Tanečně po stopách legendárního pana Broučka

„Light Underground“ – série komorních tanečních představení propojí světlo a pohyb pod středověkými klenbami. A to v Domě U kamenného zvonu, kde žil legendární pražský měšťan Jan Matěj Brouček. Na klipu se podílel i Richard Müller!

Sklepní prostory Domu U Kamenného zvonu skryté v srdci Prahy rozzáří během několika letních týdnů „Light Underground“, tanečně-světelné performance Galerie hlavního města Prahy. Románské a gotické klenby tak vstoupí do dialogu se současnými uměleckými formami.

Komorní taneční představení zaměřená na světlo a pohyb. V jejich několika provedeních  se představí čtyři skupiny umělců – tanečníci, performeři, light designéři a hudebníci (například Hana Polanská Turečková, Dora Sulženko Hoštová, Nataša Novotná, Pavla Beranová, Vladivojna La Chia a další). Akce budou probíhat v pravidelném rytmu na přelomu července a srpna. Jsou součástí programu „Umění pro město“, který v roce 2020 nově zahrnuje i realizace dočasných intervencí a projektů v pražském veřejném prostoru.

Light Underground“

15. července – 6. srpna 2020

Galerie hlavního města Prahy

Dům U Kamenného zvonu

Staroměstské nám. 13, Praha 1

Kurátorka: Sandra Baborovská

Projekt vznikl jako součást programu Umění pro město

PROGRAM:

Tanečnice a choreografka Dora Sulženko Hoštová, hudebník Jan Čtvrtník a světelný designer Dominik Jančík připravili technologicko-pohybovou instalaci, kterou pojmenovali Tanzometr. V neobvyklé multimediální performanci budou zkoumat vzájemné vztahy hudby, světla a tance a jejich měřitelný potenciál.

/15., 16. a 17. července, 18.00, 18.45 a 19.30 hodin/

Britská tanečnice a choreografka českého původu Andrea Miltnerová a její dlouholetý spolupracovník, světelný designer Jan Komárek, představí pohybově-obrazovou taneční fantazii. Na flétnu je při tom doprovodí hudebnice Jana Semerádová. V jejich snové improvizaci na téma „tušené životy“, kterou nazvali „Paměť kamene“, se pokusí do prázdného středověkého sklepení navrátit genia loci. Umělci pod jeho klenbami rozehrají světlo, stíny, zvuk i ticho. „Každým místem, na které se podíváme, nějakým způsobem prošel život. Někdo zde byl, zastavil se… narodil se, anebo zemřel. V kamenech je zakletá paměť, která spí, ale na malý okamžik ji může probudit fantazie…“

/22., 23. a 24. července, 18.00, 18.45 a 19.30 hodin

Narativní performance tanečnice a choreografky Nataši Novotné, světelné designerky Pavly Beranové a skladatelky, textařky a zpěvačky Vladivojny La Chia má název „Pod prahy“. „Náš příběh je spředen z pohybu, hudby a světla. V prostoru, kam vnější svět vstupuje jen občas. Neznámý i povědomý. Stačí sestoupit pár schodů a provedeme vás místem, které stojí po staletí, ale v každé vteřině je jedinečné,“ popisují svou práci autorky. Vladivojna La Chia pro tuto nevšední příležitost zkomponovala novou hudbu, k níž napsala i text a během představení bude zpívat živě.

/29., 30. a 31. července, 18.00, 18.45 a 19.30 hodin/

Marie Gourdain, francouzská výtvarnice, scénografka, režisérka a choreografka, Hana Polanská Turečková, choreografka, která se ve své tvorbě často zabývá propojováním současného tance s výtvarným uměním, a světelná designerka Zuzana Režná připravily choreografickou instalaci „Unfinished system“. Kompozice fungující na principu předem daného kódu a pravidel s navrženými, avšak nikdy přesně předvídatelnými vztahy, v níž vystoupí pět tanečnic a hudebník Jan Bubák, rezonuje s myšlenkami Georgese Bataille a jeho (neukončitelným) systémem nevědění. „Podstatou každé myšlenky je vždy myšlenka někoho jiného, jako je cihla ve zdi zapuštěná do širšího celku. Usilujeme o společnou stavbu, která nikdy nemůže být úplná. Její limity však mohou přinést neočekávatelné.“

/5. a 6. srpna, 18.00, 18.45 a 19.30 hodin/

Tanzometr

Sérii tanečně-světelných performancí doplňuje filmový klip, v němž účinkují všichni zúčastnění umělci.

Režie: Pavla Sedliská

Kamera: Lukáš Milota

Střih: Jakub Hejna

Zvuk: Richard Müller

Verze 2 min.: https://vimeo.com/433911449

Verze 30 s: https://vimeo.com/433908644

Další informace:

www.ghmp.cz/news-506/

www.umenipromesto.eu/prispevky/2-light-underground

www.facebook.com/umenipromesto
www.instagram.com/umenipromesto

Vstupné: 80 Kč plné (dospělí) / 50 Kč snížené (studenti, senioři) / děti do 10 let zdarma

Vstupenky je možno zakoupit zde:

www.goout.net/cs/divadlo/light-undergound/gapsf/+oirnq/

Počet vstupenek na každou performanci je omezen na 15 míst.

 Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Jsem spokojenej na Vzduchu«

37. festiválek pantomimy, pohybu a improvizace. Aňa Geislerová, Anna Polívková, mnozí další a možná přijde i Lukáš Pavlásek!

V holešovické šachtě proběhne již 37. rošník festivalu »Jsem spokojenej na Vzduchu«, kde účinkují: Anna Geislerová, Anna Polívková, HOLEKTIV, Martin Zbrožek, VOSTO5, Squadra Sua, IBY POP, Trygve Wakenshaw (NZ), Dora Sulženko-Hoštová, Tomsa Legierski, Valentin Verdure, Jan Čtvrtník a možná přiběhne i Lukáš Pavlásek a Adam Halaš


Na závěr festiválku promítáme dokumentární film: Petr Pachl v neděli narozený“

18. června, 19.30. hod. Holešovická šachta

Bubenská 14, Praha 7 – Holešovice 

pořádají: REVOLTA, Městská část Prahy 7, HAMU PRAHA

Těší se na vás katedra nonverbálního divadla HAMU a  principál festivalu Adam Halaš.

https://www.facebook.com/events/467228040715287/

Předprodej:https://goout.net/cs/festivaly/jsem-spokojenej-na-vzduchu/fpdfe/+gqydm/

Foto: archiv Nonverbal

Adam Halaš

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Podzimní sezona v PONCI vyvrcholí premiérou TEREZY HRADILKOVE

Kdo je dirigentem uvnitř nás? Jsme ti, co následují, nebo máme tendenci druhé vést?

Podzimní sezona v Ponci vrcholí

21.prosince ve  20:00 hodin zakončí PONEC – divadlo pro tanec svou podzimní sezónu novým projektem Terezy Hradilkové. Po mezinárodně úspěšné inscenaci ‘Švihla’ přichází umělkyně s druhým autorským sólem  nesoucím název Nepřestávej – Don’t Stop. Dílo nachází inspiraci v práci a pohybovém slovníku dirigenta. Hudbu k představení složil multimediální umělec Floex (Tomáš Dvořák).

„Zajímá mě, co všechno role dirigenta obnáší. Kdo řídí celý orchestr, interpretuje danou partituru, nakolik se jí musí držet a kde jsou hranice jeho tvůrčí svobody,“ říká Tereza Hradilková. Prvotním impulzem k tvorbě představení se pro ni stala spolupráce na opeře Arsilda, kde se setkala s dirigentem Václavem Luksem z renomovaného barokního ensemblu Collegium 1704.

Autorka však pracuje s rolí dirigenta v širším kontextu. „Snažila jsem se jít hlouběji v otázce, proč mě zajímá právě toto téma, a zjistila jsem, že mě přitahují i jeho další aspekty, jako je moc, kontrola, a naopak možnost věci pustit a dovolit si být křehký a zranitelný,“ vysvětluje umělkyně.

Tereza Hradilková se ptá, kdy a jak přejímáme roli dirigenta v našich životech, co všechno nás v nich řídí, čím se necháváme ovlivnit a jak moc držíme osud ve svých rukou. Kdo je dirigentem uvnitř nás? Jsme spíš ti, co následují, nebo máme tendenci druhé vést?

„Podzim plný barev zavál do divadla PONEC zajímavý mix našich umělců různých generací. Marta a Michal Vodenkovi se postarali o Opening plný mládí; v sérii repríz úspěšných titulů, z nichž některé přitahují zájem již více než 3 sezóny, rezonovaly i dvě derniéry nesoucí v sobě příslib zajímavých novinek v příštím roce (Dora Sulženko Hoštová, Spitfire Company) a také neuvěřitelná stovka repríz nejúspěšnějšího představení pro děti Báry Látalové (Karneval zvířat),“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka Tance Praha, a dodává: „Originálně nás vtáhl do dění k Výročí republiky Michal Záhora a svou vůbec první premiéru v PONCI zažil Viktor Černický (PLI). Festival TANEC PRAHA připomněla rozšířená multimediální výstava   Celebrating Kylián v provozní budově Národního divadla a již nyní jsme rozjeli předprodej na Opening 31. ročníku festivalu s nezapomenutelnou Eun-Me Ahn! Máme se na co těšit.“

 Více info na www.divadloponec.cz

Koprodukce: Tanec Praha z.ú. / PONEC – divadlo pro tanec, Studio Truhlárna, Centre national de la danse Pantin, České centrum Paříž, Švestkový Dvůr

Za finanční podpory: Ministerstvo kultury České republiky, Hlavní město Praha, Nadace Život umělce

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Sólo pro Kateřinu, H2O a pár červených holínek

LETNÍ LETNOU 2018 zakončila pozoruhodná (pod)vodní inscenace „Nesnesitelná tekutost bytí“. Nekonala se přímo v letenském parku, nýbrž v Jatkách78, respektive poblíž jejich scény v pavilonu 11a “Skleněnka”.

Kam za vodou? Kam za „tekutým bytím“? Kam nás z LETNÍ LETNÉ zavedou červené holínky? Odpověď zní: trochu níže pod letenský kopec, do katastru stejného obvodu Prahy 7. Do Holešovic. Do současné tržnice, ale historicky bývalých jatek.

Přípravy “Nesnesitelné tekutosti bytí” v hale 11a, zvané “Skleněnka” byly náročné

Na skleněnky do Skleněnky?

Již jsme zvyklí na tradiční scénu Jatka78 v bývalých jatečních (dnes tanečních) pavilónech 7 a 8. Avšak za vodou, hlavní protagonistkou Kateřinou Dvořákovou a režisérem Vítem Neznalem i jeho netradiční inscenací, jsme si museli zajít do jiné části jatečního prostoru, respektive dnes areálu pražské tržnice. Premiéra a třináct záříjových repríz „Nesnesitelné tekutosti bytí“ se totiž odehrávaly v jiné „jateční” uličce. Poněkud východněji (blíže k muzikálové aréně Rock Opera), v  někdejší jateční hale 11a se vžitým označením „Skleněnka“.

Skleněná krychle ještě nenapojena na vodní hospodářství”

Jiné prostředí, v naprosto odlišné „Skleněnce”, nahradilo dnes již „klasické“ prostory divadelních industriálních sálů Jatek78. A to se ukázalo (alespoň protentokrát) daleko vhodnějším. Zdejší prostor totiž umožňuje větší vzdušnost či variabilitu. A zřejmě i speciálně pro tuto inscenaci kvalitnější zajištění potřebného „vodního hospodářství“.

Hned při vstupu nás ve „Skleněnce“ čekalo obří čtvercové akvárium, jehož jedna strana měřila dva metry a sedmdesát centimetrů. Bylo umístěno uprostřed arénovitého čtvercového sektorového hlediště. Jeho konstrukce čítala na výšku čtyři strmé řady. Do jedné takové sekce se vešlo přibližně devadesát sedících diváků. Tudíž, vyprodané představení mohlo přivítat necelé čtyři stovky zájemců.

Očekávali jsme hravost. Průzračnost. Čistotu. A to vše předem nám název „Skleněnka“ evokoval… I když ke kuličkám měl na hony daleko.

Tragické ozvučení v krychli

Nikoli pouze já, ale většina dalších diváků přicházela na jatka s očekáváním i mnohými otazníky. Jak bude fungovat napouštění vody? Bude herečka již připravena v krychli? Jak bude vidět?

Odpověď na druhou výše uvedenou řečnickou otázku může znít. „ano“. Trochu symbolicky, pod výrazným reliéfním historickým znakem Prahy na jižní stěně, nás očekávala herečka již v onom obřím akváriu. Zatím prázdném. Bez vody. Představení samotné začínalo jejími nezávaznými krokovými variacemi v červených holínkách. Přičemž pojídala a drobila pop-corn. Do toho se postupně vpravovaly hereččiny monology. Ačkoli v programu je, že představení je uváděno v české jazykové verzi, bylo to jaksi jedno. Hlavní protagonistce nebylo vůbec rozumět. Klidně mohla mluvit svahilsky či jidiš. Bylo slyšet spíše nesouvislé „halekání“. Tu tam nesouvislé slůvko. Prostě, tunelový efekt udělal své. Škoda, že se zvukařům nepodařilo tuto bolest – během zkoušení – vyléčit! Jistě šla nějakým, byť náročnějším způsobem, eliminovat. Takto si scenáristé vystřihli několik stránek práce naprosto do vzduchu. Nadarmo. Nemluvě o přípravě herečky… Tedy, odpověď na třetí řečnickou otázku z úvodu této stati zní: „vidět bylo dobře, slyšet nikoli“.

Voda začíná stoupat

Postupně onen nesrozumitelný monolog ustává. Akvárium se zespoda začíná naplňovat vodou. Kateřina Dvořáková se nesmyslně snaží vodu vylévat z pravé i levé holínky. Voda stoupá. Postupně začne krychli plnit proudící „sprchová“ voda od stropu haly. Herečka je chvíli pod vodou, chvíli šlape vodu, chvílemi se snaží na hladině (i pod ní) plavat.

Během této klíčové scény se nabízí otázka, zda byla choreografie konzultována i s trenéry akvabel?

To vše podkresluje archívní i (patrně?) autorská hudba. Jako divák se s jejím výběrem ve většině případů neztotožňuji. Nepůsobí vhodně ani kontrastem! Místy by určitě prospělo i něco v „esoteričtějším“ duchu! Björk? Enya? To by určitě „vodním“ scénám dodalo další rozměry i účinek.

Trochu jako u Bolka Polívky

Když již začínala krychle s vodou i Kateřinou Dvořákovou působit trochu monotónně až nudně, probral diváky nástup rychlé technické roty.

Dva černě odění údržbáři v pracovních overalech přiběhli a začali kontrolovat přívody a uzávěry vody. Pěkně postupně, jeden po druhém. A  to netrvá minutu. Je zde totiž 150 metrů hadic, 25 metrů bazénových trubek, 20 přírub, 11 uzávěrů, 5 sprchových hlavic a 4 jímky! Celkově toto entrée napomohlo změně tempa i rytmu představení. To bez diskuse. Pouze já osobně bych si představoval nějaké reálnější začlenění do inscenace. Třeba náznak pokusu evakuace diváků… Nějaké mobilní zatelefonování? Kolem a kolem vypadala výsledně tato akce jako nechtěný vstup přitroublých klaunů. Cosi jako legendární Jaryn a Baryn v televizních eskapádách „Bolkoviny“ a „Manéž Bolka Polívky“.

Toto je pouze část přívodů vody…

Ale i přes výše uvedené rozpaky patří scenáristům i režisérovi dík za toto oživení…

Odnese to chřipkou či angínou?

Celkově je nápad technicky i umělecky originální. Vít Neznal určitě nezklamal. Kateřina Dvořáková se překonává. Technici, inženýři i vodohospodáři strávili na přípravě jistě stovky hodin. Za to velké uznání.

Voda proudí horem i spodem

Pouze se mně zdá, že technika, efekt a prvotní nápad naprosto přebily nějakou dramatickou stavbu. Představení přestává gradovat asi ve druhé třetině. Voda opadá. Ale s ní, bohužel, i jaksi invence tvůrců. Závěr nenese – kromě očekávaného vysvobození aktérky z již odčerpané krychle – žádnou výraznější pointu. Zůstávají tam sice osamocené červené holínky. Jako memento… Jako výkřik? Ale není to jakýsi výkřik tak trochu do prázdna?

Červené holínky: ikona či memento?

Závěrem nezbývá než pochválit graficky výpravný a informačně dokonalý program. Obsahuje i potřebné poděkování Ochrannému svazu autorskému za licenci k užití autorských skladeb, což by mělo být samozřejmostí i u jiných divadel.

Při dlouhé závěrečné děkovačce jsem pouze trnul, aby Kateřina Dvořáková neodnesla svůj statečný “vodní” výkon nachlazením.

Nesnesitelná tekutost bytí

Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková
Hraje: Kateřina Dvořáková
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko – Hoštová
Dramaturgie: Kateřina Součková
Asistent režie: Viktor Černický
Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek
Kostýmy: Petr Vítek, Lenka Rozsnyóová
Zvuk: Jan Sedláček
Hudba: Jan Čtvrtník
Light design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický
Grafický design, koncept: Martin Sršeň
Koproducenti: Jatka78, Letní Letná
www.jatka78.cz / www.letniletna.cz

Foto: archiv Nesnesitelná tekutost bytí

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN