Co nového v Divadle Kámen?

Na pražské Invalidovně není pouze a jenom Studio ALTA!

Další nová hra

Ačkoli „Poříčská madonaměla zatím jen premiéru, začali jsme zkoušet další hru v řadě; neboť co jiného může dnes divadlo dělat než zkoušet. Tentokrát tvoříme na půdorysu thrilleru
Jana Tománka s názvem „Motýlí křik.

Zatím podnikáme první tápavé kroky. Hrát budou: Lucie Z., Lenka Ch., Kristýna S., Adéla M., Mirek P. a Vít M., režírovat Petr O. Macháček.

Romanticko-existenciální úklid

Když stále nesmíme hrát a můžeme jenom zkoušet, alespoň jsme si trochu uklidili ve studiu.

I z úklidu ovšem mohou vzniknout romantické, existencionální a lehce melancholické fotografie.

Vlevo na stole (na snímku Kristýny Suché) znovunalezená červená helma komisaře Jana Pavla Mlejnka.

Začátek velké cesty

K novým fotografiím Petra Vápeníka, které máme v kavárně, vznikly zajímavé doprovodné texty. Jedná se o anotace kurátorky Lucie Váchové k výstavě zde a rozhovor s autorem zde.


 

Foto: Kristýna Suchá

Blanka Křemenová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“ 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES“ a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!“

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo“, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“ 

Na křtu minulého „jubilejního“ Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané“. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Za LADISLAVEM ŠTAIDLEM

Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel

V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.

Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.

Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.

Ladislav Štaidl a jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.

Ladislav Štaidl se v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A  velmi často  si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba“) .

Ladislav Štaidl se, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?

Ladislav Štaidl napsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra  Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.

Ladislav Štaidl byl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)

Ladislav Štaidl patří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TM, antikvariát a repro-foto TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tělem číst textury prostorů

Audio taneční workshop s Robertou Legros Štěpánkovou

Workshop je pozvánkou do individuální taneční práce v intimitě Vašeho domova v prostoru podpory a jasného vedení. Práce je zaměřena na prohlubování techniky improvizace – tvorby tance s tím, co máme na dosah v každé chvíli, na rozpoznávající sílu a potenciál každého pohybu.

V tomto procesu otevíráme vědomí těla, zpřístupňujeme tělu jeho původní nástroje a vědění přes ladění se a poslech toho, co je přítomno – „n y n í  a    t a d y“.

Nití, která protkává veškerou práci, je PROSTOR. Přes vědomé zapojování vnitřního prostoru těla kultivujeme náš vztah s prostorem vnějším. To je základ kompozice tance – choreografie.

Slova, která tuto práci vystihují:

  • bdělé soustředění 

  • vědomí pohyblivého těla 

  • zklidnění přes uvolnění

Pro koho?

Tento workshop je určen pro všechny, kteří cítíte potřebu pokračovat ve studiu a v rozvíjení vlastního tance i v době koronaviru, v čase, který nás ze studia oddálil. 

Práce v něm je pečlivě navržena tak, aby vyhovoval lidem, kteří hodiny lektorky tance znají, ale i těm, kteří jsou v této práci noví.

Workshop můžete věnovat sobě jako součást Vašeho osobního růstu, studia tance nebo jej můžete darovat blízkému člověku, o kterém víte, že tanec hledá.

Cena za workshop je: 1 300 Kč/50 €.

Objednání je jednoduché – pošlete mail na: klaudia.klembarova@buranteatr.cz s předmětem: „Audio workshop Tělem číst textury prostorů“ a po zaplacení výše uvedené částky převodem na účet Vám pošleme: 1) mailem link ke stažení audionahrávek a 2) poštou brožurku do schránky.

Tento balíček obsahuje:

  • 8 audionahrávek cvičení v rozsahu 20 až 50minut (kolem 6 hod. práce)

  • 2 napsané partitury („score“) pro práci v terénu

  • 30minut konzultace, jako prostor pro vaše potřeby, sdílení zkušeností, podporu (online nebo osobně, po společné dohodě)

  • 4 hudební kompozice Romany Uhlíkové (kontrabas a flétna) vytvořené speciálně pro tento workshop

  • brožurku s texty poezie, obrazy a partitury

Sdílet

Přihlášky: Klaudia Klembarová,

klaudia.klembarova@buranteatr.cz

Kontakt: BuranTeatr, www.buranteatr.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN