Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.” 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES” a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů”?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové” požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční” stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom”?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce” „King Kong in Hong Kong”?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní” projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON”? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka” Ivana Hlase „Na kolena”?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá” občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!”

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo”, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON” jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.” 

Na křtu minulého „jubilejního” Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané”. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

420PEOPLE chystá ohňostroj tance!

Bude plný hudby a fantazie. Můžete se těšit na Chantal Poullain! Soubor má současně novou scénu v samém srdci Prahy.

OHNĚ STROJE“tak se jmenuje nové představení souboru současného tance 420PEOPLE. V něm se už podruhé tito tanečníci spojili s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain a prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“ i rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným boxerským trenérem Teddy Atlasem. „OHNĚ STROJE“ budou mít online premiéru 25. 11. 2020 a „živou“ premiéru 18. a 19. 1. 2021 v pražském divadle La Fabrika.

Boj řeči a těla aneb Když nechceš prohrát kvůli vlastnímu strachu, tak se musíš naučit kontrolovat oheň.“ Toť je hlavní myšlenka nového představení 420PEOPLE „OHNĚ STROJE“. A proč zrovna název „OHNĚ STROJE“? „Není to chyba ani překlep. Naše inscenace se skutečně takto jmenuje. Je hravou variantou slova ohňostroje a snoubí v sobě jedinečné spojení živlu a dokonalosti,“ vysvětluje Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem, a lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance. „Celý život strojíme ohně. Jsou oslavou začátku i konce. Vzniku i zániku. Ohněm můžeme také nazvat náš strach, který námi manipuluje a nad nímž potřebujeme získat kontrolu. Jen tak můžeme vyjít z našeho životního ringu jako vítězové,“ dodává charismatický tvůrce.

Diváci ale podle Kuneše nemají očekávat žádnou pyrotechnickou show. „Přáli bychom si, aby naše inscenace byla ohňostrojem tance, řeči, hudby, fantazie, obrazivosti, humoru i malého zamyšlení nad smyslem ,OHNĚ STROJŮ´, nevšedních spojení, která nám přináší život,“ dodává režisér a choreograf v jedné osobě.

Chantal Poullain na snímku Pavla Ovsíka

Po inscenaci „Mirage“ jsou „OHNĚ STROJE“ druhou spoluprací souboru 420PEOPLE s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal tentokrát volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain. A navíc prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“. V neposlední řadě také rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným trenérem boxu Teddy Atlasem. Výsledkem je inscenace, která není příběhem Chantal ani Twyly, nýbrž mohla by být tak trochu o každém z nás.

Představení: „OHNĚ STROJE“

Režie: Václav Kuneš

Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci

Dramaturgie: Lucie Němečková

Umělecká asistence: Sylva Šafková

Hrají a tančí / obsazení: Chantal Poullain, Francesca Amante, Simona Machovičová, Filip Staněk & DJ Pierre Urban …a loutka Flores

Hudba & hudební nastudování: Pierre Urban

Kostýmy: Olo Křížová

Scénografie: Hynek Dřízhal

Výroba loutky: Iva Zemanová

Light design: Michal Kříž / Jan Mlčoch

Produkce: Aneta Jochim, Marta Lajnerová

Režisér a choreograf představení Václav Kuneš

420PEOPLE zve na představení i pohybové lekce do nového studia

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká divadelní scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu, a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. Kromě představení pořádá 420PEOPLE pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a otevírá vlastní pohybové studio Maiselovka v centru Prahy, kde můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce. Pro všechny, kteří nejsou z Prahy, i pro ty, kteří se (zatím) neodvažují na společné lekce, či jsou zkrátka vytížení a raději si protáhnou tělo zhlédnutím záznamu, kdykoliv se jim to hodí, pořádají oblíbené online lekce.

Více na: www.420PEOPLE.org

Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE #kulturažije

Nařízení spojená s koronavirem byla a jsou těžká pro všechny. Pro kulturu ale mohou být likvidační. Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE, aby mohl ve své tvorbě pokračovat dál. Více informací najdete na https://www.donio.cz/420people

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Světoznámá manažerka výtvarníků a spisovatelka pro Švandovo divadlo

Osmého prosince bude mít v pražském Švandově divadle premiéru inscenace „Bratr spánku“. Podílela se na ni i Kateřina Tučková.

Příběh o absolutní lásce hudebního génia, jehož talent sráží přízemnost jeho bližních, nabídne smíchovská scéna v chystané novince „Bratr spánku“. Knižní předlohu Roberta Schneidera adaptovala pro Švandovo divadlo známá spisovatelka Kateřina Tučková. Schneiderův bestseller se tak dostává na česká jeviště vůbec poprvé. Inscenace režiséra Doda Gombára se představí publiku v nově rekonstruovaném Velkém sále 8. prosince 2018.

Autorka scénické adaptace KATEŘINA TUČKOVÁ je známou manažerkou předních českých mladých malířů, obzvláště žáků Michaela Rittsteina

Mladého Eliase hraje Jacob Erftemeijer. Múzicky nadaný herec, který působí také jako DJ, je spolu s Kryštofem Blabla zároveň autorem hudby k inscenaci. “Elias má dobré srdce a měl sílu doufat,“ říká Jacob Erftemeijer. „Má v sobě, přes všechna úskalí a příkoří, čistotu, které se nehodlá vzdát. Své okolí spíš s láskou pozoruje, než aby ho soudil. A asi jako mnohý z nás se potýká s otázkou, jak vypadá láska? Při hledání odpovědí je schopen dostat se až do extrémů, ze kterých není cesty z pět,“ říká herec.

Jacob Erftemeijer na snímku zcela vpravo, po jeho pravici Denisa Barešová a Tomáš Červíček

Foto: Alena Hrbková

Magdaléna Bičíková

Pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Feel Of Dance“ MARKA DĚDÍKA

Omrkněte si super nové video Marka Dědíka!

Sympatický tanečník Marek Dědík nezahálí. Nejen, že je tátou na plný úvazek, připravuje se na letošní podzimní Stardance, ale navíc ještě právě natočil videoklip “Feel Of Dance”. 

 Zeptali jsme se….

 Při jaké příležitosti vlastně videoklip vznikl?

Video vzniklo na podporu tance v Evropě.  Na svědomí je má  mladý 
nadějný kameraman a DJ Chris Davies.“

ˇProč právě název „Feel Of Dance“? Co vlastně cítíte při tanci?

 Tento  název vyjadřuje každou sekundu celého videa …  jedním slovem pocit!!!

Při tanci je pocit nejdůležitější a každý  jej můžeme vnímat naprosto jinak, odlišně.V daný okamžik můžu  já  cítit  napětí,  ale někdo jiný třeba  lásku. A o tom vlastně celý tanec je, o pocitu. To je  hlavní  složka každého tance.“

A jak se cítíte v roli otce?

Role otce mě  naprosto naplňuje.  Začínat každý den tím, že  se na Vás směje to největší štěstí v životě, vztahuje k Vám ručičky a chce,  abyste  jej  vzali a ukazovali  mu celý svět. Je to nejvíc,  co člověk může ve svém životě zažit.

Otcovství je  naprosto něco nového, o čem se mi ani nesnilo, ale něco tak úžasného, že vůbec  neřeším nevyspání, špatnou náladu atd. Vím, že je zde malá osůbka, která mě  dennodenně potřebuje a spoléhá pouze na mne 🙂 “

Děkujeme a přejeme  hodně společně prožitých šťastných chvil

 Video: Marek Dědík, Chris Davies

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN