Rozhovor s choreografem a zakladatelem Evil Dancers Tomášem Kuťákem

„Tanec už není moje hobby, je součástí mého Já“

Tomáš Kuťák

Letos je tomu již dvacet let, co v roce 2003 založil Tomáš Kuťák taneční skupinu Evil Dancers. Sám s tancem začínal v osmi letech, ale brzy jej zájem o tanec opustil, aby jej opět po čase našel a nakonec u tance zůstal. Jako tanečník to zkusil na americké výletní lodi, vyzkoušel tanec na chůdách, zkusil klasický balet i moderní tanec a našel se v jazz dance. Tančil také v několika muzikálech. Dnes působí především jako choreograf a věnuje se pedagogické činnosti.

Narodil jste se v Náchodě, ale od dětství žijete v Praze. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk?

„Myslím, že moje dětství bylo poměrně hezké, a popravdě jsem vděčný, že jsem vyrůstal v 90. letech, podle mě to byla krásná doba pro dětství/pubertu. Já sám jsem byl hodně klidné dítě, dost jsem si vystačil sám se sebou a svojí fantazií (což ani jinak nešlo vzhledem k tomu, že jsem jedináček z rozvedeného manželství). Samozřejmě sem tam jsem trošku zazlobil, ale veskrze si myslím, že jsem byl hodné, spořádané děcko.“

K tanci Vás to nějakým způsobem vždycky táhlo. Již v osmi letech jste byl členem dětského souboru taneční skupiny ECHO, ale po roce jste toho nechal. Pak jste se na chvíli k tanci vrátil, ale naplno jste se mu začal věnovat až na střední škole, když Vás zaujal disco a scénický tanec. Velký vliv na Vás měl film Center Stage a záznam muzikálu Cats a to rozhodlo, že právě tohle chcete. Čím Vás tanec tak okouzlil, že se stal Vaším osudem?

„Obecně jsem vždy měl sklony k umění, už na základní škole mi doporučovali, abych šel studovat uměleckou školu, ale co přesně to bylo, že jsem si vybral tanec, asi nedokážu říct, prostě jsem to věděl, sice mi to chvilku trvalo, ale když se na to podívám zpětně, i přes třeba ne úplně příjemné začátky jsem se k tomu vždy nakonec zase vrátil a zkusil to znovu a znovu, kdykoliv se objevila nějaká příležitost.“

Tancoval jste na výletní lodi v amerických vodách a také v Karibiku. V období let 2011 – 2012 jste byl tanečníkem v Princess cruises v USA. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Velká a zároveň strašlivá:-), bohužel náš cast si spolu moc nerozuměl, což je obecně nepříjemné v jakémkoliv pracovním kolektivu, když jste ale s těmi lidmi doslova na jedné lodi, tedy jste nuceni spolu fungovat 24 hodin denně, je to náročné na psychiku. Navíc život na lodi je sice velice pohodlný ale chyběli mi nějaké výzvy a posun vpřed, ze začátku je všechno velmi vzrušující, ale po pár měsících, kdy děláte prakticky pořád to samé dokola, jíte to samé dokola, jste pořád na těch samých místech, se to omrzí. Nicméně velká pozitiva jsem viděl v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak Američané přistupují k zákazníkům a obecně k profesionálnímu vystupování, což jsem pak začal uplatňovat v rámci svojí taneční skupiny.  A  pak je tu samozřejmě cestování a možnost strávit půl roku v Karibiku, plavat s delfíny a rejnoky a tak dále, na to samozřejmě vzpomínám rád.“

Vyzkoušel jste také tanec na chůdách, když jste byl krátce v Londýně, kde jste absolvoval stáž ve studiu Pineapple. Zkusil jste také klasický balet, moderní tanec a našel jste se v jazz dance. Proč právě tento styl si Vás získal a čím?

„Opět to byl prostě pocit, zkoušel jsem mnoho tanečních stylů, prakticky vše co se v té době dalo najít, a bavilo mě to, ale něco mi chybělo. Pak jsem jedno léto byl v Praze na workshopu scénického tance a jednu hodinu jako záskok měla Petra Daňhelová, která v té době učila právě jazz dance, a prostě mě to strhlo, bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo a něco co jsem v tanci hledal, když se na to podívám zpětně, asi každý taneční styl je nějakým způsobem o vyjádření sebe sama a svojí osobnosti, proto asi různí lidé tíhnou k různým tanečním stylům a mě na jazzu baví ta energie a šmrnc, který do toho člověk může/musí dát.“

Jako tanečník jste se objevil v muzikálech Drákula, Angelika, Golem, Kleopatra a sólo jste tančil v muzikálu Pokrevní bratři. Vystupujete jako tanečník v nějakých projektech? V čem byste si rád zatančil a s kým?

„Momentálně se už více profiluji jako choreograf a lektor než jako tanečník. Nemám tedy žádnou stálou scénu, kde bych vystupoval. K čemu bych se určitě vrátil hned, byla krvinka v Drákulovi, jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto roli mohl tančit, považuji ji za svoji osudovou a i proto jsem po Drákulovi s muzikály skončil, věděl jsem, že nic „lepšího“ (myslím tím lepšího pro mě)  už nikde nečeká. Určitě bych se nebránil ještě si někde zatančit, ale asi nemám vysněný projekt, roli, spíš by to prostě muselo být něco, co mě nadchne a co budu chtít dělat.“

Coby asistent choreografa jste se podílel na řadě muzikálů – Láska je láska, Tři mušketýři a vytvořil jste choreografii pro mnoho populárních zpěváků (Olga Lounová, Xindl X, Kamila Nyvltová, Jim Feguson …) V jednom rozhovoru jste řekl, že Vás tvorba choreografií naplňuje. Co Vás na tomto nelehkém procesu nejvíce baví?

„Tady bych Vás opravil, nebyl jsem asistent choreografa na třech mušketýrech!, naopak jsem ale zchoregrafoval sám několik muzikálů, konkrétně Mýdlový princ, Funny Girl v Opavském divadle, Muzikál Shrek a muzikál Robinson.

Co mě na tomto procesu baví, je opět těžké říct, prostě je to něco, co do mého života patří a co jsem brzy pochopil, že prostě mám dělat. Je pravda, že je to náročné především ve smyslu toho, že člověk musí být kreativní prakticky na povel, a ne když má zrovna náladu, ale pokud se sejde dobrý tým lidí a to jak tanečníků, tak i autorů, je to velmi naplňující pocit, mít tu příležitost uvádět svoji vlastní představu do reality a vidět pak fyzicky svoji práci na jevišti, jak baví diváky. Plus jsem asi vždycky věděl, že nechci být „jen“ tanečník, vždycky jsem měl potřebu a touhu mít nějakou zodpovědnost a „pozici“ 🙂

Letos je tomu již dvacet let, co jste v roce 2003 založil taneční skupinu Evil Dancers. Co Vás k tomu vedlo? Připravujete k tomuto výročí nějaký projekt?

„Původně jsem měl velké plány, nicméně Evil Dancers zaznamenali v létě pár zásadních změn, a díky tomu se popravdě stále rozhoduji, co a jak udělat nebo neudělat, takže se asi necháme překvapit.“

Vystudoval jste pedagogiku tance na JAMU v Brně a vyučujete v tanečních studiích jako Taneční škole Hes a Dance Perfect a právě v Dance Perfect jste jako tanečník začínal. Učení se věnujete již od svých devatenácti let. Jaký je o Vaše taneční lekce zájem?

„Já doufám, že stále dostatečný:-), samozřejmě svůj největší vrchol pomyslné slávy už mám za sebou a jsou teď jiní, mladší a momentálně tzv. „in“ lektoři, ale, i tak mám dojem, že na mých lekcích je stále dostatečný počet tanečníků.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volného času?

„V tuto chvíli už bych ji nenazval koníčkem, na to už je příliš velkou součástí mého života, už je prostě součástí mě. Ve volném čase si rád dojdu zacvičit do fitka, poslední rok jsem si dost oblíbil saunování, mám rád filmy, jsem rád s přáteli a rád spím 😀

Ale popravdě bych rád více svůj volný čas trávil opravdu jako volný čas, protože velice často skončím u nějakých „povinností“, které je třeba dodělat, jako jsou kostýmy, e-maily, fakturování, vymýšlení tréninků apod.“

Tomáš Kuťák:

Narodil se 12. 1. 1984 v Náchodě.

Vystudoval pedagogiku tance na JAMU v Brně.

Je zakladatelem a hlavním choreografem taneční skupiny Evil Dancers, kterou vede od roku 2003.

Vyučuje Jazz dance v tanečním studiu Dance Perfect a taneční škole Hes.

Foto: Archiv Tomáše Kuťáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN