a už jsem začala hostovat v ND a v Divadle na Vinohradech. A ve velkých rolích. V ND vedle pana Kemra, Sováka, Lukavského, paní Marie Vášové, Jirky Štěpničky, hrála  jsem Maňku v Mordové rokli, později Julinku v Ostrovského Výnosném místě a na Vinohradech s bardy jako byl pan Bláha, Brodský, Karolína Slunéčková, Hana Maciuchová např. v Letních hostech Soňu nebo Solange v “Léto v Nohante”. A šla jsem z role do role. Televize mi nabídla mnoho rolí různých žánrů. Bylo to několik desítek rolí, na které strašně ráda vzpomínám. Snad někoho napadne je digitalizovat.“

Po škole jste nastoupila do Divadla S. K. Neumana, pak jste byla v Divadle na Vinohradech, později v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Radka Brzobohatého nebo u Valšů. Spolupracujete s agenturou Harlekýn. Čím je pro Vás divadlo?

„Divadlo považuji za nejdůležitější pro každého herce . Jsem přesvědčená, že teprve na jevišti se pozná kvalitní herec. Je to souhrn všeho, z čeho se stává herec hercem. Neobejde se bez dobře posazeného hlasu, artikulace, přirozeného pohybu, výrazu nejen hereckého, ale i pohybového, a pokud dovede i zpívat, je to velký bonus. Když jsme studovali v Karlínském divadle muzikál ‚Hello, Dolly‘ a já jsem poprvé v životě stála před živým orchestrem, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Tam jsem si uvědomila, co to je za obrovskou dřinu. A to jsem operní dítě a tohle všechno jsem znala od raného dětství. Najednou jsem ale sama nebyla schopná otevřít pusu a nasadit tón. Stála jsem jako přibitá a rozplakala jsem se. Ne kvůli sobě, ale konečně mi došlo, co ten můj táta musel překonat, než se z něho stal pěvec. A ty nervy, co jsem pokaždé měla, když jsem vylezla na schody a na nejvyšším místě na jevišti jsem měla začít zpívat!!! A to šlo jen o jednu muzikálovou písničku. Ustála jsem to, ale vím, že na profesi pěvce bych nikdy neměla. Bylo to krásných sedm let, co jsme hráli ‚Hello, Dolly‘ a moje obě děti byly skoro na každém představení. Milovaly ho. Myslím, že právě tohle Roberta předurčilo k dráze herce.“

Často je Vás slyšet v dabingu. Co pro Vás znamená dabing ?

„Moje dabingové začátky jsou spojené s osobností Dr. K. M. Walló, který byl jeden z prvních režisérů českého dabingu. A hlavně nás naučil dabingové profesi a vyžadoval přesnost, ale vždy dával na první místo přirozený a pravdivý herecký výraz. Kimi, jak jsme mu říkali, měl svou skupinu herců, jimž důvěřoval a věděl, že se o ně herecky může opřít, ale pokud si byl jist novým talentem, dal mu příležitost. Obvykle se nemýlil. Hráli jsme s Věrou Galatíkovou v divadle hru Chuť medu a on byl na představení. Druhý den mi volali z produkce, že si mě pan Walló obsadil do Bergmanovy Podzimní sonáty. Velice těžká role pro mladou herečku, která nemá v dabingu žádné zkušenosti. Můj výkon v divadle ho zaujal a byl přesvědčený, že ho zvládnu i zde. Risknul a povedlo se. Tato role mě nastartovala do mnoha dalších rolí, různých žánrů. Dabing není jen hlasová reprodukce původního herce, jak by mohl někdo říct. Podle mě, svým hlasovým hereckým výrazem, dokáže podtrhnout výkon herce na plátně a mnohdy ho ještě víc umocnit anebo naopak, zcela ho zazdít. A v tom je podle mě, kouzlo dabingu a považuji ho za plnohodnotnou formu herecké práce.“

Co Vás vedlo k napsání divadelní hry ‚Zrcadla‘?

„Zrcadla” jsem napsala původně jen pro sebe, bylo to několik různých osudů žen a text jsem dala přečíst dramaturgyni Žofii Vokálkové. Ta nadšeně přikývla a při čtení mi řekla, co kdybych to rozepsala pro víc herců a dala tomu ucelený děj. „Robert je herec, Mariana se zabývá se svým Josefem improvizací, přibereme ještě jednoho herce (Michala Šášinku) a máš svůj tým”- a bylo to! Režii měla Bára Šťastná, zvuk Jirka Petr, kostýmy nám pomohla realizovat naše Monika Černoušková a v obecenstvu nás podporoval táta. Za celou svou divadelní kariéru jsem nezažila takovou soudržnost, nadšení a entuziasmus, jakou mi připravily všechny moje děti. Do poslední chvíle jsme si navzájem pomáhali a fandili. Když si vzpomenu, jaký to vzalo spád a jak skvěle „fungovaIa“ iniciativa všech zúčastněných!!!! Můj velký obdiv a DÍK patří všem hercům a hlavně mé dceři, které se za 6 měsíců po premiéře narodil syn Vašík. To byl taky důvod, proč jsme ještě tu samou sezonu přerušili hraní.“

Věnujete se také malování. Čím Vás malování okouzlilo?

„Lásku k malování mám po své mamince, která mě brala na každou dostupnou výstavu. Když nám maminka odešla, bohužel velmi brzo, Mariance byl teprve rok, moc jsem si přála, aby byla maminka  s námi pořád alespoň v nějakém duchovním napojení, a to se mi vlastně splnilo, když jsem jednoho dne vzala štětec do ruky a z ničeho nic začala malovat. Nic takového mě před tím nenapadlo, byla jsem naprosto levá. Prodejní galerii v Platýzu, kde visel obraz, který jsem se rozhodla koupit, zrušili a tak jsem se rozhodla, že si ho musím namalovat, dokud ho mám v paměti. Touha malovat byla hrozně silná. Vzpomněla jsem si na impresionisty, které jsme tak s mamkou obdivovaly a snažila jsem se jejich obrazy kopírovat. Po letech mě ovlivnilo setkání s mistrem Anderle. „Nechtěj malovat něco, co tady ještě nebylo, vše už tady bylo, ale my jsme tady nebyli, každý nezaměnitelný jedinec se svými vlastními energiemi, city, prožitky. A tohle všechno dej do svých obrazů. Ať je vidět, že jsi to ty”. Uf, začala mi nová etapa abstrakce a reality, kterou se zabývám doteď. Krásné dobrodružství, při kterém mně vede ruku maminka.“

Jarmila Švehlová

Narodila se v Olomouci 11. února 1956 v rodině operního pěvce Zdeňka Švehly (1924 – 2014) a baletky a pedagožky Jarmily Švehlové (1931 – 1988). S manželem Josefem má dvě děti. Syn Robert Hájek je herec a dabér, dcera Mariana Zacharová je improvizátorka a lektorka.

Z TV tvorby – původní televizní inscenace a pohádky, např. – Panenka z vltavské tůně, O líném Honzovi, Páví král, Co takhle svatba princi, O Všudybylovi, Zelená je tráva, Předehra, Radosti života, Hra na život, Vánice, Kverulantka, Přísahám a slibuji, Na čí stranu, Obraz, Aféra Fénix, Lékaři, Rinaldino, Služební cesta, Skok, seriály – Moje srdcová sedma, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Náhrdelník, filmy – koprodukční francouzsko – německý – Zpřízněni volbou, Mach a Šebestová, Stáří 19. Svým hlasem provázela seriál Vlak dětství a naděje. 

 Věnuje se malování a psaní. Působí v dabingu.

Foto: Archiv Jarmily  Švehlové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

EVA TOULOVÁ a »SUPERŽENA«

 S Matoušem Rumlem, jako zamilovaný pár

Májová nálada dorazila i „na plac“ nového celovečerního filmu „Superžena“, ve kterém tvůrci natáčeli stěžejní vztahové scény snímku s Matoušem Rumlem a režisérkou Evou Toulovou. Hned v prvním obraze, který se natáčel ve Štramberském hotelu Gong, čekala herecký pár scéna polibku.

Toulová a Ruml na bruslích

Nešlo úplně o typický polibek. V našem filmu je všechno pojaté takovou hravější kreativní optikou. Ale samozřejmě jako producent víc neprozradím a pozvu Vás na film do kina.“ zmínil producent Pavel Mědílek, jehož společnost Copperfilm uvedla do kin loni film „Casting na lásku“.

…ale i v posteli

Naše titulní protagonistka je svobodná bezdětná třicátnice, která odmítá dospět. Netouží po závratné kariéře ani založení rodiny a utíká do svého vlastního světa, do kterého nikoho nepustí.“ představuje snímek jeho režisérka Eva Toulová, která ve filmu kromě režie i účinkuje.

…či v přírodě

Snímek, ve kterém se polovina děje ve vodě, si zahraje dále například Igor Bareš nebo Natálie Grossová a další známé tváře, vzniká pod společností Copperfilm a bude dotočen v první polovině tohoto roku. Poté se na něj mohou diváci těšit v distribučních kinech.

Text a foto: Elena Yermachenko

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Místo plného sálu rozhlasové skici

Finální texty z projektu „Autor v domě“ pražského divadla A studio Rubín jsou dostupné ve zvukové podobě v režii Jana Friče.

A studio Rubín rozšířilo dramaturgický záměr svého podcastu „Fade in Rubín“. Pražské divadlo nově uvádí rozhlasové skici absolventů dílny „Autor v domě“. Pod taktovkou režiséra Jana Friče vznikly už tři rozhlasové črty: „Ze života důchodce v neokapitalismu“, „přeSmyčka“ a „20/21“. Posluchači se mohou těšit jak na hlasy známých rubínovských osobností jako Aleny Štréblové, Richarda Fialy, Miloslava Königa, Jakuba Gottwalda či Miroslava Mejzlíka, tak i speciálních hostů například Pavly Tomicové nebo Magdalény Sidonové. „Fade in Rubín“ je dostupný na všech podcastových platformách.

Za vznikem podcastu ,Fade in Rubín´ stojí tři podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát. I být v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou byla touha naši práci a především inscenace představit divákům a fanouškům trochu jinak než jen na stránkách programu. Nebo v diskuzích s tvůrci,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Hned dodává: „A třetí podstatnou věcí byla svoboda, kterou nám podcastová forma nabízí. Její dramaturgickou linku můžeme rozšiřovat, podle stávajících potřeb divadla.“

Cílem ojedinělého projektu „Autor v domě“ je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů. Závěrečná díla talentovaných autorů se obvykle uvádějí ve formách scénického čtení. To ovšem znemožňují současná pandemická koronavirová opatření. A studio Rubín proto oslovilo režiséra Jana Friče, který texty účastníků druhé edice projektu přetváří do rozhlasových skic. V jeho počinu mu pomáhají známé rubínovské herecké osobnosti jako Alena Štréblová, Richard Fiala, Miloslav König, Jakub Gottwald a Miroslav Mejzlík. Posluchači se také můžou tešit na speciální hosty, za všechny jmenujme Pavlu Tomicovou anebo Magdalénu Sidonovou.

Projekt ,Autor v domě´ považuji pro české divadlo za velmi záslužný. Mezi českou divadelní veřejností již léta koluje fáma, že čeští dramatici neexistují a že se u nás nepíše. Proto se neustále uvádějí buď díla klasická, a to především z provozní opatrnosti, anebo přeložené texty zahraničních autorů. Ti mají totiž schopné agentury, co je dokáží na náš trh prosadit. A když autoři neexistují, bude nejlepší si je prostě vyrobit. Tento projekt ukazuje, že psát pro divadlo lze,“ přibližuje svůj postoj režisér Jan Frič.

V současné době jsou uveřejněny tři podcastové črty. Text Jany Micenkové „Ze života důchodce v neokapitalismu“. Ta portrétuje lehce ironicky čtyři současné seniory a jejich mikrokosmos. „přeSmyčka“ Martina Toula přivádí posluchače do bizarního rodinného dramatu o návratu ztraceného syna. A text Tomáše Ráliše „20/21“ je záznamem pěti příběhů, které se stanou o poslední noci v roce. Další díla budou uveřejněna v nadcházejících měsících.

A studio Rubín si k divákovi nalezne cestu i při prázdném divadle (o baru nemluvě)

Rozhlasové skici vznikaly originální cestou, kterou režisér Frič popisuje následovně: „Zvuk mě baví. Mluvené slovo bez obrazu podněcuje fantazii, vyžaduje spoluúčast diváka, aby si ,vytvořil‘ svůj vlastní vizuální vjem. Tím možná obratněji napodobuje divákovu aktivitu při sledování divadelních představení než videozáznam. Když jsme přemýšleli, čím nahradit rychlé inscenované čtení, padla volba právě na toto médium. Cílem črt i oněch čtení je ověřit text, zjistit, co funguje a co nefunguje, když se z písmen na papíru (či v počítači) promění na herecký projev. Jsme limitováni rozpočtem, technikou i časem. Je to tedy velmi dobrodružné, a tak jsem si jako takový podúkol stanovil natočit každou črtu jiným způsobem. ,přeSmyčka´ je naživo ,zahraná‘ a až dokumentárně nasnímaná u Aleny Štréblové v kuchyni. Monology z ,Důchodce´ jsme natáčeli pokoutně v improvizovaném studiu v promrzlé herecké šatně A studia Rubín. ,20/21´ pak vznikalo převážně po bytech herců, kteří museli, aniž by se viděli, dodržovat stejný rytmus, aby na sebe navazovali.“

Samotný podcast „Fade in Rubín“ zatím nabízí tři dramaturgické linie. První v navazujících dílech představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným divadlem. Třetí tvoří rozhlasové skici, které jsou výstupem textů autorské dílny Autor v domě.

Podcast A studia Rubín vychází nepravidelně ve čtvrtek a k poslechu je na oficiálních webových stránkách divadla i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.

Foto: archiv A studia Rubín

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN