Divadlo je podle ní pro herce to nejdůležitější a sama toto prostředí zná, díky svým rodičům, od mala. Kromě hraní se věnuje také dabingu, malování a napsala také divadelní hru, v níž si Jarmila Švehlová zahrála se svými dvěma dětmi.
Jaké bylo vyrůstat v rodině operního pěvce a baletní sólistky? Čím jste chtěla být?
„Prožitek mého dětství a mládí určovala atmosféra mého domova. Žila jsem v nádherné bublině s rodiči, kteří mi dali dvě základní věci pro šťastný život. První byla nesmírná láska, druhá také prostupovala vším děním u nás a to byla hudba. Vlastně se celý chod domácnosti určoval podle potřeb mého táty, který byl tenorista v ND, jedinečný pěvec a dokonalý profesionál a troufám si říct, že to bylo také díky zázemí mé maminky, která mu poskytovala absolutně všechno, co si pěvec jeho kvalit může jen přát. K mamince jsem začala chodit do baletu ve druhé třídě, když zakládala taneční oddělení v hudební škole ve Španělské ulici. S velkým obdivem vzpomínám se svými vrstevníky na její choreografii Janáčkovy Symfoniety, kde zapojila všech svých 100 dětí, od 5-ti do 18-ti let. To byl obrovský zážitek. Já jsem si díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, neuměla v 15-ti letech představit, že bych mohla dělat něco jiného, než divadlo.“
Vy jste se vydala na hereckou dráhu. V jednom rozhovoru jste přiznala, že Váš tatínek byl proti tomu, aby jste šla na konzervatoř… Co nakonec rozhodlo?
„Nikdy jsem nepochybovala, že budu dělat to, čím se zabývám už 50 let. Moje tvrdohlavost byla v tomto směru nezdolná. Zkoušky na konzervatoř jsem napoprvé neudělala kvůli děsnému pěveckému projevu, a i když ostatní průběh zkoušek, který se skládal z herectví a pohybu byl prý velmi dobrý, i přesto, že jsem si sama připravila těžký monolog z Radúze a Mahuleny a ze Zkrocení zlé ženy, zkoušky u klavíru, kde jsem ukázala, že si nesedím na uších, tak jsem byla ve třetím kole vyškrtnuta ze seznamu. Tehdy za mnou vyběhla na chodbu paní prof. Bendlová a strašně se divila, že mě tatínek nepřipravil taky na zkoušku ze zpěvu. Rozbrečela jsem se a jen ze mě vypadlo, že o tom tatínek vůbec neví, protože mně to zakázal. To ji dost zarazilo, ale vzápětí mi nabídla, že mě do příštích zkoušek za rok připraví ze zpěvu tak, že budou všichni „kulit oči“. Rok jsem tedy chodila na Jazykovou školu, jak si táta přál a přitom doufal, že si to za rok rozmyslím. Nerozmyslela a udělala.“
Již během studií jste hrála v pohádkách a později natočila řadu TV inscenací. Jak na tu plodnou dobu vzpomínáte?
„Měli jsme v ročníku štěstí na profesory, kteří nás učili. Byli to osobnosti z řad režisérů a velmi dobrých herců, kteří nám měli CO předat a hlavně nám fandili a měli nás rádi. Dokázali skloubit výuku s mimoškolní praxí a nezakazovali nám ji. Nebylo mi ani 18 let a už jsem začala hostovat v ND a v Divadle na Vinohradech. A ve velkých rolích. V ND vedle pana Kemra, Sováka, Lukavského, paní Marie Vášové, Jirky Štěpničky, hrála jsem Maňku v Mordové rokli, později Julinku v Ostrovského Výnosném místě a na Vinohradech s bardy jako byl pan Bláha, Brodský, Karolína Slunéčková, Hana Maciuchová např. v Letních hostech Soňu nebo Solange v “Léto v Nohante”. A šla jsem z role do role. Televize mi nabídla mnoho rolí různých žánrů. Bylo to několik desítek rolí, na které strašně ráda vzpomínám. Snad někoho napadne je digitalizovat.“
Po škole jste nastoupila do Divadla S. K. Neumana, pak jste byla v Divadle na Vinohradech, později v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Radka Brzobohatého nebo u Valšů. Spolupracujete s agenturou Harlekýn. Čím je pro Vás divadlo?
„Divadlo považuji za nejdůležitější pro každého herce . Jsem přesvědčená, že teprve na jevišti se pozná kvalitní herec. Je to souhrn všeho, z čeho se stává herec hercem. Neobejde se bez dobře posazeného hlasu, artikulace, přirozeného pohybu, výrazu nejen hereckého, ale i pohybového, a pokud dovede i zpívat, je to velký bonus. Když jsme studovali v Karlínském divadle muzikál ‚Hello, Dolly‘ a já jsem poprvé v životě stála před živým orchestrem, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Tam jsem si uvědomila, co to je za obrovskou dřinu. A to jsem operní dítě a tohle všechno jsem znala od raného dětství. Najednou jsem ale sama nebyla schopná otevřít pusu a nasadit tón. Stála jsem jako přibitá a rozplakala jsem se. Ne kvůli sobě, ale konečně mi došlo, co ten můj táta musel překonat, než se z něho stal pěvec. A ty nervy, co jsem pokaždé měla, když jsem vylezla na schody a na nejvyšším místě na jevišti jsem měla začít zpívat!!! A to šlo jen o jednu muzikálovou písničku. Ustála jsem to, ale vím, že na profesi pěvce bych nikdy neměla. Bylo to krásných sedm let, co jsme hráli ‚Hello, Dolly‘ a moje obě děti byly skoro na každém představení. Milovaly ho. Myslím, že právě tohle Roberta předurčilo k dráze herce.“
Často je Vás slyšet v dabingu. Co pro Vás znamená dabing ?
„Moje dabingové začátky jsou spojené s osobností Dr. K. M. Walló, který byl jeden z prvních režisérů českého dabingu. A hlavně nás naučil dabingové profesi a vyžadoval přesnost, ale vždy dával na první místo přirozený a pravdivý herecký výraz. Kimi, jak jsme mu říkali, měl svou skupinu herců, jimž důvěřoval a věděl, že se o ně herecky může opřít, ale pokud si byl jist novým talentem, dal mu příležitost. Obvykle se nemýlil. Hráli jsme s Věrou Galatíkovou v divadle hru Chuť medu a on byl na představení. Druhý den mi volali z produkce, že si mě pan Walló obsadil do Bergmanovy Podzimní sonáty. Velice těžká role pro mladou herečku, která nemá v dabingu žádné zkušenosti. Můj výkon v divadle ho zaujal a byl přesvědčený, že ho zvládnu i zde. Risknul a povedlo se. Tato role mě nastartovala do mnoha dalších rolí, různých žánrů. Dabing není jen hlasová reprodukce původního herce, jak by mohl někdo říct. Podle mě, svým hlasovým hereckým výrazem, dokáže podtrhnout výkon herce na plátně a mnohdy ho ještě víc umocnit anebo naopak, zcela ho zazdít. A v tom je podle mě, kouzlo dabingu a považuji ho za plnohodnotnou formu herecké práce.“
Co Vás vedlo k napsání divadelní hry ‚Zrcadla‘?
„Zrcadla” jsem napsala původně jen pro sebe, bylo to několik různých osudů žen a text jsem dala přečíst dramaturgyni Žofii Vokálkové. Ta nadšeně přikývla a při čtení mi řekla, co kdybych to rozepsala pro víc herců a dala tomu ucelený děj. „Robert je herec, Mariana se zabývá se svým Josefem improvizací, přibereme ještě jednoho herce (Michala Šášinku) a máš svůj tým”- a bylo to! Režii měla Bára Šťastná, zvuk Jirka Petr, kostýmy nám pomohla realizovat naše Monika Černoušková a v obecenstvu nás podporoval táta. Za celou svou divadelní kariéru jsem nezažila takovou soudržnost, nadšení a entuziasmus, jakou mi připravily všechny moje děti. Do poslední chvíle jsme si navzájem pomáhali a fandili. Když si vzpomenu, jaký to vzalo spád a jak skvěle „fungovaIa“ iniciativa všech zúčastněných!!!! Můj velký obdiv a DÍK patří všem hercům a hlavně mé dceři, které se za 6 měsíců po premiéře narodil syn Vašík. To byl taky důvod, proč jsme ještě tu samou sezonu přerušili hraní.“
Věnujete se také malování. Čím Vás malování okouzlilo?
„Lásku k malování mám po své mamince, která mě brala na každou dostupnou výstavu. Když nám maminka odešla, bohužel velmi brzo, Mariance byl teprve rok, moc jsem si přála, aby byla maminka s námi pořád alespoň v nějakém duchovním napojení, a to se mi vlastně splnilo, když jsem jednoho dne vzala štětec do ruky a z ničeho nic začala malovat. Nic takového mě před tím nenapadlo, byla jsem naprosto levá. Prodejní galerii v Platýzu, kde visel obraz, který jsem se rozhodla koupit, zrušili a tak jsem se rozhodla, že si ho musím namalovat, dokud ho mám v paměti. Touha malovat byla hrozně silná. Vzpomněla jsem si na impresionisty, které jsme tak s mamkou obdivovaly a snažila jsem se jejich obrazy kopírovat. Po letech mě ovlivnilo setkání s mistrem Anderle. „Nechtěj malovat něco, co tady ještě nebylo, vše už tady bylo, ale my jsme tady nebyli, každý nezaměnitelný jedinec se svými vlastními energiemi, city, prožitky. A tohle všechno dej do svých obrazů. Ať je vidět, že jsi to ty”. Uf, začala mi nová etapa abstrakce a reality, kterou se zabývám doteď. Krásné dobrodružství, při kterém mně vede ruku maminka.“
Jarmila Švehlová
Narodila se v Olomouci 11. února 1956 v rodině operního pěvce Zdeňka Švehly (1924 – 2014) a baletky a pedagožky Jarmily Švehlové (1931 – 1988). S manželem Josefem má dvě děti. Syn Robert Hájek je herec a dabér, dcera Mariana Zacharová je improvizátorka a lektorka.
Z TV tvorby – původní televizní inscenace a pohádky, např. – Panenka z vltavské tůně, O líném Honzovi, Páví král, Co takhle svatba princi, O Všudybylovi, Zelená je tráva, Předehra, Radosti života, Hra na život, Vánice, Kverulantka, Přísahám a slibuji, Na čí stranu, Obraz, Aféra Fénix, Lékaři, Rinaldino, Služební cesta, Skok, seriály – Moje srdcová sedma, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Náhrdelník, filmy – koprodukční francouzsko – německý – Zpřízněni volbou, Mach a Šebestová, Stáří 19. Svým hlasem provázela seriál Vlak dětství a naděje.
Věnuje se malování a psaní. Působí v dabingu.
Foto: Archiv Jarmily Švehlové
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
