Rozhovor s HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy.”

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám”.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli… 

Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Heidi se skupinou Supernova

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Ze svatby s Ivo Pavlíkem

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala  jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi”. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi v muzikálu „Jeptišky“

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle”, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle”

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Zahalená krása« a opět živě otevřené zahrady!

Milovníci krásného umění nejen z Moravy se, díky malíři Moravy Antonínu Vojtkovi, mohou již opět ŽIVĚ pokochat hodnotnými výtvarnými díly i nádhernými přírodními scenériemi

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

máme otevřeno a CO BUDE DÁL?

1. Již v pátek 15. května instalujeme v Galerii 99 (na adrese: Slovácká 2387, 690 02 Břeclav) novou výstavu obrazů „Zahalená krása“ a stejného dne, po 17 hodině, bude možné setkání s autorkou Lenkou Vojtěchovou.

2. Výstava v Brně v Löw-Beerově vile, na které jsme již mnoho měsíců pracovali a těšili jsme se, je ZRUŠENA.

3. „Víkend otevřených zahrad 2020″ v Blažovicích (na adrese: Za podjezdem 342, 664 08 Blažovice) se bude konat v první červnovou sobotu 6. června od 10 do 18 hodin. V komorním duchu opět uskutečníme výstavu úplně nových obrazů Antonína Vojtka. 

Prostě nám scházíte.

PŘI NÁVŠTĚVĚ GALERIE POČÍTEJTE, PROSÍM, S DODRŽOVÁNÍM HYGIENICKÝCH OPATŘENÍ.

Děkujeme.

4. Do ateliéru můžete nahlédnout tady – https://www.youtube.com/watch?v=lWV866PCjxY

5. Podařilo se nám například:

– vyšel cestovatelský Magazín Moravia – PÁLAVA , kde je rozhovor s Antonínem Vojtkem.

– vyšel časopis Veronica, kde je titul, rozhovor a ilustrace od A. Vojtka.

– zapojili jsme se do projektu galerie ArtPeriskop a do dalších pracovních aktivit.

Můžete stále sledovat veřejný profil Facebook, nebo naše novinky.

Také tady máme pro vás nový ESHOP, který postupně doplníme. Podívejte se na: www.vojtek-av.com  

Přejeme všem příjemné následující dny. A hodně energie k návratu do jiných kolejí. Věřte, že to ani pro nás není snadné, tak se těšíme na všechny podněty a nápady… Hodně jsme museli změnit. Avšak stále jsme tady pro vás.

S úctou

Jitka a Antonín Vojtkovi

Jitka Vojtková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

“Mám velmi ráda step.”

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní “rosničkou”, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: Michal Stein

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN