Cirk La Putyka připravuje jako svoji první letošní premiéru pohybovou inscenaci „Runners“. A Michal Horáček to rozsvítí!
„Nejvíc běháme, když je nejhůř´.” Citát z knihy „Zrozeni k běhu“ Christophera McDougalla se stal inspirací pro první letošní premiéru souboru Cirk La Putyka. Premiéra pohybově-novocirkusové inscenace „Runners“ v režii Víta Neznala, s mezinárodním obsazením a scénografií v podobě unikátního obrovského běhacího pásu, proběhne 8. června v cirkusovém šapitó Azyl78. To vyrostlo v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Tvůrci vzhledem k tématu doporučují divákům, kteří vedle samotného představení chtějí zažít něco navíc, aby přišli v pohodlné obuvi. Vstupenky jsou v prodeji na www.jatka78.cznebo v síti GoOut.net.
„,Runners´ jsou o životě v běhu. O tom, jak se pořád za něčím honíme, neustále něco nestíháme, jak děláme příliš mnoho věcí najednou, ženeme se za těžko dosažitelnými cíli a nemůžeme se zastavit. Paradoxní ale je, že se před vším tím shonem snažíme utéct´. Chodíme běhat, abychom si odpočinuli. V představení se zabýváme i během jako takovým a také se ptáme, zda jsme nebo můžeme být v dnešní zrychlené době šťastní,” vysvětluje na úvod režisér Vít Neznal, který je od roku 2020 kmenovým tvůrcem Cirku La Putyka a podílel se na většině jeho aktivit vznikajících v rámci iniciativy #kulturunezastavis v průběhu koronavirové krize.
Z hlediska žánru „Runners“ propojí pohybové divadlo s novým cirkusem podobně jako dosavadní režisérova tvorba. „Žánr pohybového divadla se přímo nabízí pro zpracování tématu života v běhu. Co se týče cirkusu, vždy mě fascinovala neustálá přítomnost risku a nebezpečí, což se pokusíme přinést i ve scénografickém řešení,“ dodává Neznal. Scénografie v podobě obrovského běhacího pásu, který byl na míru vyroben ve Velké Británii, hraje v představení klíčovou roli. „Vlastně se mi téma představení rodí spolu s ní a nejde to od sebe oddělit. Je pro mě východiskem k tématu, herecké tvorbě, autenticitě, zkrátka všemu,” říká režisér.
V mezinárodně obsazené inscenaci se představí americká akrobatka Mandi Orozco, která působila několik let v Cirque du Soleil, americký akrobat a dlouholetý člen Cirku La Putyka Ethan Law, vítěz České taneční platformy 2019 Viktor Černický, Tina Afiyan Breiová, která spolupracovala se světoznámými režiséry (R. Olivan, T. Ryckewaert), a objev současné české taneční scény Sabina Bočková, nedávno nominovaná do úzkého výběru prestižního festivalu Aerowaves.
„Obsazení je vždycky klíčové. V ,Runners´ jsme chtěli od začátku spojit taneční a cirkusový svět. Hledali jsme přibližně stejně staré performery, jako jsme my, tedy z generace třicátníků, kteří mají rozjetou kariéru, ale zároveň cítí, že ještě nejsou na jejím vrcholu a mají za čím běžet. Každý z nich má silný osobní příběh, se kterým pracujeme. Zároveň během zkoušení rád vycházím z improvizace a z toho, jací performeři jsou a co přináší. Hodně to stavím na jejich osobnostech, všichni jsou silné individuality,“ přibližuje Vít Neznal výběr účinkujících.
Od začátku spolupracují tvůrci s profesionálním trenérem Ianem Adensamem, který vede performery ke správné běžecké technice, k tomu, aby tělo zatěžovali co nejméně, nebo možná co nejlépe, protože běh je pro tělo zátěží vždy. „Radí nám také ohledně obuvi, stravy, zkrátka dělá vše pro to, abychom se v představení mohli věnovat i něčemu jinému než jen běhu. Soustředili jsme se především na to, jak běhat, aby performeři přestali myslet na to, že běží. Něčím jsme se inspirovali u vytrvalostního běhu, něčím u sprintu a přiznávám, že i my jsme se nechali strhnout knihou ,Zrozeni k běhu´,“ dodává Neznal. Kolik kilometrů během představení performeři uběhnou, bude ale nejspíše jasné až na premiéře.
Snímek ze zkoušek
Téma běhu prostoupí nejen samotné představení, ale i doprovodné akce: běhání s fanoušky Cirku La Putyka i diváky a podpora charitativního projektu. „Jakmile se o to začnete zajímat, je těžké tomu nepropadnout. Sám jsem v průběhu zkoušení začal běhat a hodně mi to pomohlo přemýšlet nad představením. Chtěl bych tento pocit nějak předat i divákům, tak možná jen řeknu, že nebude od věci, když přijdou na představení v pohodlné obuvi,“ uzavírá Vít Neznal.
Vedle premiéry „Runners“ připravuje Cirk La Putyka do šapitó Azyl78 první pražské uvedení „Kabaretu Dynamit“ a pestrobarevnou show finského režiséra Maksima Komara „Kaleidoscope“.
Rádi bychom vás informovali o novém programu v The New International Performing Arts Institute.
18měsíční divadelní režijní diplomový kurz v Berlíně
New International Performing Arts Institute poskytuje speciální vzdělávací programy, které vybavují stávající i budoucí režiséry, umělecké ředitele, herce, trenéry, choreografy, manažéry umění a kreativní vedoucí speciálními znalostmi a dovednostmi. Tolik nezbytnými k dosažení pozitivních výsledků v jejich kariéře a v moderním průmyslu múzických umění .
Na novém kurzu pro získání divadelního režijního diplomu se studenti učí od prvního dne svého zápisu!
Dáváme možnost naučit se režii prostřednictvím různých možností, prostřednictvím dynamické kombinace seminářů InClass, distančního vzdělávání, workshopů a okamžité aplikace získaných znalostí. Studenti pracují s herci od prvního dne výuky a naučí se prozkoumat řadu vizuálních, dramatických a technických výzev, kterým režiséři čelí. Kromě psaní, analýzy her, režie a práce s umělci pomáhají studenti ostatním členům jejich oddílů v rolích choreografů či umělců. A v rámci diplomových programů NIPAI by studenti měli absolvovat absolventská představení s divadelní organizací nebo skupinou. Nakonec je naším cílem prostřednictvím intenzivního praktického vedení a okamžitého uplatnění umožnit studentům, aby jejich práce na představeních byla zajímavá, aby herci a členové kursů pracovali na představeních. A hlavně, aby si diváci užili show!
Dalším úžasným aspektem programů NIPAI je multikulturalita našich studentů. NIPAI přitahuje neuvěřitelně rozmanité mezinárodní skupiny studentů. Těch, kteří sdílejí vášeň pro vyprávění, vytváření a sdílení příběhů. Nedávné programy zahrnovaly studenty z USA, Kanady, Francie, Itálie, Velké Británie, Švýcarska, Portugalska, Španělska, Austrálie, Singapuru, Mexika, Brazílie, Indie, Izraele, Ruska, Japonska a Číny.
Studenti, kteří mají zájem o zápis do programu, to mohou dělat po celý rok, protože NIPAI nabízí průběžné zápisné.
Doba trvání programu: 18 měsíců
Formát programu: Distance & InClass
Sekce InClass: 4–6 týdnů studia
Praktická školení: více než 240 hodin
Dálkový trénink: přibližně 500 hodin
Studijní projekt: promoční výkon
Způsob a místo výuky: on-line & Berlín, Německo
Další termín přijetí: srpen 2021
Tento program je otevřen všem zahraničním studentům!
Všichni žadatelé musí vynaložit úsilí a odhodlání nezbytné k dokončení programu. Předpokladem jeabyste byli schopni dobře komunikovat v angličtině a spolupracovat s ostatními v uměleckém prostředí.
„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“
Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.
On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:
Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?
„Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru. Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři? Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“
Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu
Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?
„Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle. Co bylo úžasné, že ještě v noci – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“
Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)
Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?
„Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´ (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit. Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“
„THE ROCKING BONES“ a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)
Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?
„Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“
Eda v roli DJ
Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?
„Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“
Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?
„Ne, určitě ne. My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“
Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)
Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?
„Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“
Ve svém studiu SOKIT
Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?
Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum – bum bum´. A najednou na Tebe odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“
A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?
„Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“
Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea
Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?
„Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak povědomé´. 🙂 “
S Daliborem Jandou (v roli kmotra) při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!“
Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky „You’re My Voodoo“, získala v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?
„Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor písní a tanců). No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“
Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie?
„Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-) “
S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.
Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?
„Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“
Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?
„Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“
Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)
Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?
„Skoro vůbec.“
A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)
Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?
„To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“
S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského
A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?
„Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“
Na křtu minulého „jubilejního“ Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané“. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky
A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?
„Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“
TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.
Na téma digitálního publika. S divadelními a tanečními experty.
První letošní díl cyklu on-line mezinárodních diskuzí na téma „Digitální publikum“ se uskuteční 28. 1. 2021 v obvyklém čase od 15 do 17 hodin.
Uzavření divadel, tanečních scén, kulturních center i veřejného prostoru pro produkce živého umění během koronavirové pandemie přinesl masivní migraci produkcí živého umění na digitální platformy. Jak na tuto nabídku reaguje divák?
Co víme o divadelním publiku éry pre-kovidové a změnilo se nějak po přesměrování divadelní, taneční nebo novocirkusové nabídky do online prostředí? Přinesl tento shift úbytek diváků, kteří od obrazovek prchají raději do lesů, nebo je naopak nástrojem rozvoje publika například v segmentu digitálně obratné mládeže? Jaká data jsou k dispozici o „digitálním obecenstvu“? Jak sledovat a evaluovat chování digitálního diváka a jak se tyto metody liší od marketingových analýz v běžném provozu kulturních organizací? Odpovědi na výše naznačené otázky i na ty, které položíte během dalšího webináře v rámci cyklu „Zelené čtvrtky“: Show must go ON/OFF-line, přinesou hosté z ČR, Polska, Velké Británie a Německa.
On-line diskuzní setkání „Zelené čtvrtky“ s hosty z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků z České republiky a zahraničí reflektuje citlivost a responzi oboru scénických umění vůči aktuálním společenským problémům. Hlavním tématem je adaptace divadla, tance a nového cirkusu na virtuální prostředí v důsledku protiepidemických opatření a otázky spojené s udržitelností kvality života současné civilizace a oboru scénických umění.
Cyklus pořádá Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU) jako součást programu Propagace českých scénických umění do zahraničí a ve spolupráci s partnery z evropského projektu Create to Connect -> Create to Impacta networkuPerforming Arts Central Europe(PACE.V4).
Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce každý čtvrtý čtvrtek v měsíci. Během diskuzních setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky a jejich záznamy jsou zpětně dostupné na tomto YouTube kanále :jsmeIDU.
Jiří Šimek
Již nyní pro vás připravujeme další epizody na aktuální témata, kterými žije divadlo, tanec a nový cirkus v České republice i zahraničí, jako je současná „kovidová dramatika“, problematika pořádání divadelních a tanečních festivalů během mimořádných protipandemických opatření nebo interakce s publikem v online prostředí. Novinkou v letošním roce jsou také podcasty, které společně s režisérem Jiřím Šimkem připravili moderátoři jednotlivých dílů cyklu. Již nyní se můžete těšit na první díl podcastu „SHOW ON/OFF“, který vypustíme do éteru na konci ledna.
