Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

Nová generace na vzduchu

Choreografická prezentace studentů katedry tance HAMU

Platforma pro choreografickou tvorbu studentů katedry tance pražské HAMU zakončí akademický rok netradičně open-air představením. Již 15. 6. od 19.00 roztančí všemožná zákoutí nádvoří a zahrady HAMU – středobod setkávání studentů celé fakulty.

Ve znamení setkávání a kooperace studentů různých oborů se ponese celý večer, kromě studentů katedry tance se na něm podílí studenti katedry nonverbálního divadla, katedry jazzové hudby a katedry zvukové tvorby.

Na programu je šest choreografických miniatur. Diváci ve specifických prostorách nádvoří budou moci zhlédnout choreografii „SEDkání“ Jaroslava Lambora o všemožných způsobech usilování o vlastní místo. Dále work in progress sóla Jana Štrachala „hodnej”, jehož autor vyznává heslo ,,je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka”. Natálie Vacková pro tuto příležitost připravila choreografii inspirovanou knihou D. Diderota „Jeptiška“, s názvem „Ve službě“. Choreografie „Champagne“ tvůrčího tria Michaely Dzurovčínové, Adély Kašparové a Ester Trčkové, která vznikla ve spolupráci se studenty katedry jazzové hudby. Jmenovitě Anežkou Matouškovou, Janem Bárou a Janem Michálkem. A čerpá inspiraci ze společně stráveného času na jednom z nejoblíbenějších míst na HAMU – v místní kavárně. K vidění bude také work in progress choreografie „Míření“ inspirovaná jedním z Apollinairových kaligramů autorky Anny Kroupové („Manus Art Collective“). Posledním dílem z šestice dílků open-air večera bude adaptace známé balkonové scény s názvem „mžik“ tvůrčího dua Anny Šefrnové a Adély Volrábové z katedry nonverbálního divadla.

Vstup na představení zdarma. Do prostor HAMU a tedy i na nádvoří je možné vstoupit pouze s potvrzením o negativním výsledku antigenního/PCR testu ne starším než tři dny, potvrzením o očkování nebo čestném prohlášení o prodělání koronaviru.

Pro více aktuálních informací, prosím, sledujte speciální facebookovou událost: https://www.facebook.com/events/339153137564447

Natálie Matysková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Taneční odbornice o horizontech v tanci

Jana Návratová o problematice statusu umělce i významu druhé kariéry pro tanečníky. Již v poslední březnový den od 16.00!

Katedra divadelních studií FF MUNI Vás srdečně zve na další přednášku z cyklu „Horizonty teatrologie“. Renomovaná taneční publicistka, kurátorka a kulturní manažerka Jana Návratová bude hovořit o druhé kariéře umělců a problematice statusu umělce v současnosti.

Práce tanečníka patří k nejnáročnějším uměleckým profesím. K hlavním rysům této profese patří vysoká fyzická náročnost, úrazy a věková limitace. Pandemie koronaviru, které zastavila kulturní a umělecký život, odhalila nebývalou křehkost celého sektoru a jejich lidských zdrojů. Přinesla však na povrch téma, které dlouho vedení resortu kultury a potažmo státu nedostatečně reflektovalo, až ignorovalo. Tím tématem je péče o umělce a podpora jejich sociální stability. V diskusích na téma statusu umělce se poprvé řeší i otázka takzvané druhé kariéry, která je zejména pro tanečnice a tanečníky nesmírně významná. Ukazuje se však, že i pro další umělecké profese začínají být úvahy o důstojné profesní změně aktuální.

Jana Návratová

Jana Návratová pracuje od roku 1989 v Institutu umění – Divadelním ústavu (IDU). V současné době jako specialistka na oblast tance, druhou kariéru a téma status umělce. Je také publicistkou, editorkou, kulturní manažerkou, kurátorkou v oblasti tance, pohybového divadla. Je řešitelkou výzkumných projektů na téma analýzy tanečního sektoru, autorkou a editorkou ediční řady „Český tanec v datech“. V letech 1992–2005 působila jako pedagožka Konzervatoře Duncan Centre. V letech 2005–2010 byla šéfredaktorkou revue současného tance Taneční zóna. V roce 2009 založila bienále „Festivalu tanečních filmů“, jehož je uměleckou ředitelkou. Od roku 2005 je předsedkyní správní rady „Nadačního fondu pro taneční kariéru“. Spolupracuje s odbornými a kulturními médii, včetně Českého rozhlasu – stanice Vltava, České televize a Aktuálně.cz.

Přednáška proběhne on-line 31. 3. 2021 od 16.00.

Sdílet

Bližší informace: katerina.salounova@mail.muni.cz

Kateřina Šalounová, KDS FF MU

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s filmovou režisérkou EVOU TOULOVOU

„Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí“

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

„Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková