Rozhovor s herečkou, dabérkou, malířkou a autorkou Jarmilou Švehlovou

„Začala mi nová etapa abstrakce a reality“

Divadlo je podle ní pro herce to nejdůležitější a sama toto prostředí zná, díky svým rodičům, od mala. Kromě hraní se věnuje také dabingu, malování a napsala také divadelní hru, v níž si Jarmila Švehlová zahrála se svými dvěma dětmi.

Jaké bylo vyrůstat v rodině operního pěvce a baletní sólistky? Čím jste chtěla být?

„Prožitek mého dětství a mládí určovala atmosféra mého domova. Žila jsem v nádherné bublině s rodiči, kteří mi dali dvě základní věci pro šťastný život. První byla nesmírná láska, druhá také prostupovala vším děním u nás a to byla hudba. Vlastně se celý chod domácnosti určoval podle potřeb mého táty, který byl tenorista v ND, jedinečný pěvec a dokonalý profesionál a troufám si říct, že to bylo také díky zázemí mé maminky, která mu poskytovala absolutně všechno, co si pěvec jeho kvalit může jen přát. K mamince jsem začala chodit do baletu ve druhé třídě, když zakládala taneční oddělení v hudební škole ve Španělské ulici. S velkým obdivem vzpomínám se svými vrstevníky na její choreografii Janáčkovy Symfoniety, kde zapojila všech svých 100 dětí, od 5-ti  do 18-ti  let. To byl obrovský zážitek. Já jsem si díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, neuměla v 15-ti letech představit, že bych mohla dělat něco jiného, než divadlo.“

Vy jste se vydala na hereckou dráhu. V jednom rozhovoru jste přiznala, že Váš tatínek byl proti tomu, aby jste šla na konzervatoř… Co nakonec rozhodlo?

„Nikdy jsem nepochybovala, že budu dělat to, čím se zabývám už 50 let. Moje tvrdohlavost byla v tomto směru nezdolná. Zkoušky na konzervatoř jsem napoprvé neudělala kvůli děsnému pěveckému projevu, a i když ostatní průběh zkoušek, který se skládal z herectví a pohybu byl prý velmi dobrý, i přesto, že jsem si sama připravila těžký monolog z Radúze a Mahuleny a ze Zkrocení zlé ženy, zkoušky u klavíru, kde jsem ukázala, že si nesedím na uších, tak jsem byla ve třetím kole vyškrtnuta ze seznamu. Tehdy za mnou vyběhla na chodbu paní prof. Bendlová a strašně se divila, že mě tatínek nepřipravil taky na zkoušku ze zpěvu. Rozbrečela jsem se a jen ze mě vypadlo, že o tom tatínek vůbec neví, protože mně to zakázal. To ji dost zarazilo, ale vzápětí mi nabídla, že mě do příštích zkoušek za rok připraví ze zpěvu tak, že budou všichni „kulit oči“. Rok jsem tedy chodila na Jazykovou školu, jak si táta přál a přitom doufal, že si to za rok rozmyslím. Nerozmyslela a udělala.“

Již během studií jste hrála v pohádkách a později natočila řadu TV inscenací. Jak na tu plodnou dobu vzpomínáte?

„Měli jsme v ročníku štěstí na profesory, kteří nás učili. Byli to osobnosti z řad režisérů a velmi dobrých herců, kteří nám měli CO předat a hlavně nám fandili a měli nás rádi. Dokázali skloubit výuku s mimoškolní praxí a nezakazovali nám ji. Nebylo mi ani 18 let  a už jsem začala hostovat v ND a v Divadle na Vinohradech. A ve velkých rolích. V ND vedle pana Kemra, Sováka, Lukavského, paní Marie Vášové, Jirky Štěpničky, hrála  jsem Maňku v Mordové rokli, později Julinku v Ostrovského Výnosném místě a na Vinohradech s bardy jako byl pan Bláha, Brodský, Karolína Slunéčková, Hana Maciuchová např. v Letních hostech Soňu nebo Solange v “Léto v Nohante”. A šla jsem z role do role. Televize mi nabídla mnoho rolí různých žánrů. Bylo to několik desítek rolí, na které strašně ráda vzpomínám. Snad někoho napadne je digitalizovat.“

Po škole jste nastoupila do Divadla S. K. Neumana, pak jste byla v Divadle na Vinohradech, později v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Radka Brzobohatého nebo u Valšů. Spolupracujete s agenturou Harlekýn. Čím je pro Vás divadlo?

„Divadlo považuji za nejdůležitější pro každého herce . Jsem přesvědčená, že teprve na jevišti se pozná kvalitní herec. Je to souhrn všeho, z čeho se stává herec hercem. Neobejde se bez dobře posazeného hlasu, artikulace, přirozeného pohybu, výrazu nejen hereckého, ale i pohybového, a pokud dovede i zpívat, je to velký bonus. Když jsme studovali v Karlínském divadle muzikál ‚Hello, Dolly‘ a já jsem poprvé v životě stála před živým orchestrem, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Tam jsem si uvědomila, co to je za obrovskou dřinu. A to jsem operní dítě a tohle všechno jsem znala od raného dětství. Najednou jsem ale sama nebyla schopná otevřít pusu a nasadit tón. Stála jsem jako přibitá a rozplakala jsem se. Ne kvůli sobě, ale konečně mi došlo, co ten můj táta musel překonat, než se z něho stal pěvec. A ty nervy, co jsem pokaždé měla, když jsem vylezla na schody a na nejvyšším místě na jevišti jsem měla začít zpívat!!! A to šlo jen o jednu muzikálovou písničku. Ustála jsem to, ale vím, že na profesi pěvce bych nikdy neměla. Bylo to krásných sedm let, co jsme hráli ‚Hello, Dolly‘ a moje obě děti byly skoro na každém představení. Milovaly ho. Myslím, že právě tohle Roberta předurčilo k dráze herce.“

Často je Vás slyšet v dabingu. Co pro Vás znamená dabing ?

„Moje dabingové začátky jsou spojené s osobností Dr. K. M. Walló, který byl jeden z prvních režisérů českého dabingu. A hlavně nás naučil dabingové profesi a vyžadoval přesnost, ale vždy dával na první místo přirozený a pravdivý herecký výraz. Kimi, jak jsme mu říkali, měl svou skupinu herců, jimž důvěřoval a věděl, že se o ně herecky může opřít, ale pokud si byl jist novým talentem, dal mu příležitost. Obvykle se nemýlil. Hráli jsme s Věrou Galatíkovou v divadle hru Chuť medu a on byl na představení. Druhý den mi volali z produkce, že si mě pan Walló obsadil do Bergmanovy Podzimní sonáty. Velice těžká role pro mladou herečku, která nemá v dabingu žádné zkušenosti. Můj výkon v divadle ho zaujal a byl přesvědčený, že ho zvládnu i zde. Risknul a povedlo se. Tato role mě nastartovala do mnoha dalších rolí, různých žánrů. Dabing není jen hlasová reprodukce původního herce, jak by mohl někdo říct. Podle mě, svým hlasovým hereckým výrazem, dokáže podtrhnout výkon herce na plátně a mnohdy ho ještě víc umocnit anebo naopak, zcela ho zazdít. A v tom je podle mě, kouzlo dabingu a považuji ho za plnohodnotnou formu herecké práce.“

Co Vás vedlo k napsání divadelní hry ‚Zrcadla‘?

„Zrcadla” jsem napsala původně jen pro sebe, bylo to několik různých osudů žen a text jsem dala přečíst dramaturgyni Žofii Vokálkové. Ta nadšeně přikývla a při čtení mi řekla, co kdybych to rozepsala pro víc herců a dala tomu ucelený děj. „Robert je herec, Mariana se zabývá se svým Josefem improvizací, přibereme ještě jednoho herce (Michala Šášinku) a máš svůj tým”- a bylo to! Režii měla Bára Šťastná, zvuk Jirka Petr, kostýmy nám pomohla realizovat naše Monika Černoušková a v obecenstvu nás podporoval táta. Za celou svou divadelní kariéru jsem nezažila takovou soudržnost, nadšení a entuziasmus, jakou mi připravily všechny moje děti. Do poslední chvíle jsme si navzájem pomáhali a fandili. Když si vzpomenu, jaký to vzalo spád a jak skvěle „fungovaIa“ iniciativa všech zúčastněných!!!! Můj velký obdiv a DÍK patří všem hercům a hlavně mé dceři, které se za 6 měsíců po premiéře narodil syn Vašík. To byl taky důvod, proč jsme ještě tu samou sezonu přerušili hraní.“

Věnujete se také malování. Čím Vás malování okouzlilo?

„Lásku k malování mám po své mamince, která mě brala na každou dostupnou výstavu. Když nám maminka odešla, bohužel velmi brzo, Mariance byl teprve rok, moc jsem si přála, aby byla maminka  s námi pořád alespoň v nějakém duchovním napojení, a to se mi vlastně splnilo, když jsem jednoho dne vzala štětec do ruky a z ničeho nic začala malovat. Nic takového mě před tím nenapadlo, byla jsem naprosto levá. Prodejní galerii v Platýzu, kde visel obraz, který jsem se rozhodla koupit, zrušili a tak jsem se rozhodla, že si ho musím namalovat, dokud ho mám v paměti. Touha malovat byla hrozně silná. Vzpomněla jsem si na impresionisty, které jsme tak s mamkou obdivovaly a snažila jsem se jejich obrazy kopírovat. Po letech mě ovlivnilo setkání s mistrem Anderle. „Nechtěj malovat něco, co tady ještě nebylo, vše už tady bylo, ale my jsme tady nebyli, každý nezaměnitelný jedinec se svými vlastními energiemi, city, prožitky. A tohle všechno dej do svých obrazů. Ať je vidět, že jsi to ty”. Uf, začala mi nová etapa abstrakce a reality, kterou se zabývám doteď. Krásné dobrodružství, při kterém mně vede ruku maminka.“

Jarmila Švehlová

Narodila se v Olomouci 11. února 1956 v rodině operního pěvce Zdeňka Švehly (1924 – 2014) a baletky a pedagožky Jarmily Švehlové (1931 – 1988). S manželem Josefem má dvě děti. Syn Robert Hájek je herec a dabér, dcera Mariana Zacharová je improvizátorka a lektorka.

Z TV tvorby – původní televizní inscenace a pohádky, např. – Panenka z vltavské tůně, O líném Honzovi, Páví král, Co takhle svatba princi, O Všudybylovi, Zelená je tráva, Předehra, Radosti života, Hra na život, Vánice, Kverulantka, Přísahám a slibuji, Na čí stranu, Obraz, Aféra Fénix, Lékaři, Rinaldino, Služební cesta, Skok, seriály – Moje srdcová sedma, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Náhrdelník, filmy – koprodukční francouzsko – německý – Zpřízněni volbou, Mach a Šebestová, Stáří 19. Svým hlasem provázela seriál Vlak dětství a naděje. 

 Věnuje se malování a psaní. Působí v dabingu.

Foto: Archiv Jarmily  Švehlové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

DÁŠA ZÁZVŮRKOVÁ přichází s novým videoklipem

Zásadní ženy života Dáši Zázvůrkové – Dagmar Havlová či Jitka Molavcová a další v novém videoklipu

Známé herečky, režisérky a nejbližší kamarádky různých profesí. Celkem 30 dam se jednoho červnového odpoledne sešlo v prostorách krásné pražské vily, aby se staly součástí nového klipu Dáši Zázvůrkové Co řekne žena ženě. Ten pojednává o ženském přátelství.

„Uvědomila jsem si, že jsem autorka, která ráda písničky někomu věnuje. Tentokrát jsem chtěla, aby adresátky byly ženy. Ženy, bez kterých bych nebyla tam, kde jsem,“ vypráví Dáša a dodává: “Když jsem oslovovala „moje“ ženy na natáčení, uvědomila jsem si, kolik kamarádek kolem sebe mám. Například Chantal Poullain kvůli mě přijela z Brna na otočku. Mirjam Landa, která má ráda černou barvu si na natáčení vzala kvůli mně pastelový kostým, který jí tolik slušel. Nebo přímo na place mě dojala Hanka Holišová, která přijela s několika nádobami plnými kytek a pak každé ženě rozdávala osobně uvázanou květinu. V klipu se objeví i ženy, bez kterých bych tu vůbec nebyla – těmi jsou moje maminka a moje babička Růženka, která je v jednom záběru alespoň na fotografii. Letos v červnu je to totiž přesně rok, co mi odešla.”

Část klipu se natáčela v dubnu během přísných koronavirových opatření, proto v té době vznikly jenom záběry samotné zpěvačky v centru Prahy, která v té době zela prázdnotou. Karlův most bez lidí je sen asi každého filmaře, a to se Ondřejovi Urbancovi splnilo.

Další část záběrů se natáčela v červnu u zpěvaččiny kamarádky. “Přála jsem si, aby v klipu byly pastelové barvy, proto mám radost, že nám vyšlo krásné počasí a mohli jsme natáčet venku v pohádkové zahradě u mojí kamarádky Magdy Šebestové,” raduje se zpěvačka.

Jelikož se všechny Dášiny přítelkyně nemohly sejít v jeden natáčecí den, tak režisér Ondřej Urbanec vymyslel, že některým (například Dagmar Havlové, Leoně Machálkové, Jitce Molavcové nebo Vandě Hybnerové) zpěvačka telefonuje a zve je na čaj o páté. Některé mohou, jiné to nestíhají…

“Natáčení se zúčastnilo celkem 30 dam, které jsou mému srdci blízké a mnoho dalších se mi tam bohužel nevešlo…ale ony ví, které to jsou a jsem ráda, že je mám alespoň v mysli, když ne na obrazu. A jelikož si neumím představit můj dosavadní příběh bez Jitky Molavcové, byla jsem moc ráda, že mi nedala košem. Jsem také moc vděčná, že mě podpořily i ,moje´ holky z představení Můžem i s mužem Jitka Sedláčková, Kateřina Kaira Hrachovcová a Vanda Hybnerová. Speciální dík bych nicméně chtěla vyslovit dvěma úžasným dámám – Dagmar Havlové a Haně Maciuchové, se kterými mne pojí dlouholeté přátelství,” uzavírá Dáša Zázvůrková.

Nadia Koronovská

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

420PEOPLE a Nadační fond LUCIE

Tanečníci pomohou žhavým tangem nemocným dětem. A k tomu se připojí i herečka Hana Maciuchová, pěvec Aleš Briscein a houslový mág Jaroslav Svěcený.

Argentinská hudba a živelné tango zazní na benefičním koncertu, který pořádá 29. 11. 2019 od 18 hodin v Kostele Sv. Šimona a Judy Nadace Lucie Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Kromě vystoupení tanečníků ze souboru 420PEOPLE se můžete těšit na árie v podání operního pěvce Aleše Brisceina, vystoupení houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, recitaci herečky Hany Maciuchové, dražbu obrázků dětských pacientů a uměleckých děl spřátelených výtvarníků. Předvánoční atmosféru nastíní Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby a večer uzavře Dětská opera Praha. Zkrátka, zažijete jedinečný večer a ještě můžete přispět na dobrou věc.

Soubor 420PEOPLE, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, je dnes symbolem současného tance a v poslední době ho proslavilo především vystoupení PANTHERA, které je inspirováno současným bestsellerem SAPIENS, pojednávajícím o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva.

Příběhy lidí nás ovšem zajímají i v běžném životě, a tak, když nás oslovila Renata Sabongui – slavná baletní mistryně, vysokoškolská pedagožka, producentka a manažerka, s tím, abychom vystoupili na desátém předvánočním benefičním večeru pro Nadaci Lucie, nadšeně jsme souhlasili. Jsme rádi, že můžeme pomoct nemocným dětem a doufáme, že návštěvníkům večera uděláme svým vystoupením radost,” říká Václav Kuneš, tanečník, choreograf a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který 29. 11. v pražském Kostele Sv. Šimona a Judy vystoupí se svými tanečními kolegy Fanny Barrouquére a Filipem Staňkem.

Václav Kuneš, umělecký šéf 420PEOPLE

Nadační fond Lucie Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze získal svůj název podle své první pacientky. A již od roku 1991 působí ve prospěch dětí a dospělých, postižených vadami močového ústrojí. Cílem nadačního fondu je podpora projektu včasné diagnostiky a léčby urologických onemocnění v dětském i dospělém věku, zajištění nejmodernějších přístrojů a pomůcek nezbytných pro špičkovou péči i vytvoření podmínek pro dosažení vysoké erudice lékařů a středního zdravotnického personálu. Oddělení dětské urologie se zabývá hlavně rekonstrukcí vrozených vývojových vad močového traktu. Mikrochirurgická technika, kdy jsou tkáně preparovány pomocí mimořádně jemných nástrojů, umožňují operovat tyto děti již několik dní po narození. Významná je také léčba pacientů s nádorovými onemocněními, jejichž počet, bohužel, každoročně narůstá. Více na: www.urologicka-klinika.cz/nadacni-fond-lucie

Martina Kadlecova

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zázrak 9!

Nové CD Dáši Zázvůrkové! Na jejím křtu se blýskly osobnosti jako Vlastimil Harapes či Dagmar Havlová

Nové album Dáši Zázvůrkové nese název MIRÁKL 9 (tedy Zázrak) a je ve  znamení devítek. Nejen, že je to  zpěvačky oblíbené číslo, narodila se 9., na albu je 9 songů, album vydává po 9 letech, ale  název odkazuje na 9 veslařů, kteří šli za svým snem a dokázali vyhrát na berlínské olympiádě v roce 1936 zlatou medaili. (Dáša je totiž vášnivá amatérská veslařka, která vesluje za Veslařský Klub Smíchov). “Tento sport pro mě představuje krásné souznění těla a duše. Je to komplexní zapojení všech svalů a hlavně je to nádherná čistička hlavy uprostřed romantické Prahy,” vysvětluje Dáša.

Šťastná Dáša

 

Album samotné bylo také pokřtěno přímo v den vydání 9.9. v pražském Klubu Lávka. Kmotry alba se staly Dášini nejbližší přátelé a spolupracovníci – vydavatelka alba Kateřina Žbirková, producent Honza Horáček, herečky Jitka Sedláčková, Vanda Hybnerová a Kateřina Kaira Hrachovcová. “Na city rejžák” pro Dášu napsala Vanda Hybnerová a na desce je tato píseň jako jejich společný duet.

Dáša a  Katka Žbirková
Dáša a  Katka Žbirková
Kmotry: zleva herečky Jitka Sedláčková a Vanda Hybnerová

Mezi hosty nechyběly takové osobnosti jako například Dagmar Havlová, Vlastimil Harapes, Hana Maciuchová, Jaroslav Svěcený, Olga Špátová, Libuška Švormová nebo Natálie Kocábová.

Křest CD Mirákl 9 byl opravdu zázrak… Uvědomila jsem si, kolik přátel mám po svém boku. Kolik lidí do mě vložilo důvěru. Teď teprve začíná moje práce dostat naši hudbu k mému publiku i k lidemKmotry: herečky Jitka Sedláčková a Vanda Hybnerová, kteří ji dosud neznají,” říká Dáša Zázvůrková.

Spolupráci s Dášou si pochvaluje i producent Honza Horáček: “Rád spolupracuji s interprety, kteří si píšou svoje písničky, jsou cílevědomí, pro věc až fanaticky zapálení a mají jasný tah na branku – tohle všechno Dáša má. Byla to skvělá spolupráce, kdy vzniklo dokonalé hudební souznění.“  Honza Horáček svými aranžmá napomohl Dáše najít současný styl, ve kterém se cítí dobře.

Jak vlastně samotné album vznikalo?Loni v létě jsme se potkali s Katkou Žbirkovou (vydavatelkou) a producentem Honzou Horáčkem a domluvili se na spolupráci na naší desce. V srpnu mi Honza poslal první aranž mojí písničky “Co řekne žena ženě” a já jsem okamžitě pochopila, že to je ta správná cesta. Když najdete člověka, se kterým si rozumíte profesně i lidsky, je to pak “mirákl” a v našem případě MIRÁKL 9,” usmívá se  Dáša Zázvůrková.

Dáša Zázvůrková se v hudebním a divadelním světě pohybuje od 19 let. Začínala v hudebním divadle Karlín, dlouhá léta byla členkou divadla Semafor a k jejím nejzásadnějším kariérním milníkům patří spolupráce s legendárním režisérem Milošem Formanem. Ten si ji v roce 2007, po náročném ročním konkurzu, vybral jako představitelku hlavní role Vanilky v jazzové opeře Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra „Dobře placená procházka“.

Jsem člověk, který věří v zázraky, má hodně snů, ale skutečnost ty sny někdy předčí. To, že budu jednou hrát v Národním divadle a bude mě režírovat sám Miloš Forman, mě nemohlo nikdy napadnout,” vzpomíná Dáša Zázvůrková, kterou momentálně můžeme vidět v oblíbeném autorském představení Můžem i s mužem, kde hraje spolu s Jitkou Sedláčkovou, Vandou Hybnerovou a Kateřinou Kairou Hrachovcovou.

Kateřina Kaira Hrachovcová a Honza Horáček

“Budu se opakovat s těmi zázraky, ale za velké štěstí v mém životě považuji setkání s herečkou Jitkou Sedláčkovou. Autorský projekt ‚Můžem i s mužem‘ vznikl z jejího nápadu, je to mimořádně úspěšné představení, které hrajeme v Praze i po celé České republice,” vypráví Dáša.

Kromě divadelních rolí Dášu vždy lákalo skládání vlastních písní. Dříve si však na to netroufla, srovnávala se a to ji brzdilo vyjít s něčím opravdu svým. “Po třicítce jsem ale pocítila změnu. Z holky se stala Žena, přestalo mě zajímat, co si kdo o mě myslí a smířila jsem se s tím, kdo vlastně jsem,” vysvětluje Dáša a dodává: “Pro mě je velmi důležité mít v písni příběh a sdělit ho posluchači. Například písnička Kloboučky pampelišek vypráví o parašutistech, kteří bojovali za naši svobodu. I kdyby ta píseň zaujala jen pár studentů nebo lidí, kteří se zajímají o naši historii, tak to pro mě má smysl.”

Nutno říct, že Dáša zpívala s radostí a kypěla energií, klub Lávka byl plný až k prasknutí, mezi hosty se to jen hemžilo známými osobnostmi, písně se líbily, co tedy dodat.

Křtilo se vodou

Malou pikantností snad jen zůstává, že se křtilo vodou, nikoliv šampaňským, jak je zvykem, protože Dáša je abstinent!

Nezbývá než popřát písničkám úspěšnou dráhu,  ať se posluchačům líbí a nosí radost.

Dáša s maminkou
Mezi gratulanty je také herečka Hana Maciuchová

MIRÁKL 9

1. Co řekne žena ženě

2. Dívka, která věří v anděly

Dáša s maminkou

3. Hleď si svýho

4. Mirákl 9

5. Jazzovej anděl

 

6. Kloboučky pampelišek

7. Čápi táhnou

8. Já jsem fakticky asi jiná

9. Na city rejžák

Dáša s maminkou

ALBUM k poslechu na Youtube ZDE

Foto:

Foto: Eva Smolíková

Text: Nadia  Koronovska, Eva Smolíková

 TANEČNÍ MAGAZÍN