Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Zkouší se »TERAPIE«

Nový režijní i choreografický autorský projekt Petra Zusky, tentokrát pro Dejvické divadlo

Petr Zuska v těchto dnech připravuje nový projekt v pražském Dejvickém divadle. „Terapie“ je původním autorským dílem režiséra, choreografa a tanečníka, který s tímto divadlem spolupracuje poprvé. V inscenaci se potkává a váže poezie s činohrou, činohra s pohybem, pohyb s hudbou a zpěvem a všechno se vším. Tak, aby vznikl kompaktní, svébytný divadelní zážitek. Zkoušky nového představení v těchto dnech vrcholí. Premiéra pro diváky, která byla původně plánována na 30. března, ale proběhne až po uvolnění koronavirových protiepidemických opatření. A následném otevření divadel.

V mnoha ohledech se jedná o titul, který je v Dejvickém divadle něčím neobvyklým, výjimečným. Touha provázat v jednom díle světy různých uměleckých žánrů zrála v souboru poměrně dlouho a osobnost Petra Zusky byla nakonec přirozenou volbou. A proč právě „Terapie“?

V zásadě jde o střet a konfrontaci několika protiv v několika úrovních. Básnického, obrazivého světa se strohou logikou ‚normálního‘ jazyka, logiky a absurdity, skutečnosti a fantazie,“ vysvětluje Petr Zuska. „Nevyhnutelný konflikt mezi ‚realitou‘ terapeuta a zdánlivou iracionalitou jeho pacienta s sebou nese příběh dvou lidí, kteří k sobě hledají dávno ztracenou cestu. Představení má charakter takzvaného totálního divadla, kde se autorské dialogy střídají s poezií českých básníků, různými hudebními pasážemi, občas i autenticky hranými a zpívanými a v neposlední řadě částmi, kde hlavní roli přebírá pohyb – prazáklad lidské komunikace.“

Výše nastíněný fenomén takzvaného totálního divadla byl vlastně od začátku nasnadě. Jak pro Petra Zusku coby tvůrce pohybujícího se většinově v odlišných sférách vyjadřovacích prostředků, tak naopak pro činoherní ansámbl, který má odvahu a motivaci vyplout do ne úplně známých vod.

„Terapie“ se zkoušela v rouškách

»TERAPIE«

Dejvické divadlo

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Kateřina Štefková

Asistentka pohybu: Zuzana Susová

Korepetice: Marek Doubrava

Dramaturgická spolupráce: Eva Suková

Obsazení: Klára Melíšková, Jana Holcová, Veronika Khek Kubařová, Zdeňka Žádníková-Volencová, Pavel Šimčík, Hynek Čermák, Vladimír Polívka, Martin Myšička.

(premiéra 30. března 2021)

Zkraje příští sezóny pak Petra Zusku čeká práce na severu Evropy. Pro Theatre Vanemuine v estonském Tartu bude připravovat novou verzi Čajkovského baletu „Labutí jezero“. „Notoricky známý pohádkový příběh dostane v mé verzi trochu odlišný kabát,“ říká choreograf. „Labuť jako taková se stává čistým symbolem lásky. Láska však může být radostná, extatická, něžná – když máme někoho milovaného u sebe, ale na druhou stranu se může stát důvodem ke smutku, bolesti a zoufalství v momentě, kdy ho ztratíme. Tedy pozitivní a negativní aspekt lásky. Ve chvíli, kdy se radost a štěstí láme do smutku a žalu, se bílá barva (labuť) mění v černou. Podobně jako pozitiv a negativ fotografie… Obvyklý tradiční konflikt mezi dobrem a zlem se tedy v mém pohledu posouvá do trochu jiné, symboličtější dimenze.“

S Theatre Vanemuine bude Zuska spolupracovat podruhé. Mezinárodní, středně velký taneční soubor má již tři roky na repertoáru jeho inscenaci „Romeo a Julie“, kterou původně vytvořil v roce 2013 pro Balet Národního divadla.

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

»LABUTÍ JEZERO«

Theatre Vanemuine

Dramaturgie, choreografie a režie: Petr Zuska

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Kees Tjebbes

(premiéra 2. října 2021)


Foto: Hynek Glos a Hynek Čermák

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN