Rozhovor se sólistou Martinem Svobodníkem

„Taneční řeči rozumí každý“

K baletu se dostal v dětském věku a po konzervatoři nastoupil do baletního souboru ND v Brně, kde zůstal dva roky a touha poznat jinou kulturu a jiný styl práce, jej dovedla do Německa, kde prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a Martin Svobodník zde prožil krásných 12 plodných let. Od sezóny 2013/2014 je opět v brněnském ND a od roku 2018 je zde sólistou.

 Jak jste prožíval období svého dětství v moravské metropoli? A jak jste se dostal k baletu, který jste začal studovat ve svých deseti letech na brněnské Taneční konzervatoři?

„Výborně, Brno mám rád jako ostatně celou Moravu. Navštěvoval jsem ve 4 letech gymnastiku, ale tam se jim nelíbilo, že budu mít zřejmě dlouhé končetiny. Tak se mě ujali v basketbalu, ale tam jsem byl moc malého vzrůstu. Moje dětství jsem potom prožil prakticky na taneční konzervatoři v Brně.“

V roce 1999 jste po absolvování studia nastoupil do svého prvního angažmá v ND Brno, kde jste ale zůstal pouhé dva roky a v roce 2001 jste se vydal do Německa s touhou poznat jinou kulturu a jiný styl práce. V Německu jste prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a prožil zde krásných 12 plodných let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Německá kultura a celé Německo mi přirostly k srdci. Jejich řád bych si přál mít sám, takovou disciplínu a důslednost jakou Němci mají. Sám to neumím. Je to bohužel také proto, že jsou posedlí hlídáním všeho a všech v tom dobrém slova smyslu. Dokonce v i divadlech vše funguje jak má – lidé jsou dobře placení, ti správní na správných místech, alkohol v práci jsem tam nikdy u nikoho neviděl. Na diletanta nebo někoho neadekvátního na manažerské pozici natrefíte málo kdy, jelikož z tzv. omylů, pochybení a nešťastných náhod vyvozují důsledky. Lépe se pak všechno dělá od kultury až po vyřizování parkování, když je ve všem přehled, řád a pořádek.

V baletních souborech to bylo pestré. Doporučuji každému tanečníkovi, aby si vyzkoušel pár souborů v zahraničí na pár sezón. Určitě si rozšíří obzory, pozná spoustu jiných vlivů, lidí, přístupů … mohl bych tu chytračit na dalších osmi stránkách, ale každému to přinese a dá něco jiného …“

V sezóně 2013/2014 jste se vrátil do brněnského ND, kde jste od roku 2018 sólistou baletního souboru. Vaše taneční umění můžeme vidět v baletních představeních jako – 4 Elements, Sněhurka a sedm trpaslíků (Ježibaba), Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi (vévoda), Black and White (Robert) nebo Beethoven (Bethoven). Splnil jste si své taneční sny a je ještě nějaká postava, kterou byste si rád ještě zatančil?

„Myslím, že sen byl splněn. Ještě Prince v baletu baletů Labutím jezeře. Tu postavu mi tu prostě nechtějí svěřit! A já se tak snažil… Nicméně vytahaných trikotů a prošoupaných piškotů mám v šatně nespočet, ale bavilo mě snad všechno, co jsem kdy tancoval. Až na pár výjimek. Jelikož je ale většina těchto mých „oblíbených” baletních tvůrců ještě naživu, nebudu je jmenovat. Mohli by se na mě zlobit. Navíc také každý umělec má právo na sebevyjádření. Jedni na to potřebují plátno nebo tužku a papír a druzí baletní soubor i s orchestrem.“

Balet Vás provází od dětství. Zatančil jste si řadu krásných rolí. Čím Vás práce baletního tanečníka naplňuje dnes?

„Už prakticky jen tím, že se nesnažím myslet na to, jaké zranění si tentokrát přivodím. Často teď u svého výkonu přemýšlím, koho z publika napadne se jít raději podívat do Paleontologického muzea na pár opravdových a ne baletních dinosaurů.“

Vyzkoušel jste si také choreografii. A co učení na tanečních školách? Neláká Vás předávat zkušenosti dál?

„Zajisté mě to naplňovalo, ale stejného pocitu se jaksi nedostávalo těm druhým. A také často byli o dost zkušenější než já.“

Dočetla jsem se, že chcete dělat taneční filmy a zaznamenávat pohyb. Už se Vám něco podařilo natočit?  

„Ano, pár snímků jsme pod záštitou NdB již natočili a promítání proběhlo na silvestra v JD. Sám jsem u toho nebyl, takže nevím, jestli to bylo před 12 nebo po 12 hodině, ale lidé mi říkali, že to mělo velký úspěch a ohlas. Jinak se věnujeme natáčení prakticky pořád, jak pod záštitou Rady Starších Baletu, tak pod produkcí s příznačným názvem Battement Production.“

Několik let jste žil v Německu, pracoval v několika baletních souborech a podle Vašich zkušeností, jsou baletní soubory všude mezinárodní. Spolupracoval jste s řadou osobnosti jak tanečníků, tak choreografů. Na koho rád vzpomínáte a s kým byste ještě rád setkal na scéně?

„Prakticky se všemi koho jsem potkal, ale nejsem si tak jistý, jestli by se i oni rádi setkali se mnou. V baletním světě jde primárně všem o to si tanec co nejvíce užít, jinak byste z té dřiny, úrazů a potu neměli prakticky žádný pozitivní prožitek (o platech nemluvě). Pohyb je velice důležitý. Nehledě na to, že obecně hýbati se je zdravé, tak jako tanečník máte po správném výkonu tu správnou chuť k jídlu a k tomu si v leté nemusíte hlídat figuru do plavek. Navíc této řeči rozumí opravdu každý. Stačí se podívat byť i třeba na jakoukoli House/Techno party. Také tam nikdo nikoho kromě hudby nic neslyší a nikomu nerozumí, ale tancem dává například každý najevo, kdo jej přitahuje a kdo zase ne. Takže v tanci/baletu si všichni tak nějak rozumíme. Přinejmenším z profesního hlediska předstíráme ten největší výkon a uměleckou kvalitu a publikum zase na oplátku předstírá, že tomu rozumí. Jen tak je vše v naprosté harmonii a rovnováze jinak by logicky balet jako umění nemělo takovou diváckou základnu jako dnes má.“

 V soukromí je otcem dvou dětí. Vedete je také k baletu? 

„Někdy si chodíme se synem na baletní sál zahrát fotbal nebo procvičit parkur. Dceři se zase líbí, když přijdu domů mezi představeními v kostýmu Ježibaby ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Takže moje děti jsou baletem do jisté míry značně ovlivněny.“

Jak rád relaxujete?

„Rád chodím jako divák na veškerá baletní představení. To umění předat divákům upřímný pocit blaženosti tanečníků zejména v klasických nastudováních baletů, je jedinečný. Ze všeho nejraději pozoruji pánské a dámské variace a Pas de Deux se spoustou přihlížejícího sboru v baletech jako je Spící krasavice, Labutí jezero či Bachčisarajská fontána. Zatím co jeden nebo dva tančí, ostatní přihlížejí. Tak to má být.

Martin Svobodník

Pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř. V roce 1999 získal první angažmá v baletu ND v Brně. 2001 byl v souboru baletu Opernhaus Halle, pak v letech 2003 – 2010 byl v Divadle  Altenburg Gera, největším baletním souboru v Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou baletu Leipziger Ballett a od sezóny 2013/2014 působí opět v ND v Brně, kde je od roku 2018 sólistou. V Německu za své baletní kreace obdržel divadelní ocenění a cenu publika.

Mladší bratr je tanečník, choreograf, člen baletu ND v Praze, který působí také v taneční skupině DEKKADANCERS, Marek Svobodník.

Foto: Archiv Martina Svobodníka, Marek Olbrzymekč

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN