Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s legendární televizní Popelkou, herečkou EVOU HRUŠKOVOU

„Swingem nepohrdnu“

Začínala v dětském věku v pořadu Hledáme písničky. Nezapomenutelná zůstává její černobílá Popelka. Její velkou láskou jsou loutky a své životní poslání našla nestárnoucí Eva Hrušková v divadle pro děti, což jí vyneslo Řád Elišky Přemyslovny. S Loutkovým divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila přináší radost i poučení nejen dětem ale i dospělým.

Do sedmi let  jste vyrůstala u babičky v České Skalici a zde jste také poprvé viděla loutkové divadelní představení o Kašpárkovi. Jaké bylo Vaše dětství a co Vás bavilo?

„Moje prababička, i když byla prostá žena, byla velmi kulturní. Moji maminku, kterou vychovávala, dala na balet, na klavír, obě hrály ochotnické divadlo. Se mnou to bylo podobné. Ještě v předškolním věku jsem chodila do rytmiky a babička si mne brala velice často na klín a zpívala mi. Každý den. Dodnes si pamatuju písničky Osiřelo dítě nebo Malý hošík plavovlasý, u kterých jsem slzela.“

V 11 letech jste začala vystupovat v dětském pořadu Hledáme písničky, pak jste se objevila v několika pohádkách a v roce 1969 přišla Popelka. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„To už jsem bydlela s rodiči v Hradci Králové. Maminka mě poslala do hudebky, ovšem hudební nauku jsem vždycky protrpěla. Klavír a zpěv ještě ušly 🙂 V roce 1963 Štěpánka Haničincová ohlásila v Československé televizi pozvánku na konkurz do pořadu Hledáme písničky pro děti, maminka mě přihlásila a já jsem tam jela. Bylo nás asi 1200 dětí. Vybrali nás jen pár, kteří jsme pak v tomto pořadu několik let vystupovali. A víte, že se stýkáme dodnes?“

Uměleckou dráhu jste zahájila po gymnáziu v Hradci Králové v loutkovém divadle DRAK a pak jste šla na loutkařinu na DAMU. Po škole jste učila v LŠU, hrála v Divadle bez opony, vystudovala divadelní dramaturgii a začala se věnovat divadlu jednoho herce a psát si divadelní hry…

„V DRAKu jsem se zamilovala do loutek. Dostala jsem se tam tak, že syn ředitele divadla Jana Dvořáka se mnou chodil do třídy na gymplu a vyřídil mi vzkaz od tatínka, jestli nechci jít k nim. Šla jsem se smíšenými pocity. Nemohla jsem tušit, že tu vznikne láska na celý život. Láska k loutkám. Po DAMU jsem několik let byla v Divadle bez opony, kde jsem se od jeho principála Jiřího A. Svobody učila, jak dělat divadlo pro děti, jak ho organizovat, jak shánět představení. Dnes máme v repertoáru představení, která doplňují školní osnovy a jsou právě letos ještě víc aktuální: uplynulo 70 let od úmrtí Aloise Jiráska a my hrajeme Pověsti české, dvoudílné představení, které úžasně pro děti zpracoval Jiří Chalupa. Přibližujeme tak Jiráska, tuto velkou osobnost naší literatury, velmi přitažlivým způsobem, s humorem a písničkami Zdeňka Bartáka. Nezaslouží si, aby se na jeho díle usazoval prach 🙂

Poté jste potkala svého osudového muže, kolegu Jana Přeučila, který se stal nejen Vaším manželem, ale spolu jste založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila a jezdíte po republice…

„Loutkové divadlo jsem hrála vlastně hned po vysoké škole. Miroslav Vildman pro mne napsal a zrežíroval pohádku O Popelce, která byla pro jednu herečku, několik loutek a nejmenší děti. Tak zněl podtitul. Vyhrála jsem s ní několik soutěžních přehlídek divadel pro děti. S Janem máme pohádky i představení pro větší děti a spolupracujeme s těmi nejlepší, kteří dělají pro děti – Martina Drtijverová, Jiří Žáček, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták nebo Jiří Chalupa, to jsou hvězdy našeho „týmu“.

 Své životní poslání jste našla v „divadle pro děti“, což Vám vyneslo ocenění Řád Elišky Přemyslovny, který se uděluje ženám, které se prosadily v různých oblastech veřejného života. Co to pro Vás znamená?

„Velmi si tohoto ocenění vážím. Myslím si, že divadlo pro nejmenší diváky je dost podceňovaný obor. Přitom my pěstujeme v dětech vztah ke kultuře, k jazyku, je to opravdu ve spolupráci s paními učitelkami součást výchovy ke kulturnosti.“

Vy spolupracujete také se sestrou zpěvačkou Janou Hruškovou – Yngland. Máte nějaké společné představení?

„S Janičkou jsme spolu hrály několik let. Teď odešla do České Skalice, kde se stará o naši maminku a hraje v okolí. Má velice pěkné pohádky s důrazem na muzikální stránku.“

Máte tři syny a díky synovi Zdeňkovi jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Je to krásný pocit, být babičkou. Neuměla jsem si to představit, je to taková vyšší kvalita života 🙂

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Ráda čtu. Ale miluju i operu nebo klasickou hudbu, nepohrdnu ani swingem. Teď jsme si oblíbili návštěvy artových kin, kde se promítají přenosy např. z Metropolitní opery nebo z West Endu v Londýně. Tak takové zážitky nemají chybu.“

EVA HRUŠKOVÁ:

Pochází z České Skalice. Narodila se 27. 3. 1952. Na DAMU vystudovala loutkoherectví a divadelní dramaturgii. Hrála v divadle DRAK v Hradci Králové, v Divadle bez opony, učila na LŠU dramatický kroužek. Sestra je zpěvačka Jana Hrušková – Yngland. Má tři syny – herce Zdeňka Rohlíčka, dopravního inženýra Vojtěcha Rohlíčka a filmového střihače Jiřího Kříže. S manželem hercem Janem Přeučilem založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s nímž putují po republice. Hry – Šípková Růženka, Staré pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje, Ahoj, světe!, Legenda o hvězdě, O Popelce, Princezna se zlatou hvězdou. Film a TV – O Honzovi a princezně Félince, Krása, Meluzína, Klíček, Bastardi 2 a 3, Strom pohádek, Stopy života, Modrý kód, Čechovi. S Pavlem Mészárosem napsala knihu Popelka a spol. (2019).

 Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN