DÁŠA ZÁZVŮRKOVÁ přichází s novým videoklipem

Zásadní ženy života Dáši Zázvůrkové – Dagmar Havlová či Jitka Molavcová a další v novém videoklipu

Známé herečky, režisérky a nejbližší kamarádky různých profesí. Celkem 30 dam se jednoho červnového odpoledne sešlo v prostorách krásné pražské vily, aby se staly součástí nového klipu Dáši Zázvůrkové Co řekne žena ženě. Ten pojednává o ženském přátelství.

“Uvědomila jsem si, že jsem autorka, která ráda písničky někomu věnuje. Tentokrát jsem chtěla, aby adresátky byly ženy. Ženy, bez kterých bych nebyla tam, kde jsem,“ vypráví Dáša a dodává: “Když jsem oslovovala “moje” ženy na natáčení, uvědomila jsem si, kolik kamarádek kolem sebe mám. Například Chantal Poullain kvůli mě přijela z Brna na otočku. Mirjam Landa, která má ráda černou barvu si na natáčení vzala kvůli mně pastelový kostým, který jí tolik slušel. Nebo přímo na place mě dojala Hanka Holišová, která přijela s několika nádobami plnými kytek a pak každé ženě rozdávala osobně uvázanou květinu. V klipu se objeví i ženy, bez kterých bych tu vůbec nebyla – těmi jsou moje maminka a moje babička Růženka, která je v jednom záběru alespoň na fotografii. Letos v červnu je to totiž přesně rok, co mi odešla.”

Část klipu se natáčela v dubnu během přísných koronavirových opatření, proto v té době vznikly jenom záběry samotné zpěvačky v centru Prahy, která v té době zela prázdnotou. Karlův most bez lidí je sen asi každého filmaře, a to se Ondřejovi Urbancovi splnilo.

Další část záběrů se natáčela v červnu u zpěvaččiny kamarádky. “Přála jsem si, aby v klipu byly pastelové barvy, proto mám radost, že nám vyšlo krásné počasí a mohli jsme natáčet venku v pohádkové zahradě u mojí kamarádky Magdy Šebestové,” raduje se zpěvačka.

Jelikož se všechny Dášiny přítelkyně nemohly sejít v jeden natáčecí den, tak režisér Ondřej Urbanec vymyslel, že některým (například Dagmar Havlové, Leoně Machálkové, Jitce Molavcové nebo Vandě Hybnerové) zpěvačka telefonuje a zve je na čaj o páté. Některé mohou, jiné to nestíhají…

“Natáčení se zúčastnilo celkem 30 dam, které jsou mému srdci blízké a mnoho dalších se mi tam bohužel nevešlo…ale ony ví, které to jsou a jsem ráda, že je mám alespoň v mysli, když ne na obrazu. A jelikož si neumím představit můj dosavadní příběh bez Jitky Molavcové, byla jsem moc ráda, že mi nedala košem. Jsem také moc vděčná, že mě podpořily i ,moje´ holky z představení Můžem i s mužem Jitka Sedláčková, Kateřina Kaira Hrachovcová a Vanda Hybnerová. Speciální dík bych nicméně chtěla vyslovit dvěma úžasným dámám – Dagmar Havlové a Haně Maciuchové, se kterými mne pojí dlouholeté přátelství,” uzavírá Dáša Zázvůrková.

Nadia Koronovská

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně.”

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci”, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.”

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.”

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci”. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.”

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.”

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.”

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho”, „ORZ”, „Kriminálka Anděl”, „Dabing Street”, „Modrý kód”. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.”

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.”

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 “

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.”

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur”, „Láska je láska”, „Elixír života”, „Obraz Doriana Greye”, „Dáma s kaméliemi”. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou i moderátorkou HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy.”

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám”.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli… 

Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Heidi se skupinou Supernova

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Ze svatby s Ivo Pavlíkem

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala  jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi”. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi v muzikálu „Jeptišky“

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle”, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle”

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Lásky bratří ČAPKŮ na výstavě

Výstava „Loupežníkova Lásky hra osudná“ v Památníku Karla Čapka ve Strži u Dobříše přiblíží vztah bratří Čapků k ženám a lásce

Loupežníkova Lásky hra osudná“ – to je název nové výstavy v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše. Ta zde začne v úterý 2. června. Potrvá až do 12. září. Výstava vypovídající mimo jiné o soukromí bratří Čapků a jejich vztahu k ženám a lásce tak připomene návštěvníkům hned dvě důležitá čapkovská výročí. Právě v tomto roce uplyne už 110 let od premiéry jednoaktovky „Lásky hra osudná“, první spolupráce Karla a Josefa Čapka na poli dramatu. A své kulatiny slaví i hra „Loupežník“, první samostatné dramatické dílo Karla Čapka. Jím před 100 lety dobyl pražské Národní divadlo.

Josef a Karel Čapkové

Na výstavě, jejíž autorkou je Tereza Petřek Todorová, nebudou chybět scénické návrhy, plakáty, autentické kostýmy a předměty ze slavných nastudování „Loupežníka“, ale také citáty a úryvky z milostné korespondence obou bratrů. Výstava je putovní, takže si ji budou následně moci zapůjčit i další muzea, divadla, galerie, veřejné knihovny, školy a další instituce.

Láska Karla Čapka Věra Hrůzová při tenisu ve slovenské Sliači

Rok 2020 je bohatý hned na několik kulatých čapkovských výročí,“ uvádí ředitel Památníku Zdeněk Vacek. „Výstavou vzdáváme hold dvěma pozoruhodným dílům, věnujícím se z různých pohledů lásce a mládí. A dotýkáme se, samozřejmě, také tvůrčích počátků jejich autorů,“ vysvětluje. „Proč se vlastně bratři Čapkové rozhodli psát pro divadlo? Jaký byl vztah Karla a Josefa Čapka k ženám a lásce v době, kdy díla psali? A co hry prozrazují o nich samotných? Na tyto a další otázky zkusíme výstavou odpovědět,“ říká spisovatel a publicista, který vede Památník od ledna tohoto roku.

Spisovatel a publicista Zdeněk Vacek, ředitel Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše

Výstava představí například archivní fotografie, ohlasy na nejzajímavější inscenace obou děl před domácím i zahraničním publikem. A připomene také jejich zpracování ve světě hudby a filmu. Atraktivní součástí výstavy jsou originální scénické návrhy Josefa Čapka či citáty a úryvky z dopisů obou bratrů – včetně Karlovy autorské básně. Ta vznikla pod dojmem tehdy začínající herečky a později i spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinplugové. Právě v ní našel ideální představitelku Mimi ze hry „Loupežník“. A později i svou životní družku. Více o této výrazné osobnosti se návštěvníci dozvědí ve stálé expozici Památníku Karla Čapka. Tam jsou k vidění také Olžiny originální osobní předměty jako šminky nebo divadelní kostýmy. Výstavu dále doplní promítání klíčových scén z filmu „Loupežník“ z roku 1931 od režiséra a „pátečníka“ Josefa Kodíčka.

Návrh scény dramatu Loupežník” od Josefa Čapka

Výsměch měšťákům, nostalgie první lásky

Ve hře „Lásky hra osudná“, napsané roku 1910, se promítá osobní situace obou bratrů. Konkrétně poté, co se coby svobodní, láskou ještě nespoutaní dandyové rozhodli společně dobýt Prahu. Tu chtěli zaujmout, ohromit a šokovat svou světáckostí. „Jejich duchaplná hříčka, vycházející z commedie dell´arte, zdůrazňuje šviháctví, originalitu, hravost a sarkasmus, s nímž oba autoři ironizovali měšťácký svět i sami sebe. Textu si ale zprvu příliš nevážili, vydali ho pouze v literárním časopise Lumír. A dokonce zvažovali, že ho spálí. Teprve později ho vzali na milost, takže se dostal až na divadelní jeviště,“ líčí Zdeněk Vacek. „V Loupežníkovi, na němž bratři původně pracovali společně, a nakonec jej o osm let později dokončil Karel Čapek, se oproti tomu promítají hořkosladké pocity nostalgie. Jsou spojené s prvním milostným okouzlením a neuchopitelností mládí. A také autorova sympatie k ,Loupežníkovi´, mladíkovi, který ukradne srdce profesorské dcerce Mimi. Ale rovněž tak pozdější Čapkovo pochopení pro jejího stárnoucího otce, který musí zpět dobýt svůj dům i náklonnost vlastní ženy,“ uvádí Vacek. „Pokud jde o lásku a ženy, chceme nechat promluvit hlavně samotné bratry, prostřednictvím citátů. Vždyť oba se ženili až po dlouholetých známostech. Josef se ke svatbě odhodlal po devíti a – matkou ještě bedlivěji střežený – Karel dokonce až po patnácti letech vztahu,“ poznamenává ředitel Památníku.

Automobilisté Karel a Olga a Cesta do hlubin robotovy duše

Podle ředitele Památníku je výstava první ze série plánovaných akcí. Přiblíží osobnost Karla Čapka a Olgy Scheinplugové z trochu jiného úhlu, než jak byla veřejnost dosud zvyklá. „V areálu Památníku využijeme návštěvníkům dosud nepřístupné autentické garáže a od 4. července tohoto roku zde otevřeme novou expozici ,Automobilisté Karel a Olga´, věnovanou 85. letům od jejich první společné dovolené a předsvatební cesty uskutečněné do Alp vozem Škodou Popular. A od 26. září chystáme v Památníku ještě výstavu Cesta do hlubin robotovy duše připomínající 100 let od vzniku hry R.U.R., Čapkova vizionářského ztvárnění tématu umělého života,“ uzavírá Zdeněk Vacek.

Opět bratři Čapkové, tentokrát v hotelu v Paříži

Víte, že…

doživotní užívání domu u rybníka Strž, v němž od roku 1963 sídlí Památník Karla Čapka, věnoval coby svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra? Novomanželé jej proměnili na letní sídlo a zvali sem svoje přátele i známé. Velkorysost rodiny Palivcovy pomáhá budově dodnes. Současný spolumajitel Emil Palivec pronajímá dům i se zahradou za symbolické 2 koruny ročně Středočeskému kraji, zřizovateli Památníku.

Olga Scheinpflugová nebyla první láskou Karla Čapka? Ten se poprvé zamiloval jako čtrnáctiletý. Mařenka se však ukázala „jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech ,flákané´ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec,“ zapsal si zklamaný mladík. Ani vzplanutí patnáctiletého Karla k Anně Nepeřené, idolu hradeckých gymnazistů, nevedlo k cíli. „Holubička Anjelka“ na jeho pečlivě formulované dopisy neodpovídala.

Šminky Olgy Scheinpflugové s dopisem od Karla

známost Karla s temperamentní, o dvanáct let mladší Olgou začala v roce 1920? A Čapkova rodina z ní nebyla vůbec nadšena. Karel proto své styky s mladou herečkou tajil a hovory o ní odmítal. Před Olgou zas nemluvil o ničem, co se týkalo jeho rodiny. Do vily Karla a Josefa tak vkročila Olga Scheinpflugová až v den svatby. Po 26. srpnu 1935 se také navždy uzavřely dveře do té doby propojující obě části bratrského dvojdomu.

k zásadním ženám v životě Karla Čapka patřila i přecitlivělá matka Božena? „Věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že ,Iček´, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich“, napsala Olga Scheinpflugová v roce 1947 o svém souboji s Karlovou matkou.

Jarmila Pospíšilová, později Čapková

Karlův starší bratr Josef Čapek poznal Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny, s ambicemi umělkyně, v roce 1910 jako devatenáctiletou? V době svatby jí bylo osmadvacet a jemu dvaatřicet. Soudě podle Jarmiliných deníkových zápisů, trpělo jejich manželství Josefovým nedostatkem vřelosti a citu. Když však Jarmila Čapková po válce zjistila, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájila vlastní zoufalé pátrání. Celá léta odmítala uvěřit, že Josef opravdu zemřel.

www.capek-karel-pamatnik.cz

»Loupežníkova lásky hra osudná«

Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše,

Stará Huť 120.

Otevřeno: úterý – neděle 9 -12, 12.30 -17 hod.

Vstupné plné: 40 Kč, zlevněné 20,- Kč (žáci, studenti, senioři nad 65 let), rodinné 100 Kč, děti do 6 let zdarma.

Foto: Ondřej Kroutil a archiv Památníku Karla Čapka

Magdaléna Bičíková a Jana Bryndová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN