Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

Rozhovor s režisérkou, herečkou a dabérkou Pavlínou Dytrtovou

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy! Můžu si hrát s hlasem!“

Dabing ji provází díky mamince již od dětství a Pavlína Dytrtová mu zůstala věrná a stále ji velice baví, i když si vyzkoušela režii a úpravu textů. Právě ji si američtí producenti vybrali na český dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana. V současné době dabuje Tokio v jednom z nejsledovanějších seriálů La Casa de Papel a v dabingovém studiu se setkává nejen se svoji maminkou Helenou Dytrtovou, ale také se sourozenci Pavlem Dytrtem a Helenou Němcovou a už první krůčky v dabingu zaznamenala také její starší dcera Berta. Její velkou láskou je také zpěv a od doby co je maminkou, hlavně její dvě holčičky. 

Pavlína se narodila v květnu roku 1984. Maminka Helena Dytrtová je dabingová herečka, režisérka, upravuje dialogy, působí jako zpěvačka a muzikálová herečka. Bratr Pavel Dytrt také dabuje a hraje v divadle a sestra Helena Němcová je rovněž dabingová herečka a působí jako učitelka v mateřské škole.

Pavlína působí v dabingu jako herečka, režisérka i úpravce dialogů. Věnuje se převážně rodině. Je rozvedená a má dvě děti.

Díky mamince Heleně Dytrtové jste v dabingovém studiu vlastně vyrostla a sotva jste se naučila číst, už jste získala první roli. Jaké bylo vyrůstat v dabingovém studiu?

„Maminka mě brala všude s sebou. Divadelní představení, ve kterých hrála a zpívala, jsem znala nazpaměť. A opravdu, jakmile jsem se naučila číst, zasvětila mě do světa dabingu. Přinesla domů VHS s filmem, ve kterém jsem měla dabovat, a scénář. Zkoušela jsem si to pořád dokola a už to bylo. Dnes je to pro mě jiné než tenkrát před třiceti lety. Dřív se sešli ve studiu všichni herci a trávili spolu při natáčení čas. Byla zábava. Nyní jsme ve studiu každý sám, takzvaně se „vytočím“ a jdu. Pamatuji si, že když jsem byla malá, kolikrát se točilo do noci. Občas jsem usnula na textu na stolku, jindy jsem spala v režii na gauči. Vůbec mi to ale nevadilo, byla jsem šťastná, že jsem s mámou a ostatními.“

Američtí producenti si vás vybrali na dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana a vy jste se stala její dvorní dabérkou. Jaké role ráda dabujete?

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy. To je opravdu zábava. Můžu si hrát hodně s hlasem. Stejně tak u Hannah. Ta v seriálu mění hlas z vteřiny na vteřinu. Na každé roli se dá něco najít, ať je kreslená nebo například hororová. Mám velkou hlasovou výhodu, můžu ve svých 37 letech stále dabovat patnáctileté puberťačky. Nyní například dabuji Tokio v seriálu La Casa de Papel pro Netflix je to jeden z nejsledovanějších seriálů.“

Věnujete se také zpěvu a s maminkou jste nazpívaly písničku do Shreka nebo titulní znělky k filmu Andílci a seriálu Noddy a jako zpěvačka jste působila i v rockové kapele Lord Mayor Idiot…

„Celá rodina zpívá snad od narození. Maminka nás k tomu vedla vážně svědomitě. Zpívali jsme pořád a všude. Učila nás kánony a vícehlasy, jsme takový rodinný sbor :). Máma zpěv vystudovala a své vědomosti nám celý život předává. Českou hymnu nás naučila ze všeho nejdřív. Je to nádherný pocit, když vstoupíme do nějaké kapličky a společně si zazpíváme. Kapela LMI už pár let nehraje. Ale ty roky jsme si báječně užili. Zpěv je úžasná a krásná věc.“

Vystudovala jste gymnázium a Soukromou Vyšší Odbornou Školu Umění a Reklamy. Přesto vaší pracovní náplní zůstává dabing. Neláká vás divadlo nebo práce před kamerou?

„Popravdě jsem šla studovat SVOŠUR jen proto, že jsem netušila, co dělat po gymnáziu. Ale už v době studia jsem věděla, že práce account manažerky v reklamní agentuře není pro mě. Nikdy jsem ovšem neuvažovala, že bych vystudovala konzervatoř nebo například DAMU. Jsem dost stydlivá, což o mně ví málokdo, podle lidí vystupuji sebevědomě. Také si myslím, že nejsem fotogenická. Divadlo by pro mě bylo stresující, nevěřím totiž, že mám herecký talent. Dabing je úplně jiná disciplína. Někdo to umí na prknech slávy brilantně rozjet, ale v životě by nemohl dabovat. Já to mám obráceně.“

V dabingu se věnujete také úpravě textů a režii. Co vás na dabingu baví nejvíc?

„Nejvíce mě baví právě samotné dabování. U toho se dokážu občas pěkně vyřádit a pořádně zapotit. Na úpravu dialogů a režii teď nemám čas, jelikož jsem na rodičovské dovolené. Od září, kdy půjde mladší dcera do školky, se ovšem hodlám vrátit zpět. V tomto směru si věřím.“

Často pracujete s maminkou a sourozenci. Jaké to je všichni v dabingovém studiu, a ještě k tomu režírovat maminku?

„Zřejmě to bude znít špatně, ale pro nás je to už celkem rutina. Jak už bylo řečeno, v dabingu se pohybujeme od malička. Bratr Pavel také režíruje. Vlastně se tak nějak dokola režírujeme všichni navzájem :). Jsme na to zvyklí, není to nic zvláštního.“

 Máte dvě děti, také je s sebou vodíte do dabingového studia?

„Občas je těžké sehnat hlídání, takže beru holky samozřejmě s sebou. Berta (9) dohlédne na Beátu (3), pěkně čekají třeba na pohovce, a musím říct, že ohromně pomáhají mobily nebo tablet. Ve studiích znají dcery od miminek. Často přijde otázka: „Tak kdy už začnou ty tvoje holky konečně dabovat, potřebujeme děti.“ Bertička už trochu dabuje. Jde jí to čím dál lépe. Trénujeme spolu doma, aby se nestyděla a aby nekuňkala. Babička Helena ohromně pomáhá.“

 A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas?

„Já ráda spím. To je pro mě tím největším odpočinkem. Mám štěstí, že spí obě holčičky od narození celou noc. Čas na koníčky se vždycky najde. Moc ráda drhám, háčkuji, zpívám, kutím a šíleně ráda vařím. Vařením se uklidňuji. Mí strávníci jsou úžasní! Pochvala od partnera a dětí mě vždycky moc potěší. Dělají mi jen samou radost. Takže jsou vlastně také mým obrovským koníčkem.“

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín

Vietnamky, sport, striptýz i filozofie (o receptech nemluvě)

Premiéra „Osobní Fudži“ v A studiu Rubín

Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. A nyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu,  uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.

Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.

Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…

Všichni čtyři samojediní aktéři dramatu

Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.

Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.

Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)

Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.

Jiří Panzner se spotřební rekvizitou

Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.

Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.

Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.

Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.

»Osobní Fudži«

Scénář: Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová

Hudba: Václav Hoskovec

Projekce: Ondřej Belica

Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec

Živá hudba: Václav Hoskovec

Premiéra: 14. června 2021

Psáno z předpremiéry 13. června 2021.

Zpívalo se živě i na mikrofon

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografkou, tanečnicí, modelkou i herečkou NATÁLIÍ STEJSKALOVOU

„Naplňuje mě tvořit“

Tanečnice, modelka, herečka, choreografka – jsou profese, které jsou neodmyslitelně spjaté se jménem Natálie Stejskalové a ty se jí krásně doplňují a tato pestrost, jak přiznává, ji nenechá spadnout do stereotypu. Vše začalo tancem, kterému se věnuje od svých čtyř let a tanec je pro ni univerzálním jazykem, kterému rozumí lidé po celém světě. Je jednou z hlavních tanečnic oblíbené televizní show Tvoje tvář má známý hlas a její talent a krása jí v roce 2016 vynesly tituly Miss World of Supertalent. Miss Athleisure Look a Miss Dancing Queen.

Foto: Yrka

Byly vám čtyři roky, když jste začala tancovat, k tomu přidala zpívání v Kühnově dětském sboru, hraní na flétnu, malování, chození na keramiku a různé sporty. A všechno Vás bavilo… Jaké bylo Vaše dětství plné nejrůznějších aktivit?   

„Musím říct, že jsem měla opravdu krásné dětství. Rodiče se mi hodně věnovali, maminka mě přihlásila do různých kroužků, a právě některé z těchto výše uvedených aktivit se mi staly profesí, za což jsem moc ráda.“

Betlém Divadlo Viola

Láska k tanci Vás dovedla ke studiu na konzervatoři Tanečního Centra Praha, kde jste byla vybrána mezi nejlepší studenty do školního souboru Balet Praha Junior, se kterým jste cestovala, tančila po Evropě a vystupovala ve Stavovském divadle a na Nové scéně ND. |A pak jste na HAMU vystudovala pedagogiku tance. Čím je pro Vás tanec tak fascinující, že jste mu naplno propadla?

„Už od malička jsem měla pohybové nadání, cítila jsem skvěle rytmus a hudbu a bavilo mě právě tohle spojení. Tanec je univerzální jazyk a rozumí mu lidé po celém světě. Můžete jím vyjádřit své emoce, pocity a sdělit své myšlenky.“

Supertalent of the World

 Od roku 2016 jste jednou z hlavních tanečnic oblíbené televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Jak jste se do pořadu dostala a jaká je to pro vás zkušenost?

„Do TTMZH jsem byla vybraná na castingu a s jednou pauzou, kdy jsem byla na světové soutěži a pracovně půl roku v Jižní Korei, v Soulu, jsem tančila všech šest sezón. Myslím, že je to skvělý formát a tato práce mě moc bavila. Každý týden byla vlastně premiéra, střídaly se stále nové písně a choreografie, taneční styly a charakterní nebo dobové kostýmy a masky. Poznala jsem také plno zajímavých umělců.“

Tvoje tvář má známý hlas-Christina Aguilera -Aneta Krejčíková

 

Tvoje tvář má známý hlas-Ondra Ruml

Bylo Vám 17 let, když jste vyhrála soutěž Top Model of the Year, pak jste v Soulu v roce 2016 získala tituly Miss World of Supertalent. Miss Athleisure Look a Miss Dancing Queen. Coby modelka jste fotila pro časopis Elle a že jste se stala modelkou, bylo splnění vašeho dětského snu… Čím je pro vás modeling tak okouzlující?

„Začít dělat modeling mi přišlo velmi přirozené. Cítila jsem, že to mám, jak se říká v sobě, a moje úspěchy mi to jen potvrdily. Focení a přehlídky si vždy užívám. Často právě klienti, návrháři nebo s kýmkoliv spolupracuji, ocení mojí pohybovou stránku, protože je se mnou jednodušší práce než třeba s jinými modelkami. Sama se věnuji i choreografii, jak módních přehlídek, tak tanečních show a učím i začínající modelky jak správně chodit nebo pózovat.“

Fashion week – runway

 

K tanci a modelingu jste si přibrala také choreografii. Začínala jste v JAD Dance Company. Co Vás k ní přivedlo a co Vás na choreografii baví?

„Myslím, že jsem vždy měla kreativní stránku v sobě a naplňovalo mě tvořit. V mém případě to začalo ke konci studia na konzervatoři a poté na HAMU, kdy jsem měla možnost připravit choreografie na taneční show v rámci různých eventů. V JADu jsem v tom poté pokračovala a dostávala nové a zajímavé příležitosti.“

Foto: Jiří Macht

Působíte také jako herečka – jak v seriálu Slunečná, kde jste hrála Lenku, tak v divadle, kde jste se objevila v inscenacích Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku (Divadlo Viola), kde jste měla také choreografii a hrála na flétnu nebo v Činoherním klubu ve hře Léda.  Jak se cítíte v roli herečky? Je vám bližší kamera nebo divadlo?

„Herectví mě velmi baví. Bylo to pro mě něco nového, vyjádřit se najednou jen mluveným slovem bez tanečního pohybu. Nečekala jsem, že se pro to tak nadchnu a začnu se tomu věnovat víc a víc. Měla jsem už od útlého věku zkušenosti s natáčením reklam a videoklipů jako herečka, ale natáčení seriálu nebo filmu s mluvenou rolí přišlo později. V divadle už se také pohybuji od dětství, a tak jsem z hereckých nabídek byla nadšená.

Slunečná

Kamera je jedinečná a hrát pro živé publikum a slyšet potlesk je skvělé. Nedokážu vybrat co je mi bližší.“

Foto: Martina Reis

 

Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ráda spolupracovala?  

„Těch osobností, na které ráda vzpomínám, je více. Krásná spolupráce byla například s miláčkem národa – božským Karlem Gottem, který skutečně takový je, dále velkou hereckou inspirací je Petr Nárožný, který stále zvládá náročná představení s přehledem. S choreografem a uměleckým režisérem Yemim A.D jsem zažila úžasné taneční show a projekty, např.: světové turné s americkým raperem Kanye Westem, který byl velký profesionál, a všechny koncerty byly neskutečný zážitek.

Do budoucna se těším na všechny zajímavé spolupráce s umělci, které mě mohou obohatit a posunout dál…“

Foto: Jiří Macht

Jste žena několika profesí. Je vám některá z nich bližší nebo se Vám to do sebe pěkně proplétá a naplňuje vás to?

„Mě právě velmi baví, že se mi jednotlivé profese střídají a krásně doplňují. Jednou mám natáčení televizní show nebo seriál, pak zase živé představení s tancem nebo herectvím, jindy focení a přehlídka nebo naopak učím tanec či vymýšlím choreografii. Potřebuji to mít pestré, a to je právě to, co mě nenechá spadnout do stereotypu.“

Jitka Klett kampaň-Foto: Veronika Vera
Jitka Klett kampaň-Foto: Veronika Vera

Patříte mezi lidi, pro které je jejich práce také koníček? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Přesně tak… mám to štěstí, že moje práce je zároveň mým koníčkem. Jsem za to vděčná a moc dobře si uvědomuji, že spousta lidí to takto nemá. Ve volných chvílích například ráda sportuji a nejraději mám lyže a snowboard, plavání, kolo, tenis atd. nebo se věnuji umělečtějším činnostem jako je zpěv, hra na klavír, malování a velmi ráda cestuji. Objevování nových zemí a měst a celkově turistika je moje vášeň.“

Foto: Matěj Juhar

 

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv  Natálie Stejskalové          

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN