Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.” 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES” a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů”?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové” požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční” stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom”?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce” „King Kong in Hong Kong”?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní” projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON”? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka” Ivana Hlase „Na kolena”?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá” občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!”

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo”, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON” jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.” 

Na křtu minulého „jubilejního” Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané”. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Diskuze „Show must go“ on/off-line:

Na téma digitálního publika. S divadelními a tanečními experty.

První letošní díl cyklu on-line mezinárodních diskuzí na téma „Digitální publikum” se uskuteční 28. 1. 2021 v obvyklém čase od 15 do 17 hodin.

Uzavření divadel, tanečních scén, kulturních center i veřejného prostoru pro produkce živého umění během koronavirové pandemie přinesl masivní migraci produkcí živého umění na digitální platformy. Jak na tuto nabídku reaguje divák?

Co víme o divadelním publiku éry pre-kovidové a změnilo se nějak po přesměrování divadelní, taneční nebo novocirkusové nabídky do online prostředí? Přinesl tento shift úbytek diváků, kteří od obrazovek prchají raději do lesů, nebo je naopak nástrojem rozvoje publika například v segmentu digitálně obratné mládeže? Jaká data jsou k dispozici o „digitálním obecenstvu“? Jak sledovat a evaluovat chování digitálního diváka a jak se tyto metody liší od marketingových analýz v běžném provozu kulturních organizací? Odpovědi na výše naznačené otázky i na ty, které položíte během dalšího webináře v rámci cyklu „Zelené čtvrtky“: Show must go ON/OFF-line, přinesou hosté z ČR, Polska, Velké Británie a Německa.

On-line diskuzní setkání „Zelené čtvrtky“ s hosty z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků z České republiky a zahraničí reflektuje citlivost a responzi oboru scénických umění vůči aktuálním společenským problémům. Hlavním tématem je adaptace divadla, tance a nového cirkusu na virtuální prostředí v důsledku protiepidemických opatření a otázky spojené s udržitelností kvality života současné civilizace a oboru scénických umění.

Cyklus pořádá Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU) jako součást programu Propagace českých scénických umění do zahraničí a ve spolupráci s partnery z evropského projektu Create to Connect -> Create to Impact a networku Performing Arts Central Europe (PACE.V4).

Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce každý čtvrtý čtvrtek v měsíci. Během diskuzních setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky a jejich záznamy jsou zpětně dostupné na tomto YouTube kanále :jsmeIDU.

Jiří Šimek

Již nyní pro vás připravujeme další epizody na aktuální témata, kterými žije divadlo, tanec a nový cirkus v České republice i zahraničí, jako je současná „kovidová dramatika“, problematika pořádání divadelních a tanečních festivalů během mimořádných protipandemických opatření nebo interakce s publikem v online prostředí. Novinkou v letošním roce jsou také podcasty, které společně s režisérem Jiřím Šimkem připravili moderátoři jednotlivých dílů cyklu. Již nyní se můžete těšit na první díl podcastu „SHOW ON/OFF“, který vypustíme do éteru na konci ledna.

Zůstaňte s námi.

Link na přihlášení do webináře.

Sdílet

Kontakt: Barbora Comer,

barbora.comer@idu.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Fotografické spouště aktuálně (nejen v Opavě)

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity slaví své třicetiny výstavou. Ta zachycuje i dobu koronaviru.

Výstavu s názvem „Tři dekády“ chystá Institut tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě ke 30. výročí od svého založení. K vidění na ní bude výběr nejlepších snímků studentů i čerstvých absolventů školy, mapujících období let 1990 – 2020. Třeba cyklus „Resonance”, nápaditě a emotivně propojující staré snímky s výstřižky z časopisů. Anebo poutavé skupinové portréty současných českých rodin, tak rozlišných a zároveň tak stejných.  Pořadatelem výstavy je Uměleckoprůmyslové museum v Praze, které ji od 19. června do 27. září představí v prostorách kubistického Domu U Černé Matky Boží v Praze. Část expozice stihli v Institutu tvůrčí fotografie (ITF) připravit aktuálně, takže do ní zařadili i fotografie, které vznikly během koronavirové pandemie.

Snímek z oceněného cyklu „Moravské noci“ Pavla Kopřivy

Originalita, rozmanitost, kvalita

Vystavená fotografická díla zachycují rozmanité osobní výpovědi autorů, kde hlavní roli nehraje styl nebo téma. Hlavně osobitost a kvalita fotografií. „Vybírali jsme ty nejlepší práce především současných studentů a absolventů, z nichž mnozí sbírají významná ocenění i v zahraničí,“ říká Vladimír Birgus, dlouholetý vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) v Opavě, který je sám uznávaným fotografem a propagátorem české fotografie po celém světě.

Z fotografického cyklu „Pakul“ Jana Pecháčka

Je to třeba právě cyklus ,Resonance´. Jeho autorka Krystyna Dul v něm využila  staré snímky a výstřižky z časopisů. Ty našla ve svém domě po bývalém majiteli. Propojuje je posléze s vlastními fotografiemi v mnohovrstevnatý celek. Ten vypráví o touhách, emocích a vzpomínkách starého muže, jehož osobně nikdy nepotkala. Na výstavě se objeví také sugestivní barevné portréty Hany Connor a Filipa Jandourka, zachycující bangladéšské venkovany, hledající práci v přelidněné metropoli Dháce. Anebo portréty lidi nejrůznějších společenských vrstev, profesí a životních stylů z polských vesnic od Jacentyho Dedka. Anebo soubor aranžovaných skupinových portrétů ,Náplavy´ od Marka Matuštíka. Ten zachycuje život rodin, které se přestěhovaly z Prahy na venkov do domů se zahradami a bazény. Ještě před několika lety se neznaly, dnes ale společně dojíždějí za prací do města a spolu tráví i volný čas.  Inscenovanou fotografii pak reprezentuje třeba Jan Pecháček: ve svém cyklu ,Pakul´ vytvořil reminiscence dob, kdy v pražském Paláci kultury probíhaly monstrózní komunistické sjezdy. Inscenované snímky ukazují absurditu starých časů na zašlé slávě někdejšího paláce,“ líčí Vladimír Birgus.

Vladimír Birgus

Koronavirus v hledáčku

Část expozice, která je zároveň příspěvkem k založení celé Slezské univerzity v Opavě, je podle Birguse velmi aktuální a představuje různé soubory, které vznikly během současné koronavirové pandemie.

Jmenovec slavného operního pěvce Ivo Žídek představuje cyklus snímků „Životy pod rouškou“

„Peter Korček zachycuje v cyklu „Tiché město“ přízračně vylidněné ulice, nákupní centra a nábřeží Bratislavy. Ivo Žídek a Jan Langer v souboru „Životy pod rouškou“ zkombinovali portréty lidí s rouškami s texty ukazujících jejich zážitky ze smutné doby. A Roman Vondrouš ve svých nápaditě komponovaných fotografiích ze současného života v Praze skvěle uplatnil sugestivní hry světel, stínů a barev,“ vysvětluje Birgus.

Prestižní mezinárodní ceny a skvělá reputace

Z Institutu tvůrčí fotografie se během třiceti let pod Birgusovým vedením stala největší česká fotografická katedra s komplexním programem a inspirativními pedagogy, k jakým patří třeba Jindřich Štreit, Pavel Mára, Václav Podestát, Dita Pepe, Josef Moucha, Jiří Siostrzonek, Štěpánka Stein, Tomáš Pospěch nebo Rafał Milach. Studenty z celého světa sem láká výtečné renomé školy, která dnes poskytuje bakalářské, magisterské a doktorské studium a má i akreditace na habilitační řízení a řízení pro jmenování profesorem. Téměř polovina zájemců o studium pochází ze zahraničí, především z nedalekého Polska a Slovenska, ale také třeba z Japonska, Velké Británie anebo z Lucemburska.

Marek Matušik a jeho „Náplavy od Sázavy“

To potvrzují četná významná zahraniční ocenění, která někteří z absolventů za svou tvorbu posbírali. Patří k nim například vítězství na World Press Photo, Leica Oskar Barnack Award, Hasselblad Masters, Grand Prix New York Photography Festival a v dalších prestižních soutěžích. Institut také často pořádá výstavy svých studentů na mezinárodních fotografických festivalech a ve významných muzeích a galeriích.

Expozici „Tři dekády“ s podtitulem „Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990-2020“ doprovází česko-anglický katalog. Součástí expozice jsou také makety autorských knih studentů, příklady teoretických prací a v neposlední řadě i knihy a katalogy, které Institut tvůrčí fotografie vydal nebo na jejichž vydání se podílel. Je mezi nimi i publikace Mariusze Foreckého „Mechanismus“, která byla oceněna jako nejlepší loňská fotografická publikace roku.

Další studentské práce z opavského institutu se představí v listopadu 2020 na Bratislavském hradě v rámci 30. ročníku festivalu „Měsíc fotografie“ a v prosinci téhož roku v galerii Czech Photo Centre v Praze.

Institut tvůrčí fotografie původně připravil rozsáhlejší jubilejní expozici. Tu chtěl ukázat návštěvníkům už letos v květnu ve všech prostorách Domu umění a dvou galeriích v Opavě. Právě kvůli koronaviru ji ale pořadatelé přeložili na duben příštího roku, a to opět do Opavy. Výstavu doprovodí i mezinárodní setkání českých, slovenských a polských vysokých škol s fotografickým studijním oborem. Tam tedy teprve návštěvníci uvidí kompletně všechny snímky,“ dodává Vladimír Birgus.

„Fragmenty metropole“ z aparátu Romana Vondrouše

Výstava „Tři dekády“ bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. Jejími kurátory jsou Vladimír Birgus, Ondřej Durczak a Michał Szalast za ITF a Jan Mlčoch za Uměleckoprůmyslové museum. Architektem výstavy je Dušan Seidl, grafické řešení je dílem Vladimíra Vimra.

Titulní fotografie: z  cyklu Petera Korčeka Tiché město“

Magdalena Bičíková a Jana Bryndová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»KID« – Jatka78, tentokrát v DOX+

Mladá cirkusová krev ze zahraničí v červenci míří do Prahy. Jelikož se mateřská scéna v bývalých jatkách opravuje, stěhuje se o pár bloků dál, v rámci spolupráce v Praze 7.

Divadlo Jatka78 opět přiváží dávku zahraniční inspirace. Ostřílené zahraniční soubory v létě vystřídají studenti vysokých škol, věnujících se žánru nového cirkusu. IC3 Collective z Nizozemska spojuje mladé umělce z různých koutů světa, mimo jiné i z České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že v ČR dosud neexistuje obor, který by se na vysokoškolské úrovni tomuto žánru věnoval, nezbývá tak mladým českým akrobatům nic jiného, než studium v zahraničí. Vzhledem k letním plánovaným úpravám Jatek78 se představení Kid” uskuteční v novém divadelním prostoru DOX+ v pražských Holešovicích.

Absolventské představení třinácti akrobatů z Belgie, Itálie, Španělska, Finska, Irska, Německa, USA, Velké Británie či České republiky již 11. července obsadí DOX+, kde předvedou svoji prvotinu jednoduše pojmenovanou Kid”. Společně s italským režisérem Francescem Sgró mezinárodní třída studentů bakalářského cirkusového oboru vytvořila představení a posléze uvedla premiéru na festivalu Cirque Mania v divadle Korzo v Hagu.

Inscenace čerpá z dětské bezstarostnosti a směřuje k pomezí dospělosti. Z akrobatických disciplín se můžete těšit na cyr wheel, žonglování, pozemní akrobacii či závěsnou akrobacii.

Být dítě, jenom tak být ztracen, je cesta mezi začátkem a koncem.

Kdyby však náš cíl byl bod ztracenosti, jak bychom na to reagovali? 

IC3 Collective: »Kid«

11/7/2019, 19.30, DOX+

Hrají: Aleš Hrdlička, Saana Tolonen, Dries Vanwalle, Elena Damasio, Xenia Bannuscher, Jonas Alich, Jessica Hellmuth, Christopher Mcauley, Ethan Leamon, Chané Henderson, Sirio Fernández Rubio, Alžběta Tichá, Will Blenkin

Režie: Francesco Sgró

Hudba: Pino Basile

DALŠÍ INFORMACE & PŘEDPRODEJ

http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/kid

Foto: Kolja Huneck

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN