Divadlo Viola – Taneční magazín

Divadlo Viola představuje novou sezonu

Uvádí novou inscenaci, komedii i cyklus o architektuře

Viola uvede inscenaci inspirovanou poezií Vladimíry Čerepkové, novou komedii s Taťjanou Medveckou i originální cyklus o architektuře

Divadlo Viola vstupuje do sezony 2026/2027 s programem, který propojí činohru, hudbu, literaturu, architekturu a výtvarné umění. Na podzim uvede inscenaci Moje máma přijde režisérky Beaty Parkanové, která vychází z poezie Vladimíry Čerepkové, v únoru pak českou premiéru hry švýcarského autora Charlese Lewinského Ahoj babi v režii Ondřeje Rychlého. Novinkou bude také cyklus Za fasádou s historikem, publicistou a kurátorem architektury Adamem Štěchem. Program doplní komorní recitály a dvě výstavy: Benátky – Praha Radky Folprechtové a výstava malíře Adama Štěcha, která bude tematicky propojena s osobností Čerepkové.

„Obě naše letošní premiéry spojuje téma touhy po blízkosti, každá z nich k němu ale přistupuje jiným způsobem. Moje máma přijde je inscenací postavenou na poezii Vladimíry Čerepkové a také na tématu nenaplněného vztahu mezi matkou a dcerou. Mimo to máme obrovskou radost, že se Vladimíra Čerepková do Violy, která byla jejím uměleckým domovem, vrací. Ahoj babi naopak přináší humor a nadsázku do tématu stárnutí a mezigeneračních vztahů. Obě inscenace spojuje zájem o člověka, vztahy, ale také bolest z osamění a touha nevzdat se.
Mimo dvou premiér přicházíme s novým cyklem věnovaným architektuře a pokračujeme v hudebních a literárních večerech. Důležitou součástí sezony jsou pro nás také výstavy, které chceme propojovat s tím, co se odehrává na jevišti. Viola je tedy místem, kde se mohou různé podoby umění přirozeně potkávat a vzájemně inspirovat, “říká Beata Parkanová, umělecká ředitelka Divadla Viola.

Tvůrčí tým inscenace Ahoj babi Divadlo Viola

Dvě premiéry nové sezony

První premiérou nové sezony bude 19. a 21. listopadu 2026 inscenace Moje máma přijde. Autorka a režisérka Beata Parkanová v ní pracuje s básněmi a texty Vladimíry Čerepkové a proměňuje je v ucelené jevištní vyprávění. Čerepkové poezie se stává živým materiálem pro příběh o samotě, touze po blízkosti, vzpomínkách a hledání místa, kam člověk patří. Vladimíra Čerepková je zároveň s Violou výrazně osobně spjata. Už v sedmnácti letech se stala kmenovou autorkou tehdejší poetické vinárny, její poezie byla součástí programu a ve Viole se pravidelně účastnila literárních večerů.

Text a režie Beaty Parkanové dávají jednotlivým básním nový kontext a postupně z nich skládají obraz jedné životní zkušenosti, zásadně poznamenané bolestným a nenaplněným vztahem s matkou. Fragmenty, obrazy a emoce vytvářejí svět na pomezí reality, vzpomínky a představy. Výtvarné řešení připravil Marek Cpin, hudbu složil Jan P. Muchow. V inscenaci účinkují Gabriela Míčová a Gabriela Mikulková.

25. a 28. února 2027 pak Viola uvede českou premiéru hry Ahoj babi švýcarského autora Charlese Lewinského. Současná hra s humorem a nadsázkou otevírá téma stárnutí, rodinných vztahů a mezigeneračního setkávání i míjení. Lewinsky staví hru na situaci, která je zároveň absurdní i velmi lidská, a dává velký prostor hereckému setkání. V režii Ondřeje Rychlého se v rolích babičky a vnuka představí Taťjana Medvecká a Filip František Červenka.

„Pro aktuální sezonu jsme chtěli připravit program, který bude propojovat to, co je pro Violu dlouhodobě důležité: silné osobnosti, kvalitní texty a témata, která mají co říct současnému divákovi. V dramaturgii nové sezony se objevuje mimo jiné k Viole patřící poezie, na repertoár nám ale přibude také nová komedie, ty se těší obecně velké oblibě divadelních návštěvníků. Do nové sezony vstupujeme dále s pro nás důležitým Memorandem o spolupráci s Akademií věd ČR, PR divadla přebírá agentura Piaristi, připravujeme nový web, návštěvníkům zpříjemní sezení nové stoly a pro mimopražské plánujeme posílit zájezdovou činnost,“ říká Pavel Vaněk, výkonný ředitel Divadla Viola.

Cyklus Za fasádou přiblíží příběhy slavných architektů a jejich klientů

Vedle divadelních premiér přichází Viola v nové sezoně s novým formátem Za fasádou, který připravuje ve spolupráci s historikem, publicistou a kurátorem architektury Adamem Štěchem. Během sezony nabídne pět večerů věnovaných výjimečným architektům, jejich klientům a příběhům, které stály za vznikem některých ikonických staveb. Historická fakta doplní fotografická projekce a inscenované herecké vstupy.

První dva večery ukážou architekturu prostřednictvím osobních příběhů. Za fasádou: Projekt jako seznamka představí vztah architekta Gerrita Rietvelda a jeho klientky Truus Schröder-Schräder, který začal stavbou jejího domu a přerostl v celoživotní partnerství. Za fasádou: Slunce a měsíc se zaměří na manžele Analu a Armanda Planchartovy, jejichž láska k sobě navzájem i k umění se promítla do podoby jejich vily v Caracasu, kterou navrhl Gio Ponti.

„Architekturu často máme tendenci vnímat především jako výsledek práce jednoho autora nebo autorky. Za fasádou se ale chceme podívat i na lidi a vztahy, které za jednotlivými stavbami stojí. Na architekty, jejich klienty, spolupráce, přátelství i osobní příběhy. Právě ty mohou někdy překvapivě dobře vysvětlit, proč konkrétní stavba vznikla a proč vypadá právě tak, jak vypadá. Každý večer proto přináší jeden konkrétní příběh, který ukazuje architekturu z trochu jiné perspektivy,“ říká ke koncepci večerů Adam Štěch.

Komorní hudební recitály propojí hudbu a slovo

Hudební a literární program zůstává i v nové sezoně důležitou součástí dramaturgie Violy. Komorní recitály nabídnou setkání výrazných interpretů s poezií, literaturou a živou hudbou. Mezi připravované večery patří recitál Báry Basikové, která za doprovodu klavíristy Luboše Přibyla představí písně intimnějšího rázu, šansony, balady i ukázky vážné hudby. Prostor dostane také Škrábanice hudebníka Michala Rataje a básníka Jaromíra Typlta, jejichž dlouholetá spolupráce propojuje poezii, hlas, živou elektroniku a další zvukové experimenty. Komorní formát staví na bezprostředním kontaktu mezi interprety a diváky a umožňuje Viole přirozeně propojovat hudbu a literaturu.

Viola během podzimu nabídne také dvě výstavy

Součástí nové sezony bude také výstavní program. Od 19. září 2026 bude ve Viole k vidění výstava Radky Folprechtové Benátky – Praha. 19. listopadu se pak představí malíř Adam Štěch. Výstava nabídne jeho charakteristický rukopis a vznikne v přímé souvislosti s novou inscenací Moje máma přijde. Štěch pro expozici vytvoří obraz inspirovaný osobností Vladimíry Čerepkové, jejím životem a dílem. Výstava tak rozvine téma inscenace i mimo jeviště a nabídne vlastní výtvarnou interpretaci osobnosti české básnířky.

Tvůrčí tým inscenace Moje máma přijde Divadlo Viola

Aktuální sezona navazuje na dramaturgické směřování Divadla Viola jako prostoru pro komorní setkávání různých podob živého umění. Vedle činoherních inscenací nabídne hudbu, poezii, architekturu a kulturní historii i výtvarné umění, a přinese tak pestrý program pro diváky napříč generacemi. Viola chce svou dramaturgii postupně otevírat i mladšímu publiku a oslovovat nové návštěvníky a zároveň přitom si zachovat svou charakteristickou uvolněnou atmosféru a blízký kontakt s diváky.

Divadlo Viola bylo založeno v roce 1963 a patří k nejstarším pražským divadlům malých forem. Sídlí v samotném srdci Prahy v historickém domě na Národní ulici. Viola se dlouhodobě zaměřuje na komorní inscenace, divadelní adaptace literatury, autorské projekty i poetické večery s výraznými osobnostmi české kultury. Její prostředí i sezení u stolků s možností konzumace během programu vytváří unikátní atmosféru a mimořádně intimní setkání mezi herci a diváky. Od minulé sezony je v čele divadla výkonný ředitel Pavel Vaněk a umělecká ředitelka Beata Parkanová.

Foto: archiv divadla Viola

Tereza Lišková

pro Taneční magazín

Není lehké tančit valčík za všech okolností

Vzpomínka na Ferdinanda Peroutku

24.května jsme zhlédli divadelní inscenaci Oblak, který tančil valčík. Název vycházel z díla známého novináře Ferdinanda Peroutky, který napsal román Oblak a valčík.

Divadlo Viola přináší tuto inscenaci právě k 45. výročí úmrtí vynikajícího českého žurnalisty.

Jeho jméno je známé, ale o jeho životě či osobnosti toho mnoho nevíme. Snad právě proto je hra pojata tak, že vypráví o jeho osobnosti, životě, přátelích, rodinném životě a osudu.

Scénáře a režie se ujal Tomáš Vondrovic. Inscenace působí skromně, v příjemném, komorním prostředí divadla VIOLA na nás dělá spíše dojem, že sedíme doma u stolu a posloucháme příbuzného, nebo možná nějakého pamětníka, který „Ferdu Peroutku“ dobře znal.

Základem je jednoduchý příběh, strýc František je požádán svým synovcem, aby mu pověděl něco více, protože potřebuje znát k maturitě fakta o našich slavných velikánech.

Posluchač se tedy prostřednictvím těchto dvou osob také dozvídá více. Jaký byl Ferdinand? Jak vypadal? Jak působil na ostatní? Měl kolem sebe hodně krásných žen? Inu, byl tvrdošíjný, ostrý, spravedlivý, jeho krédo znělo: „padni, komu padni“. Byl také přítelem Karla Čapka a dalších slavných. Dozvídáme se dále, se kterými lidmi se rád scházel, jací byli. A jaké třeba i drobné malé příběhy se mezi nimi odehrály. A také zjistíme, že „Ferda“ miloval rybí polévku, kterou vařila s oblibou jeho druhá žena.

Vyprávění se ujal sám Ondřej Kepka, který se coby autor a režisér soustavně věnuje dílu a životu Karla Čapka. Jeho dokument ‚Obyčejné věci podle Karla Čapka‘ byl nominovaný na cenu Český lev. Ondřej Kepka je velkým propagátorem dobré interpretace poezie, spoluúčinkuje v řadě komponovaných pořadů.

Divadlo Viola propojilo životní osudy režiséra Tomáše Vondrovice a Ondřeje Kepky, oba připravili společně také několik televizních adaptací pro ČT.

Celkově vzato, Ondřej Kepka se pro roli strýce Františka dokonale hodí a nemohl být vybrán nikdo lepší. Jeho přednes je věrohodný, divák se cítí dobře, jakoby to byl přinejmenším jeho vlastní strýc, který mu vše sděluje.

Zvídavé otázky klade Matěj Šíma (pouze ze zvukové nahrávky) a zaznamenáme tu mnoho vtipných momentů, například, když si poplete skupinu pátečníků (skupinu, která se scházela u Karla Čapka) se skupinou zpátečníků a podobně.

V inscenaci samozřejmě nechybí moment, kdy byl F. Peroutka trošku nevhodně připomenut bývalým prezidentem ČR Milošem Zemanem, ale na druhou stranu, tím se dostal do povědomí mnoha lidí. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Dílo ale nehodnotí politické výroky, snaží se skutečně jen co nejpravdivěji podat obraz o tehdejší společnosti. F. Peroutka, výborný žurnalista, který založil Rádio Svobodná Evropa a celý svůj život bojoval za demokracii, odmítl kolaborovat v době K.H. Franka, zůstal raději v koncentračním táboře až do dubna 1945. Po válce se vrátil do redakcí novin a vysílání Rádia Svobodná Evropa, po únoru 1948 odešel do exilu do Londýna a New Yorku, kde zemřel v roce 1978.

Inscenace působí velice prostě, o to krásnější je, že je doplněna tancem, vždy takovým, který je poplatný době, kterou Peroutka právě prožíval. A protože pohyby tanečníků Taneční konzervatoře hlavního města Prahy jsou vždy dokonalé, divákovo oko i srdce zaplesá.

Choreografie Aleny Drapalíkové jsou výstižné a krásné provedení scénického tance patří Luise Brychcínové, Vojtěchu Pilbauerovi nebo v alternaci Julii Miadikové a Janu Kalusovi.

Závěrem také zazní výrok, kdy Ferdinand Peroutka říká, že tančit valčík za všech okolností není vůbec jednoduché. V případě člověka, který za svůj život prožil dvě světové války a prošel koncentračním táborem, je tato věta velmi snadno uvěřitelná.

Ale absolventi Taneční konzervatoře tančí valčík překrásně, až diváka bodá u srdce.

Celá hra končí vtipně, synovec si u maturity vytáhne zcela jiné období českých ději a strýc jen spráskne ruce. Že snad jeho vyprávění bylo úplně zbytečné? Ale to vůbec ne. Nám divákům přineslo poučení, příjemnou, zábavnou formou, vrcholný estetický zážitek z tance a dlužno říct, že inscenace je opravdu důstojná vzpomínka na jednoho českého velikána.

Děkujeme oběma pánům režisérům za krásný zážitek. Představení je velmi vhodné pro zvídavého a náročného diváka.

Foto: Viktor Kronbauer

Eva Smolíková

Taneční magazín

Oblak, který tančil valčík

Nová divadelní hra ve Viole připomíná výročí Ferdinanda Peroutky

S motivem připomenout si letošní 45. výročí od úmrtí novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky (20. dubna 1978) vznikla v pražském divadle Viola velmi zajímavá divadelní hra. Její název je Oblak, který tančil valčík. Režisér a scénárista Tomáš Vondrovic obsadil do hlavní role Ondřeje Kepku. Premiéra byla na konci února, reprízy budou 24. dubna a 24. května.

Představení není klasickým divadlem ani historicko-vědeckou přednáškou. „Chtěli jsme vytvořit atraktivní scénickou formu, tvar, typický pro divadlo Viola, který dokáže diváka poučit i pobavit. Cítíme se přinejmenším tímto být Ferdinandu Peroutkovi zavázáni,“ podotkl Tomáš Vondrovic. Významným výrazovým prvkem doplňujícím inscenaci je scénický tanec v provedení studentů Taneční konzervatoře Hlavního města Prahy Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera nebo Julie Miadikové a Jana Kaluse pod choreografickým vedením Aleny Drapalíkové.

Název inscenace Oblak, který tančil valčík vychází z Peroutkova románu (a divadelní hry) Oblak a valčík, který vznikl na základě zkušenosti z věznění v koncentračním táboře a jedinečným způsobem zobrazuje projevy války a nacismu v lidské existenci. Peroutka, jenž byl také historikem, dramatikem, a především neochvějným demokratem (mimo jiné i spoluzakladatelem vysílání Rádia Svobodná Evropa) napsal například i známé čtyřsvazkové dílo Budování státu o historii Československa v letech 1918–1922. Do dějin české žurnalistky se pak zapsal zejména působením v týdeníku Přítomnost, v Lidových novinách a publicistickou činností v exilu.

Předprodej vstupenek na představení je v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Divadlo Viola

Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Martin Hofmann, Tatiana Dyková a mnozí další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

Foto: Viktor Kronbauer

Milan Hulínský

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, tanečnicí, modelkou i herečkou NATÁLIÍ STEJSKALOVOU

„Naplňuje mě tvořit“

Tanečnice, modelka, herečka, choreografka – jsou profese, které jsou neodmyslitelně spjaté se jménem Natálie Stejskalové a ty se jí krásně doplňují a tato pestrost, jak přiznává, ji nenechá spadnout do stereotypu. Vše začalo tancem, kterému se věnuje od svých čtyř let a tanec je pro ni univerzálním jazykem, kterému rozumí lidé po celém světě. Je jednou z hlavních tanečnic oblíbené televizní show Tvoje tvář má známý hlas a její talent a krása jí v roce 2016 vynesly tituly Miss World of Supertalent. Miss Athleisure Look a Miss Dancing Queen.

Byly vám čtyři roky, když jste začala tancovat, k tomu přidala zpívání v Kühnově dětském sboru, hraní na flétnu, malování, chození na keramiku a různé sporty. A všechno Vás bavilo… Jaké bylo Vaše dětství plné nejrůznějších aktivit?

„Musím říct, že jsem měla opravdu krásné dětství. Rodiče se mi hodně věnovali, maminka mě přihlásila do různých kroužků, a právě některé z těchto výše uvedených aktivit se mi staly profesí, za což jsem moc ráda.“

Láska k tanci Vás dovedla ke studiu na konzervatoři Tanečního Centra Praha, kde jste byla vybrána mezi nejlepší studenty do školního souboru Balet Praha Junior, se kterým jste cestovala, tančila po Evropě a vystupovala ve Stavovském divadle a na Nové scéně ND. |A pak jste na HAMU vystudovala pedagogiku tance. Čím je pro Vás tanec tak fascinující, že jste mu naplno propadla?

„Už od malička jsem měla pohybové nadání, cítila jsem skvěle rytmus a hudbu a bavilo mě právě tohle spojení. Tanec je univerzální jazyk a rozumí mu lidé po celém světě. Můžete jím vyjádřit své emoce, pocity a sdělit své myšlenky.“

Od roku 2016 jste jednou z hlavních tanečnic oblíbené televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Jak jste se do pořadu dostala a jaká je to pro vás zkušenost?

„Do TTMZH jsem byla vybraná na castingu a s jednou pauzou, kdy jsem byla na světové soutěži a pracovně půl roku v Jižní Korei, v Soulu, jsem tančila všech šest sezón. Myslím, že je to skvělý formát a tato práce mě moc bavila. Každý týden byla vlastně premiéra, střídaly se stále nové písně a choreografie, taneční styly a charakterní nebo dobové kostýmy a masky. Poznala jsem také plno zajímavých umělců.“

Tvoje tvář má známý hlas-Christina Aguilera -Aneta Krejčíková

Bylo Vám 17 let, když jste vyhrála soutěž Top Model of the Year, pak jste v Soulu v roce 2016 získala tituly Miss World of Supertalent. Miss Athleisure Look a Miss Dancing Queen. Coby modelka jste fotila pro časopis Elle a že jste se stala modelkou, bylo splnění vašeho dětského snu… Čím je pro vás modeling tak okouzlující?

„Začít dělat modeling mi přišlo velmi přirozené. Cítila jsem, že to mám, jak se říká v sobě, a moje úspěchy mi to jen potvrdily. Focení a přehlídky si vždy užívám. Často právě klienti, návrháři nebo s kýmkoliv spolupracuji, ocení mojí pohybovou stránku, protože je se mnou jednodušší práce než třeba s jinými modelkami. Sama se věnuji i choreografii, jak módních přehlídek, tak tanečních show a učím i začínající modelky jak správně chodit nebo pózovat.“

K tanci a modelingu jste si přibrala také choreografii. Začínala jste v JAD Dance Company. Co Vás k ní přivedlo a co Vás na choreografii baví?

„Myslím, že jsem vždy měla kreativní stránku v sobě a naplňovalo mě tvořit. V mém případě to začalo ke konci studia na konzervatoři a poté na HAMU, kdy jsem měla možnost připravit choreografie na taneční show v rámci různých eventů. V JADu jsem v tom poté pokračovala a dostávala nové a zajímavé příležitosti.“

Působíte také jako herečka – jak v seriálu Slunečná, kde jste hrála Lenku, tak v divadle, kde jste se objevila v inscenacích Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku (Divadlo Viola), kde jste měla také choreografii a hrála na flétnu nebo v Činoherním klubu ve hře Léda. Jak se cítíte v roli herečky? Je vám bližší kamera nebo divadlo?

„Herectví mě velmi baví. Bylo to pro mě něco nového, vyjádřit se najednou jen mluveným slovem bez tanečního pohybu. Nečekala jsem, že se pro to tak nadchnu a začnu se tomu věnovat víc a víc. Měla jsem už od útlého věku zkušenosti s natáčením reklam a videoklipů jako herečka, ale natáčení seriálu nebo filmu s mluvenou rolí přišlo později. V divadle už se také pohybuji od dětství, a tak jsem z hereckých nabídek byla nadšená.

Kamera je jedinečná a hrát pro živé publikum a slyšet potlesk je skvělé. Nedokážu vybrat co je mi bližší.“

Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ráda spolupracovala?

„Těch osobností, na které ráda vzpomínám, je více. Krásná spolupráce byla například s miláčkem národa – božským Karlem Gottem, který skutečně takový je, dále velkou hereckou inspirací je Petr Nárožný, který stále zvládá náročná představení s přehledem. S choreografem a uměleckým režisérem Yemim A.D jsem zažila úžasné taneční show a projekty, např.: světové turné s americkým raperem Kanye Westem, který byl velký profesionál, a všechny koncerty byly neskutečný zážitek.

Do budoucna se těším na všechny zajímavé spolupráce s umělci, které mě mohou obohatit a posunout dál…“

Jste žena několika profesí. Je vám některá z nich bližší nebo se Vám to do sebe pěkně proplétá a naplňuje vás to?

„Mě právě velmi baví, že se mi jednotlivé profese střídají a krásně doplňují. Jednou mám natáčení televizní show nebo seriál, pak zase živé představení s tancem nebo herectvím, jindy focení a přehlídka nebo naopak učím tanec či vymýšlím choreografii. Potřebuji to mít pestré, a to je právě to, co mě nenechá spadnout do stereotypu.“

Patříte mezi lidi, pro které je jejich práce také koníček? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Přesně tak… mám to štěstí, že moje práce je zároveň mým koníčkem. Jsem za to vděčná a moc dobře si uvědomuji, že spousta lidí to takto nemá. Ve volných chvílích například ráda sportuji a nejraději mám lyže a snowboard, plavání, kolo, tenis atd. nebo se věnuji umělečtějším činnostem jako je zpěv, hra na klavír, malování a velmi ráda cestuji. Objevování nových zemí a měst a celkově turistika je moje vášeň.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Natálie Stejskalové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN