Divadlo NoD školám

„NOD ACADEMY“ –  (nejen) divadlo pomáhá s distanční výukou na úrovni druhého stupně základních škol a školám středním

Divadlo NoD již příští týden spouští, ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem (NPI ČR), projekt „NOD ACEDEMY“. Ten má obohatit distanční výuku i pomoci pedagogům v jejich nelehké situaci. Kultura a školství si tak vzájemně podávají pomocnou ruku v době, která je pro obě tyto sféry velmi těžká.

Ohromné množství pedagogů aktuálně řeší problémy se zajištěním kvalitní distanční výuky, na níž byli nuceni náhle a nečekaně přejít. Divadlo NoD bylo, stejně jako všechna divadla v ČR, nuceno přerušit svůj provoz a běžnou činnost,” říká Natálie Preslová, dramaturgyně celého projektu ,NOD ACADEMY´. A dodává: „Chceme proto spojit síly a z jeviště zavřeného divadla streamovat profesionálně zpracovanou distanční výuku, připravenou nejlepšími profesionály z jednotlivých oborů. Ta bude volně přístupná všem školám v České republice.”

Projekt vznikl za spolupráce Národního pedagogického institutu ČR, který se na projektu podílí odborně, financemi i svou záštitou, a Divadla NoD. To poskytuje své prostory, technické vybavení i služby svého týmu profesionálních techniků, režisérů, herců, dramaturgů a produkčních. Kamerovou techniku pro online výuku zapůjčilo ze svých studií pražské Gymnázium Evolution.

Cílem projektu je výroba profesionálně zpracovaných videí pro distanční výuku druhého stupně základních škol a vyučování škol středních. Zaměří se na průřezová témata, na něž při běžné výuce často chybí dostatek času.

Každá „masterclass” bude nejprve živě streamována z jeviště Divadla NoD. Tím bude dostupná široké veřejnosti. Výklad bude obohacen o herecké, audio nebo videoukázky a live-chat s diváky, prostřednictvím něhož může „učitel“ odpovídat na otázky. Ten si může zvát hosty i přinést praktické ukázky a experimenty k tématu.

Rozvrh „NOD ACADEMY“ (vždy od 17.00):

Pondělí 26. 10. – MAREK VALÁŠEK (Matematika)

Úterý 27. 10. – MARTA LJUBKOVÁ (Český jazyk – literatura)

Středa 28. 10. – MICHAL STEHLÍK (Dějepis)

Čtvrtek 29. 10. – JIŘÍ PRESL (Občanská výchova)

Pátek 30. 10. – RENÉ NEKUDA (Český jazyk – sloh)

Následně bude záznam upraven v postprodukci a doplněn o doprovodné materiály pro studenty i pedagogy k další samostatné práci s tématem. Tyto materiály vypracují odborníci na vzdělávání z NPI ČR, který pak bude celé balíčky materiálů zdarma distribuovat všem školám v České republice, pro využití v rámci distanční výuky.

Hledáme nové formy distanční výuky. Atraktivní a zajímavé, mají přesah do širších oblastí a průřezových témat, dosahujících  přesah jednotlivých předmětů,” říká ředitel NPI ČR Ivo Jupa. A dodává: Pokud se projekt, ze strany škol, setká s pozitivním ohlasem a zájmem, jsme připraveni v něm pokračovat. A to již v průběhu listopadu 2020. Jsme stále otevřeni podnětům ze strany pedagogů a škol, o jaká témata nebo formy jejich zpracování by měli zájem. Pro náš projekt také stále hledáme mediální i finanční partnery, kteří by podpořili jeho realizaci a budoucí pokračování.“

Za šíření informací o projektu předem děkujeme.

Bližší informace na webu: www.nod.roxy.cz .

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MONIKA doufá, věří a plánuje

Letní seminář zdravého pohybu a duševní pohody. Ano nebo ne???

Hotel Hubertus – Poběžovice 

LETNÍ SEMINÁŘ ZDRAVÉHO POHYBU A DUŠEVNÍ POHODY

POBĚŽOVICE 2020

Červenec 1. 7. – 6. 7.

 Příjezd ve středu 1.7. do 18 h, kdy bude zahájení semináře. Závěr pobytu končí obědem v pondělí 6. 7. (státní svátek).

Náplň pobytu:

TANEČNÍ JÓGA – PILATES – TANEČNÍ IMPROVIZACE – AFRICKÝ TANEC

 Dva večery: Přednášky a videoprojekce

Cena 5.500,- CZK zahrnuje lekce, přednášky,  ubytování a polopenzi v hotelu Hubertus s bazénem v Poběžovicích u Domažlic.

Závazné přihlášky prosíme do 15.4. 2020 na: monika.rebcova@hamu.cz.  Můžete se přihlašovat, registrováni závazně budete po zaplacení zálohy 1.000,- Kč. Můžete přijet i na kratší pobyt než na 5 dní.

PIŠTE VAŠE DOTAZY.

Platbu prosíme zaslat nejdříve až mezi 1.6. – 15.6. na č. ú. 792479063/0800.

Těšíme se

Monika a další lektoři

www.monikarebcovadance.cz

www.batocu.cz

Monika  Rebcová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MICHAIL BARYŠNIKOV v Praze

Idol mnoha ženských srdcí, tanečník Michail Baryšnikov, přednášel verše svého přítele Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny

Mezinárodní divadelní festival „Pražské křižovatky“, který je věnován politickému a divadelnímu odkazu Václava Havla, přinesl  v říjnu 2018 do Prahy představení „Brodskij/Baryšnikov.

Pražské křižovatky” potvrdily svou pozici výjimečného festivalu, na jehož programu se střetává jak progresivní činohra Národního divadla, tak i další mezižánrové projekty. Festival oživil veškeré prostory Nové scény.

Generální zkouška inscenace  „Brodskij/Baryšnikov proběhla  5. října ve Stavovském divadle, premiéra pak 6. října v téže budově. Idol mnoha ženských srdcí Michail Baryšnikov tentokrát  příliš netancoval, viděli jsme ho v poněkud atypické roli – přednášel verše (v ruském jazyce, s českými titulky).

Baryšnikov započal hvězdnou kariéru v tehdejším Leningradě (Kirov Ballet). V  roce 1974 odešel do  New Yorku, kde se stal hlavním tanečníkem v American Ballet Theatre (ABT). O čtyři roky později přešel do New York City Ballet, kde pracoval s Georgem Balanchinem a Jeromem Robbinsem. O další rok později se stal uměleckým ředitelem ABT, kde během následující dekády vychoval novou generaci tanečníků a choreografů. V letech 1990–2002 působil jako ředitel a tanečník ve White Oak Dance Project – spolu s choreografem Markem Morrisem se tak významně podíleli na rozvoji amerického moderního tance.

Jako herec účinkoval v projektech na Broadwayi i off-Broadwayi, hrál ve filmech i v televizi. Za svou kariéru získal řadu nominací a cen (nominace na cenu Tony a cena Drama za „Proměnu“, nominace na Oscara za „Nový začátek!“).

Z jeho dalších projektů lze jmenovat například „Forbidden Christmas or The Doctor and the Patient“, „Beckett Shorts“, „In Paris“, „Man in a Case“, „The Old Woman a Letter to a Man“.

V současné době je na turné s inscenací „Brodskij/Baryšnikov“, kterou režíroval Alvis Hermanis,  autor prvotního nápadu této inscenace a současně její režisér. Premiéra této inscenace proběhla 15. října 2015 v Novém divadle v Rize.

Alvise Hermanise  nedávno zařadil švýcarský časopis pro umění a kulturu DU Magazine mezi nejvlivnější divadelní režiséry posledního desetiletí.V současné době Hermanis spolupracuje s významnými evropskými divadly (vídeňský Burgtheater, Schaubühne v Berlíně, Kammerspiele v Mnichově, Schauspielhaus v Curychu, Teatro alla Scala v Miláně, Opéra National de Paris, Staatsoper im Schiller Theater v Berlíně, Wiener Staatsoper a La Monnaie Brussels).

Od roku 2012 Alvis Hermanis režíruje opery na Salzburger Festspiele. Mezi jeho operní inscenace patří třeba Il Trovatore s Plácidem Domingem a Annou Netrebko (2014) či La Damnation de Faust s Jonasem Kaufmanem v Opéra National de Paris (2015).

Hermanisovy inscenace byly k vidění na nejdůležitějších divadelních festivalech od Avignonu po Edinburgh a projely více než čtyřicítku zemí. Je držitelem řady ocenění (Evropská cena New Theatre Realities, Stanislavského cena, Zlatá maska, Nestroyova cena a další).

Sólová inscenace  „Brodskij/Baryšnikov“, kterou diváci mohli v Praze zhlédnout, je založená na básních nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského. Michail Baryšnikov, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších  tanečníků své doby, recituje procítěně  výmluvné, poněkud smutné verše svého životního přítele. Verše jsou naplněny bolestným poznáním života a nasloucháme zřejmě  člověku, jehož  životní dráha se už chýlí ke konci.  Snad se ani nedá  mluvit o podzimu života, ale spíše o nadcházející zimě… Představení určitě není určeno  pro ty, kteří se jdou  pouze bavit anebo hledají  povrchní podívanou. Ve svých sedmdesáti letech Baryšnikov ještě stále  ukazuje statnou postavu, která je  samý  hrající  sval, což  by mu záviděl i mnohý mladý chlapec. Během jedné z mála (tanečních?) póz, které Baryšnikov během představení přece jen předvede,  stále vidíme, jak se roky tance vtiskly do jeho  těla.

Scénu tvoří salónek, kam se  Baryšnikov sem tam uchýlí a je-li třeba, videoprojekce rozzáří salónek (například růžemi) a my se ocitáme ve zcela jiném, snovém světě (anebo už na druhém břehu?).  Občas  tu zajiskří prskavky, chvílemi je salonek osvícený a jindy zas ve tmě.  devadesáti minutové představení je poměrně těžké  na pochopení, divák musí dávat dobrý pozor, aby mu neunikal smysl veršů. V tomto velmi náročném představení. Baryšnikov dokázal nejen to, že perfektně přednáší, právě tak perfektně jako tančíval, ale i to, že se nebojí  ztvárnit těžké,  zádumčivé myšlenky.  Mnohý člověk by se jistě zalekl a zřejmě by mu tyto verše  ani „nesedly“ na míru, ale Baryšnikov je i zde  nepřekonatelný.

Inscenace nabízí emocionální cestu do básníkových hlubin a není lepšího interpreta než je právě Michail Baryšnikov. Nezbývá nám než smeknout hlubokou poklonu. 

 Foto: Janis Deinats

Text: Eva Smolíková, Pražské křižovatky

TANEČNÍ MAGAZÍN

Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN